Zákulisní klevetění

OpilyJohn Prozaická miniatura » Ze života

 

 

Jsem rád středem pozornosti.

Dokonce mám stále častěji někde vzadu v hlavě pocit, jako bych se stále intenzivněji dotýkal slávy, konečně!,

jak všude kolem mne přibývají bezpečnostní kamery nejen filmových producentů.

Představuji si, jak záběry z nich kolují světem, jsou sdíleny na nelegálních webech, flashdisky fanynek putují hbitě z ruky do ruky. Moje obecenstvo hltá každý můj pohyb, každé velkodušné gesto či vtip, a kypí napětím z nejasné budoucnosti, neschopno se nabažit mých odvážných činů. Mnohdy kaskadérských kousků.

 

Exponovaný výstup začíná vstupem, groteskním vybelháním se v kostýmu korzára na liduprázdný spektákl, paneláky ještě spí. Ještě je tma. 

Divák nespí nikdy.

Poslední opozdilci usedají k obrazovkám, když po jedné noze poskakuji přes zebru.

Ostentativně se vyřítím do terénu, rvát se o poslední zbytky dostupných hodnot, mršiny hmotných statků.
Co chvíli blábolím dekadentní repliky do vysílačky.

Exceluji při počítání cizích peněz. V takových momentech spontánně mrknu krhavým okem do hlavně kamery.

Už tu máme návrat na domácí prkna, základnu, kde u obrazovky můj přímý nadřízený, rovnou major Cyrda,

těší se z průběhu celého dosavadního dějství, když přebírá své peníze.

Fanynky brečí dojetím, jakmile se dám do tance s koštětem, dlouhými kroky metodicky obsáhnu celou manéž a zbavím se tak posledních přebytečných sil.

Prchám ze šapitó v rytmu dalších a dalších nemilosrdných proseb z megafonu o návratu na scénu.

Naposledy exhibuji při nákupu piva, z upřímné radosti ze hry zvedám ruce nad hlavu k potlesku, pak rychle plním asketickou brašnu.

Hluboká poklona Vietnamce za plexisklem.

A můj hrb pak ještě jednou prokličkuje inovativními vozovými hradbami, aby se nenasytným fanouškům dočasně, do dalšího kuropění, ztratil z krvelačného dohledu. 

Jako každý takto slovutný protagonista si užiji večerní hodokvas a třesu se na (nebo spíš "z") další show.

Po spuštění pompézní a definitivní opony zbyde kdesi v zákulisí ordinérní kenotaf, pokud ne rovnou smírčí kříž.

Ale i tato zapomenutá rekvizita kdesi u příslovečné duchovní cesty dříve či později obroste mechem.