Bez příčiny

Řeka se třpytila v záři odpoledního slunce. Vítr hnal drobné blýskavé vlnky ke břehu, povíval lehký vánek.

Kolem na jednoduchých dřevěných lavičkách seděli lidé, leckdo s opřeným kolem o strom. Nemluvili. Užívali v tichu klid nedělního odpoledne.

K dokonalosti celkového obrazu začínajícího jara přispěly dvě labutě. Pomalu pluly modrou řekou ke břehu, bílá těla tvořila kontrast na hladině.

Jejich dlouhé ladné krky a široká záda s křídly vypadaly majestátně, jedním slovem – byly nádherné.

Stála jsem opřena o strom a nasávala onu poklidnou a krásnou atmosféru.

Po hliněné cestě mezi lukami přicházela rodina. Muž a žena, dva synové, věk tak kolem deseti, dvanácti let. Jejich hovor se v tichu hlasitě nesl.

„Podívejte kluci – labutě!“ Řekla nahlas žena, ukazujíc na řeku.

Kluci se zahleděli tím směrem a ten mladší dychtivě vykřikl:

„Brácho, musíme je zabít! Dělej, najdi nějaký klacek!“

A hnali se na břeh.

Ta slova prořízla vzduch. Ostře, nekompromisně.

Pocítila jsem strach. Ohromení a smutek.

Odpoutala jsem se od drsné kůry kmene a rychle bez ohlédnutí odcházela.

Nechtěla vidět, co bude.

A ani nyní, po třech dnech, se strachu ani smutku nemohu zbavit.