Dozvuky společnosti

Téměř uvadlé květiny ve vázách připomínaly, že před pár dny se slavila radostná událost.
Otevřená láhev vína a hořící svíčky na stole připomínaly, že oslava přetrvává.
Čelo opřené v jedné dlani a v druhé dlani tužka, která nepřestávala vrývat do papíru nepřetržitý tok myšlenek připomínali, že díky hýření se člověk cítí osamělejší.
Že jedna bujará oslava nic nezmění.
Že tužka miluje papír, bez ohledu na to, co do něj vrývá.

Červencový teplý vánek si hrál se závěsy u oken. Plamen svíce lehce plápolal. Na parapetu spal a spokojeně vrněl černý kocour. Byla hluboká noc, díval jsem se střídavě do tmy a na papír. Pero tančilo po řádcích jako život včerejším večerem.
A dnes jsem tady s ním seděl sám. Sám se svým životem, stejně jako předevčírem, kdy mi to ale nepřipadalo zvláštní. Ve tmě jsem viděl vzpomínky veškerého štěstí, které se včera stalo.
Na papíře zase všechno to, co se dělo před tím.
Čas se zastavil, všichni spí ve svých domovech, snad spokojení a šťastní.
Jen já zůstal na tom smutném a opuštěném místě bývalého veselí, které včera znamenalo pro nás všechny celý svět. Nic jiného se neřešilo, nic nebylo důležitější než to, aby tenhle náš malý vesmír o rozloze pár metrů čtverečních, byl ten nejlepší.

A jak květiny uvadají, svíce dohořívá a víno dochází. Přemýšlím nad tím, jak se brzy ráno vzbudím. Uklidím poslední drobnosti, které jsou poslední připomínkou toho, že vůbec takový večer byl a vstoupím zpátky do toho světa, ve kterém už ostatní jsou. Zpátky do reality.
Jsem vlastně poslední přeživší ve vesmíru, který jsme si na chvíli stvořili.

Upřímně... Těším se na zítra, kdy "být sám" bude zase znamenat výsostné právo a ne prokletí.