Neustálé počátky

Anotace: vzpomínka na poezii.

,,nezbývá mi moc než být upřímný a přiznat si, že mám neustále strach, který mi sžírá útroby.'' pomyslel si v rychlém sledu strof na námĕstí s morovou kašnou, nasvícenou do tiché hodiny. Je to jako zánĕt na duši, sveřepá intrapsychická tenze, která nejde pryč, ustupuje jen ve vzácných chvílích juxtapozice dechu nebo bytostné sublimie. 

,,to čeho se ve skutečnosti bojí není svĕt, ale on sám.'' ze zemĕ nikoho, nepojmenovaného vyrůstá konflikt mezi tím a stínem. 

mĕl byl tedy psát:

o tom čeho se skutečnĕ bojí

o úzkosti v kulisách dĕštivé noci ve mĕstĕ 

o poezii recitované na prknech reduty 

o vratkých základech své duše a krajině vnitřní nejistoty 

o dezolátech paměti a zamotanému klubku logiky 

o ospalém ránu zjeveném na displeji 

o zákoutí sousedství a absenci rýmu 

o nalezeném zázraku na konci (vý)dechu 

 ---

o ukradeném starém zrzavém kocourovi ze Staré ulice 

o kočce objevující se za noci pod lampou ve vnitrobloku 

o dlouhosrsté hlídající kočce za panelovkou v Adamovĕ 

o naší kočce spící na ručnících v předsíni jako princezna 

o chábrovi vyvaleném na druhém patře škrabadla blaha 

---