Nejsi sám kdo bdí

Název: nejsi sám, kdo bdí 

Potvrď přihlášení, zda jsi človĕk. Jsem tam. Přihlášen. Padá to. Jediný kdo je na síti modrého nebe textů psavců je nějaký happyyz, starý nick mĕ samého. 

Kdo to vlastně je? jen psychedelická hoodie v noci, siluleta v hoodu lidských zmatení, patrnĕ vystavĕná nejistota momentu před zatmĕním. 

Co vlastně dĕlá vzhůru? Vybudil jej gastrovenózní a vnitřní neklid, rozrušení doznívající z večerní směny, kdy si spletl smĕr na tazích a poslal to do hliníkové konstrukce. Shit happens. 

Následovalo volání inspicientky, výtky, jsi tam poprvé? Jak se můžeš splést, jet opačnĕ? Potom omluvy a vysvĕtlování, zkoumání, pochyby a dotazování: ,,jsi čistej, máš v sobě něco, alkohol nebo drogy?,'' ptá se T. na jevišti v levém pokoji. (Když to píši jakoby ožil, je proces psaní živější než život?) 

,,Jsem v pohodě, nic jsem neměl. Ještě jednou sorry, musel jsem narazit, ale nemohlo vás to ohrozit, ale pocit to musel být hrozný, děsivý.'' povidám na svou obranu. 

,,takže to jediné nás zachránilo před smrtí? Mohlo nás to zabít! Jediná ta věc, kdyby tam nebyla, bylo by po nás!'' znepokojuje se a v hercích to rezonuje. Celé představení se snaží a pak moment kulisákovi nepozornosti-zatmění na provazu a celý představení zkurvené, v hajzlu, třeštĕní kovů o sebe a divnej pocit vlastní neschopnosti uvĕdomit si směry a jízdy. 

,,Fakt vás to nemohlo ohrozit, zabít.'' Snažím se ji uklidnit, ale už odchàzím zároveň. Ještě se na šatnĕ snažím vtipkovat o Jerryho pomalu-jedoucí kremační oponĕ, z posledních sil. 

Než vykročím do noci parku Kolištĕ a na tu dlouhou nekonečnou bratislavskou ulici s řadou oprýskaných baráků, zamrdaných chodníků, odpadků, lešení, aby jeden přeskakoval ze strany na stranu a zbíječkou vyhloubaných dĕr v silnici. 

A tahle výrazná mýlka, chyba, vykřičník, rezonuje a budí mě ze spaní. Když tohle píšu kocour chlastá jazýčkem vodu z fontány. Chlemtání ve tmě. Když slova padají do tmy, pomáhají mi se vzdálit a uvědomit si to. Je to historka, která mĕ musí ponaučit, jiné může i pobavit. Je třeba si stát za svým. Nepodléhat tolik obávám, strachům, nutkavým představám a dechu vydĕšených. 

Moje sebevĕdomí je tady, někdy nezdolné a statečné, jindy nahnuté a vystrašené. Jsem člověk, co dělá chyby, člověk jako ty. Chyba je hluboce lidský moment, pomáhá ponaučit se, zamyslet, přehodnit, udělat lépe, snažit se. Nic nového pod sluncem. Nejsem stroj. Jsem člověk s bijícím srdcem, které bije v noci jako zvon. Křičí někdy doslova. Křičí tichým tlumeným rytmem. Beatem přítomnosti. 

Odejít z divadla nebo zůstat? Jako by sis to mohl dovolit. Málo peněz, malá zodpovědnost. Pochopitelně. Práce pro ty co se přestali snažit něco dokázat, mají ji rádi i přes úskalí a slabý sociální kredit, nulovou kariéru. 

Je to prostě podivná láska k divadlu, i když jej ta činohra začíná srát s těma osobnostma. Chápeš. Je to dlouho. Je to same shit. Co zkusit něco nového? Přestat s tou pohodlnou přetvářkou a násilím a vnutit si že to bude lepší, kolektiv, prachy, a dál. Přijít o prázdniny? Mít víkendový prostor, prostoj. Dovolenou, a prostě smrtelnické výhody a právo na život --