Zábrdovické cikády, bzukot myšlenek...

Anotace: Cvičení v přítomném deníkovém záznamu, okořenném o sny a touhy, o záznam plavby.

Kocour je půlnoční tvor, poslouchá zpĕvného tvora; jakousi zábrdovickou cikádu, jak odnĕkud, z neznámých příčin, produkuje nízkofrekvenční táhlý tón, jakýsi nervózní šum, co se line a odráží vnitroblokem jako paprsek střílející do mozku. Nejsem si jist jestli to kocour slyší, je to náladový sensualista, hedonistický obláček nervů, co má své potřeby, touhy, nĕžná i krutá usnesení i protichůdné manýry jako já, kouká do tmy vnitrobloku jako by snĕdl mé staré filosofické knihy, mňaučím, tedy jsem. 

Vždycky jsem si myslel, že spíš když obejmu absenci myšlení, jsem to co jsem, bílé prázdno nekonečnĕ plodného prostoru, rozpínání i smršťování, statický obelisk balistického klidu i extenzivní zrod dynamické pulzace tvarů v onom metafyzickém prostoru, prostĕ spektrum procesů jakým vnímáme vesmír a jež se zrcadlí a tvoří vesmírem.

Od filosofie se vrátím k dobrodružným plánům, dneska jsem cestoval do Rajhradu, abych splul Vojkovický náhon. Cestou se zaseknul v zácpĕ v Brně na dálnici, co není ani dálnicí, je málo skutečně více deprimujících a frustrujících vĕcí, než být zaseknutý v dusném létě na dálnici, bez okamžité možnosti sjet, po doufání, naříkání a patáliemi s blouděním, peripetiemi s objíždĕním, se dostal na parkoviště nedaleko místa startu, za Rajhradským mlýnem, odkud hodlal vyplout. 

Po necelé čtvrť hodině příprav je na vodě, která narozdíl od Svratky I teče, hned za prvním meandrem, jsou dva masivní spadlé, rozkládající stromy, přiblížím se a uvíznu mezi větvemi a kmeny, k vyproštění je třeba síly a důvtipu, přenést těžiště, stoupnout si na kmeny, přetáhnout až za bod kde je ploutvička paddleboardu. Na jiných místech je kmen v úrovni očí, tam stačí lehnout břichem na board a podplout a skoro nedýchat. Ten nebeský pozemský klid. Jen místní živočichové, tu tam se něco náhle mrskne ve vodě, kachny zakvákají a zakvílejí na březích, jsou jich celé hejna, leknou se jen co mě vidí, musí si myslet, že jsem nějaký velký pohybující se predátor, vzácný úkaz na jejich vodním domácím území. Mají v místech přístupu vybudované voliéry, po březích jsou podomácku dĕlané rybářské přístřešky. Jednoho rybáře potkávám v zákrutĕ, pokynu, on mě zpozoruje, asi nějaký dobrodruh pomyslí si. Při plavbě v pohybu jsem v mírnĕ napjaté ostražitosti, vždy vidím jen na úsek před sebou, než se formuje nový meandr, pod hladinou jsou četné nástrahy, pahýly větví, zabodané o dno, menší vertikálnĕ zaseknuté kmeny. Svou přítomností plaším a budím celý ekosystém, lanĕ na březích jež utíkají v keřích a přeskakují, obrovské hejno kachen hnĕdých říčních, které vyplaším a to pak pluje dobrý kilometr a půl přede mnou, než jej doženu a ono se postupně schová pod vĕtvemi při pravém břehu, jež jim na čas poskytne úkryt před pádlujícím zeleným netvorem s kšiltovkou. Dýchajícím navíc rytmicky a sáhodlouze. 

Vnímám i malé tvorečky mimrokosmu zelené přírody, barevné do modra zbarvené vážky, motýly s hnĕdými křídly, volavky a čapy v korunách jak přelétají dále ze svého území. V mysli si představuji amazonku, domorodé lidožravé kmeny o kterých píše Hocek, jak jsou skryté na staré Lužnici, vidím i nebezpečné aligátory, fantazíruji s deštnými pralesy a jejich lužními slepými rameny, zákrutami, jak jimi projíždĕjí snĕdé ženy v indiánské kánoi, ach ta imaginace. Dnes se vydáváme do reálného (ač to slovo už ztrácí dnes význam) přírodního svĕta, aby jsme se odstřihly od všudesahajících chapadel a oken internetu, sociálních sítí, to úsilí, odpojit se, vidět výhled do skutečného okna oblohy, přírody, lesa, je objevné jako před sto a tisíci lety. Je mi to blízké, ač se vlastně nikdy neodstřihnu, mám mapy, zprávy, lokace, fotografuji a tak se okrádám o přítomnost a vystavuji se nebezpečí tím, že překládám pozornost k malé krabičce se silikony a lithiem. 



I teď když vzpomínám na to splutí je se mnou a svítí do noci a já s ním, se svou imaginací. Některé obrazy mi utkvĕly, statné stromy, duby, listnaté velikány jak rozštĕpené bleskem bouřky, spadané do nitra řeky, vyrvané z kořenů, jež trčely v jedné třetinĕ a voda si kolem nich našla cestu, pluji okolo s respektem, jako by z jejich pokroucených, hlínou zahlízených kořenů měli vyrašit a vyskákat stonožky a bájné masožravé rostliny. Obracím se abych obraz zachytil, než stihnu mobil vrátit do nepromokavého váčku, už naràžím na větve jiného stromu padaného opodál. Manévruji s pádlem mnohdy na poslední chvíli, je to zkouška a výzva. Blížím se civilizaci ve vesnici. To musí být Vojkovice. 

U mostu plavba končí, podplout nelze, vracím se kousek po proudu na místo, kde se zdá, že mohu bezpečnĕ vytáhnout sebe, paddle a věci na břeh. Vyfouknout, očistit, poskládat, osušit, sbalit, zapnout. Převléct, do suchého, vše hodit na záda a podél plotů zahrad, hledat cestu a hle, na obou stranách je oploceno, co teď? Vylodil jsem se na nesprávné stranĕ. Musím poprosit místní, co zahradničí zda by mě neporadila a nepustila přes jejich pozemek a zahradu, dopředu na ulici a na autobus. Je hodná a udělá to, jeji syn má prej taky paddleboard a tak jí dávám tip na to ať předá že je to sjízdné s pár kritickými místy. Trošku divoká, místy dobrodružná, neopakovatelná plavba, možná si ji dám ještě jednou na podzim kvůli pocitu a focení. 

Autobus mě přiveze zpátky do Rajhradu, kde jdu asi kilometr zpátky na parkoviště. Navštívím ještě klášter, jež má být nejstarší na Moravě, je tam i památník národního pisemnictví, různé památky a rukopisy, informace o příchodu vĕrozvĕstů i mnich s husím brkem ve skutečné velikosti. V restauraci Taverna si objednám pizzu calabrese, s mozzarelou, česnekem a chilli, okraje jsou však spálené, sýru je málo a chilli pálí nepříliš. I tak mě velmi potěší. Vracím se pomalu zpět ku Brnu, na bytě se setkám s ženou, posdílíme, dáme si večeři, začínám plánovat další výlet. Poslední týden prázdnin si nechám na pořádné výlety na vodu. Na divokou orlici a ploučnici, řeku pro dobrodruhy. 



A o víkendu mĕ čeká hudební trip, dávám do kupy lajn up, koho chci vidět a na koho se skutečně teším Wodehm, Past, Nina Pixel, O., bude to objevné a už se těším až to budu vstřebávat a přemýšlet, posouvat se spolu s hudbou. Ještě než však čeká Ždánický les. A cyklotrip.