Nánosy tenze, 30 minut po půlnoci

Anotace: ...jen nepatrné reflexe nad stolem; cvičení v psaní.

Sotva pár hodin uplynulo a jak bolestivé dokáže být vzpomenout na úsvit dne, první vzpomínka proklouzne mezi bdĕní, vidím ji jako postavu zkřehlou únavou vyjevující nad rozespalostí. Po čaji, kávĕ, štrůdlu a koláčku vyrážím po krátkém váhání splout jižní úsek Svratky. Pociťuji, že jakmile balancuji nad prázdným prostorem mysli, nad nejasným plánem, nebo nedokončenou myšlenkou, vzniká ve mne tenze, ustavičná tenze často spojená s úzkostí - související patrnĕ s neurózou a zrychlenou dobou. 

Tato tenze se stresem mne často žene vpřed, nutí vstát, jít vpřed, něco zažít, obrazy inspirované létem, počasím, azurovým nebem, obrazy inspirované uměním a hladovým hlasem po imaginaci, jež vysychá rychleji v posledních letech, ať jen nevyschne pramene. To by byla smrt zaživa a její hladina život, zrcadlo. Vnímám, že jedu šalinou rozpáleným mĕstem, v ulicích a kontejnerech zápach močůvky, tlejících zbytků jídla, psích exkrementů a špinavé suchosti pozdního července. S tím usilovným krokem a těžkým paddleboardem kráčí několik set metrů k řece, nervóznĕ a neklidnĕ, to ta vrozená slaboduchá, silně vyvinutá netrpĕlivost, vše nejradĕji hned, všude být, prodýchat se k procesu.

Po dvaceti minutách chůze, konečnĕ nacházím místo k přípravĕ a započetí plavby. Zrychlenĕ nafukuji board, převlékám se a vyrážím. Když plujete z bodu A do bodu B, je potřeba si vzít cennosti kvůli cestě zpátky. Testuji krátkou říční ploutev, pod mosty je vody ménĕ, kameny a řasy zelené jako bahno snů. Malinký okamžik zadrhnutí, lehký náznak panického strachu, ten hned letmo mizí a ve slunci pokračuji až k soutoku, kde seskočím do vody a plavu podél boardu až k břehu, kde vedle občerstvení plavbu končím, vyfukuji, převlékám se a vyražím na oběd a autobus zpátky do centra. 

Ten jede okružními vesnicemi, centrum je tradičnĕ zasekané a doprava a napĕtí z vedra a stresu hmatatelné. Jak nekomfortní místo pro život ta moravská metropole. A přesto tu tolik lidí zůstává a já sním o životĕ na vesnici u lesa a přesto tak nějak ve městě. Odpoledne jdeme s M. na blockbuster, nesplnitelné mise, vzorce ve scénářích a vzbouřená umĕlá inteligence s vĕšteckými psychedelickými schopnostmi. Přes sto šedesát minut zábavy za kterou ochotnĕ platím, abych uniknul tolik strašlivé letní nudĕ. A přesto mi vetknulo nĕkolik myšlenek, jako ustálená touha po zbrani, jež je napřed, dokáže bezchybnĕ deaktivovat jadernou obranu a energetiku a vyřadit veškeré na digitálních zdrojích závislé kapacity digitálních mocností, předpovĕdi, že v další, blížící se válce se bude skutečně tuze bojovat o dýchatelný vzduch, který se ukrajuje v důsledku globálních, klimatických a hlavně ekologických katastrof, vše jako následek řetĕzové reakce - kterou urychlil Openheimer a nejlepší mozky svojí doby, když zhmotnili bombu. 

Z kina odcházíme jaksi polopaticky, vidĕné a slyšené scény pouličního života, bĕžný den, jdeme pĕšky až do ghetta na blava street. K večeru je příjemnĕ. V mailu mi přistane pošta od Millie z F. MOONU, že hledají adepty pro rozhovory se zahraničními kapelami Mandy, Indiana. Slyšel jsem o nich jako od dramaturgů besedy, jak skvele prej hráli v Barcelonĕ, poslouchám je na Spotify, skrumáž žanrů od Noise rocku po punk a industriál až transcendentní plochy a hutné hypnoticky taneční techno. A přesto jaksi ne mĕ blízké, zcizující a tak nějak rezonující, že tohle bude naživo jízda. A tak se ptám na co se jich ptát k tomu reportu, který se tím možná trochu zredukuje. Ptám se na otázky a jak je tomu v praxi při rozhovorech a zpracování. 

Nejspíše na aktuální pocity z hraní tady na Moravĕ. Co je současnou inspirací a kde hledají momenty klidu mezi únavou a tvorbou. Co se skrývá v textech jak vznikají a jak se prolínají s procesy hudby, co chystají dalšího a čeho si cení na menších alternativních festivalech? Kam by se se svojí hudbou ještě rádi podívali a co za nápady realizovali v dalších nahrávkách, které jsou tak cross žanrové a rozmanité? A že všecho nejvíc co je přilákalo na hudební dráhu těchto konstelací? Možná geny, rodiče, poezie, prostředí, to jsou jen jedny z možných myšlenkových pochodu a témat. 

Při čtení o albech Bjork, něco težkne na hrudi, to ta neurotická tenze, že něco chce uchopit a zajmout do podoby tvaru, vět prozodicke miniaturní reflexe v rámci dne, cvičení deníkové hradby samoty vyťukávané na displeji v setmĕlém pokoji. Jen nízkofrekvenční šum ledničky z kuchyně a pneumatiky nĕkde nahoře nad ulicí a vnitroblokem. Už jen se nadechnout. A myslet na nový den, hudební objevy, přemýšlení nad tvorbou ve volném čase. Čase snĕní.