Ranní vstávání

                                               Ranní vstávání


Ráno jsem se vzbudil brzy. Zase to bolelo. Bolelo to celou noc.
Nemohl jsem pořádně spát. Dnes mě čeká vyšetření. Jedu si pro
výsledky. Neřídím už dvanáct let — od nehody syna.
Došel jsem si na záchod. Bolí to, když čurám. Rád bych vám
řekl něco statečného, ve stylu: „Už jsem tu byl dost dlouho, už
nadešel můj čas." Ne. Já nechci ještě odejít.
Uvařil jsem si čaj a namazal rohlík. Trochu okoralý, ale dobrý
— pro muže, který žije sám, od doby, kdy manželka radši vzala
roha.
Oblekl jsem se a vyšel z bytu. Bylo sychravo, teklo mi do bot.
„Když už budu ve městě, můžu si koupit nové."
Přede mnou prošla parta dětí. Byly oblečené ve vojenském.
Hrály si na vojáky. Taky jsem byl takový.
Málem jsem vrazil do táty s dcerkou, „Prominte" řekl jsem „V
pohodě," odpověděl muž. Ohlédl se a pomyslel jsem si: Taky
jsem byl takový.
„Dávej bacha!" okřikl se na mě mladík. V ruce držel mobil a
něco říkal, své přítelkyni. „Ne, nepsal jsem si s ní, už jsem ti to
říkal stokrát." Taky jsem byl takový…
Došel jsem na zastávku. Bylo plno. Nebylo kam si sednout. Rád
bych řekl, že to byli mladí a arogantní lidé, kteří si neváží stáří
— ale neřeknu. To by nebyla pravda. Byli obyčejní, různého
věku. Ne že by si nevážili starého a nemocného muže — oni mě
neviděli. Čím jste starší, tím jste bledší. Až nakonec vyblednete
docela a stanete se neviditelným. Ne že by vás neviděli. Jen vás
raději přehlédnou, než aby si uvědomili vlastní smrtelnost.
Jezdím autobusem často, proto vím, v kolik jezdí. Stoupl jsem si
dopředu, abych měl šanci se posadit. Autobus přijel. Nastoupil
jsem a zaplatil. Sedl jsem si a zahloubal se do vlastních
myšlenek a vzpomínek.
Vybavila se mi dívka ze školy, která se mi líbila. Byla milá.
Říkala mi Tome. Nikdo mi neříkal Tome — ani doma ne. Nikdy
na mě nezvýšila hlas, nikdy se mi nesmála. Moc jsme spolu
nemluvili, ale rád jsem ji v hodinách rozesmíval. Měla krásný
smích.
Jak se jen jmenovala... Dana? Jana? Klára?... Už nevím. Měl
jsem ji tehdy oslovit a pozvat někam. „Odmítla by mě," říkal
jsem si tehdy. Dnes by mi to bylo jedno. Lepší něco zkusit hned,
než na stará kolena litovat.
„Tome!" Ohlédl jsem se. „Kolikrát ti mám říkat, abys přestal
dělat blbosti a sednul si?" Řekla to paní v mém věku svému
vnukovi.
Starý, ale pořád naivní kluk, co žije radši v pohádkách.