Patrik Hartl: HLAVA V PÍSKU (recenze)

Anotace: Nenaplněná očekávání z divadelního představení.

 

Patrik Hartl: HLAVA V PÍSKU (recenze)

 

 

Hrají: Ivana Chýlková, Jan Potměšil, Jana Stryková, Jakub Vindiš

Studio DVA, Palác Fénix, Václavské nám., Praha

31.12.2013 v 19:00

 

 

Jako každý rok, i letos jsme se s přítelem rozhodli čelit alespoň částečně silvestrovskému večernímu běsnění v Praze návštěvou divadla. Nabídka pražských divadel byla letos o Silvestru poměrně pestrá. I vzhledem ke skvělé zkušenosti s loňskou  vynikající one woman show pod názvem Hvězda napsanou Patrikem Hartlem přímo na tělo Evy Holubové, která měla premiéru v rámci Léta hereckých osobností na Vyšehradě, jsme se rozhodli navštívit tentokrát představení od téhož autora napsané opět na tělo jiných dvou vynikajících herců – Ivany Chýlkové a Jana Potměšila.  Studio DVA má od loňského podzimu svou novou stálou scénu v Paláci Fénix na Václavském náměstí v Praze (prostory bývalého kina Blaník),  interiér se vyznačuje prvorepublikovou velkorysostí i zachovalými architektonickými prvky, takže působí velmi příjemně a důstojně zároveň.

 

Večer tedy začínal slibně a také ostatní návštěvníci vyprodaného večerního představení (hrálo se totiž i odpoledne) vypadali natěšeně a mnozí i slavnostně, včetně zvoleného oblečení. V programu jsem se dočetl, že autor se nechal inspirovat jakýmisi  mediálními zprávami z Maďarska o mafiánském účtování mezi bohatými podnikateli, což byl pro něj konečně ten správný námět pro  dlouho zvažované sepsání hry na tělo pro oba výše zmíněné herce. V tomto případě se však k uspokojení autora nemůžu přiklonit, zejména poté, co jsem v létě chválil jeho vtipnou, svižnou a duchaplnou hru z prostředí českého šoubyznysu napsanou pro Evu Holubovou. Evidentně mu v předchozím případě pomohla důvěrná znalost tohoto prostředí, což v případě Hlavy v písku absolutně neplatí. To, co mělo možná vyznít jako parodie na mafiánské podnikatelské praktiky nejen v Maďarsku, ale i u nás či jinde v postkomunistické Evropě, prolnutá jakousi bizarní love story mafiána a jeho ženušky, zůstalo na úrovni pouze oné bizarnosti a snahy o gagy za každou cenu, které si příliš nezadají s úrovní popkultury z kuchyně  TV NOVA a současných bavičů. Skutečně vtipného a duchaplného bylo tentokrát v celé hře opravdu jen pramálo.

 

Už samotný úvod představení naznačil, že se děj bude sunout s pomocí zpráv bulvární  televize a její moderátorky představované Janou Strykovou. Bohužel na úrovni bulváru zůstal i samotný děj hry a tak to, co mělo vypadat zřejmě ztřeštěně, působilo povětšinou spíš hloupě a podbízivě. Určité záblesky alespoň nepokleslé novodobě lidové  zábavy bylo možné spatřit spíše v první polovině představení, kdy autorovi zřejmě ještě úplně nedošel smysl pro vytříbený humor. Zejména scéna s milenkou a manželkou v koupelně je sice taky poněkud přeexponovaná, ale udržuje diváka v jistém humorném napětí, takže se občas  i od plic zasměje. Bohužel po přestávce se veškeré nadějné signály z první poloviny představení kamsi vytratily a zůstal jen křečovitý nevěrohodný příběh jakéhosi postupného mravního přerodu chladnokrevně vraždícího mafiána a jeho rozmazlené a zpovykané ženušky, kteří  objeví kouzlo opravdové lásky až ve chvíli, kdy se oba za romanticky dobrodružných okolností stanou bezdomovci a vychutnávají si drobné radosti života ve velkoobjemové popelnici a jejím okolí, než o vánocích najdou smrt v popelářském voze. Ani tím však naneštěstí všechno nekončí a trapnost všeho je dovršena až v závěrečném dialogu mezi Ivanou Chýlkovou v nebi a Janem Potměšilem v pekle, kdy oba se konečně plně doberou poznání o tom, co je to pravá láska, a nad novácko-bavičskou konverzací pokoušející se vytřískat body i z parodování  náboženských představ o posmrtném životě se už  ani nejde usmívat, spíš jen útrpně ušklíbat.

 

Zaplněné hlediště sice odměnilo herce na konci několikerým hlasitým potleskem, který však rozhodně nebyl tak nadšený, jako po skončení nedávno navštíveného představení „Dvanáct rozhněvaných mužů“ v nedalekém Divadle Radka Brzobohatého (http://www.liter.cz/recenze-kultura-784320-cist ).

 

Hlava v písku měla kromě naprosto nepovedené dějové linky nepochybně i svá pozitiva. Jsou to především herecké výkony všech tří představitelů, kteří dělají co mohou, aby zastřeli zoufalé vyznění toho, co hrají. Podle občasných výbuchů smíchu ze stále stejných míst v hledišti se jim to u mnohých diváků dokonce podařilo. Zejména výkon Jana Potměšila byl vzhledem k jeho tělesnému handicapu obdivuhodný, protože  neznalý divák by si vlastně žádného jeho handicapu ani nevšiml. To jde nepochybně i na vrub režie. Také scéna a kostýmy dobře ladí se zvoleným  námětem a působí barevně, nápaditě a svižně. Takže jedinou, zato obrovskou slabinou představení  je příbeh sám, stejně  jako klopotná snaha autora ubavit diváka až k vyčerpání, ať to stojí, co to stojí.  Bohužel přesný opak toho, co je možné od téhož autora spatřit v představení Hvězda (http://www.liter.cz/recenze-kultura-778408-cist ). Vzhledem k tomu, že jsem v minulosti viděl i některá jiná představení Studia DVA, nejedná se v tomto případě evidentně o standard, ale spíš o výpadek, který se zřejmě čas od času může stát každému. I jinak nepochybně nadanému autorovi, jakým Patrik Hartl určitě je.

 

Závěrem tedy mohu shrnout, že zatím nikdy jsem neodcházel z žádného silvestrovského představení pražských divadel tak rozčarovaný, jako právě z tohoto. Té návštěvy s přítelem sice výslovně nelitujeme, ale s čistým srdcem bychom ji ani žádným známým nemohli doporučit. Ledaže by jejich největším požitkem bylo i v běžném životě listování v Blesku a sledování slaboduchých televizních estrád. Takové známé sice nemáme a nepředpokládám ani, že by podobné zájmy převládaly mezi literáky, ale pokud by tuto recenzi přeci jen někdo takový četl, tak ten klidně ať na Hlavu v písku zajde – bude se nejspíš dobře bavit.

 

 

Hodnocení: 55%

 

 

Praha, 2.1.2014

 

http://www.studiodva.cz/hlava-v-pisku/