ZÁVĚREČNÝ KONCERT 79. KONCERTNÍ SEZÓNY FOK (recenze)

Anotace: Obohacující hudební zážitek

 

ZÁVĚREČNÝ KONCERT 79. KONCERTNÍ SEZÓNY FOK (recenze)

 

 

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK

Dirigent: Muhai Tang

Smetanova síň Obecního domu, 18.6.2014 v 19:30

 

Minulou středu jsem měl opět štěstí, že mě kamarádka pozvala na další zajímavý koncert, který uzavíral letošní sezónu pražských symfoniků.

 

V první části večera zazněla domácí premiéra skladby „Druhopisy, ateliér lidových hudebních nástrojů českých zemí“ skladatele Kryštofa Mařatky (nar. 1972), který už 20 let žije v Paříži. Proto se také světová premiéra konala již dříve tam.  Čekal jsem něco hodně soudobého, mám soudobou hudbu docela rád, pokud má v sobě ovšem nějaký esprit a nejsou to jen samoúčelně vyluzované zvuky.

 

Z tohoto pohledu mě Mařatkova skladba docela zaskočila, připomínala mi od počátku jakési folklórní nápěvy, podané sice v jakémsi moderním hávu, ale nějak výjimečně soudobě to příliš nepůsobilo. Spíš mi to připadalo, jako by se skladatel neuměl rozhodnout, zda to má být více ten folklór nebo zda raději něco moderního a čišela z toho pro mě jakási vnitřní rozpolcenost. Chvílemi jsem tam zaslechl i jakoby falešné tóny, ale z programu jsem se pak dozvěděl, že do ateliéru lidových hudebních nástrojů autor zahrnul i šumaře, tak to tak asi bylo schválně.

 

Můj dojem se ale začal postupně měnit, to když se od muzikantů začalo ozývat i hvízdání, tleskání, podupávání, bouchání do nástrojů a podobně, občas jsem zaslechl i jakési zvířecí zvuky, a skladba tak začala připomínat bujaré lidové veselí, které nabývalo na intenzitě, aby se zase posléze vytrácelo do ticha. Jakoby po ranním vyprošťováku se pak vše zase už trochu unaveněji rozproudilo, až se nakonec vše kamsi vytratilo. Dva manželé v řadě za námi dojmu lidové veselice podlehli natolik, že si poměrně hlasitě začali sdělovat své dojmy mezi sebou ještě v průběhu díla, až jsem je měl tak trochu za nevychovance. I podle toho jsem od publika očekával spíš rozpačité přijetí či dokonce nesouhlasné mručení, ale stálí návštěvníci zřejmě mají své FOK docela rádi, takže následoval poměrně slušný aplaus a na pódium se přišel dokonce uklonit sám skladatel.

 

Mně se skladba těmi různými zvuky a pazvuky nakonec taky líbila, bylo to takové nevšední vybočení z běžného koncertního standardu. Jediné, co mi přišlo poněkud divné, bylo to, že všichni muzikanti bez výjimky se i u toho dovádění tvářili spíš jako na funusu, zachovali si absolutně kamenné tváře bez jakýchkoliv kladných emocí. Říkal jsem si, že to možná patří ke slušnému vychování hráčů FOK, ale když jsem je pak viděl v dalších částech programu se normálně lidsky usmívat a dávat i jinak najevo radost z hudby, došlo mi, že na rozdíl od publika Mařatkovu skladbu sami muzikanti příliš za vlastní asi nepřijali a hráli ji zřejmě spíš z profesionální povinnosti a neradi.

 

První polovinu koncertu pak uzavřela Honeggerova skladba „Concerto da camera pro flétnu, anglický roh (v úpravě pro lesní roh) a smyčcový orchestr“. Byla to poctivá moderna s pěknými hudebními nápady, v níž se blýskly zejména obě sólistky – flétnistka Marta Korduljak a hornistka Zuzana Rzounková. Obě i s orchestrem hrály s příjemným nasazením a posluchači v sále to ocenili zaslouženým a upřímným dlouhotrvajícím potleskem.

 

Po přestávce pak večer vyvrcholil Janáčkovou Glagolskou mší, kdy už první typicky janáčkovské tóny daly všem znát, že jsou svědky provedení skutečně mimořádného díla. Mše na mě působí jako oslava hrdého slovanského ducha, jehož nositelem je ale zejména prostý lid, zdravý a fortelný, a proto nejsou nikde slyšet žádné vyumělkované finesy. Vznešenost pramení zejména z vnitřního odhodlání a přiznané poctivosti Janáčkovy hudby, která nemá zapotřebí si na cokoli hrát a je naprosto svébytná. Výbornou práci odvedli všichni sólisté – Kateřina Šmídová Kalvachová (soprán), Eliška Weissová (alt), Petr Strnad (tenor), Jan Šťáva (bas) i Daniela Valtová Kosinová (varhany) -  jakož i mohutný Pražský filharmonický sbor, který zpíval skvěle a s opravdovým nasazením každého jednotlivého člena sboru.  Celek tak působil s mohutnou přesvědčivostí a při poslechu této úžasné skladby v perfektním provedení mi bylo naprosto zřejmé, proč právě Janáček patří k nejhranějším a nejuznávanějším světovým autorům.  Jen doma stále ješště není úplně prorokem, jak už je v naších končinách zvykem, takže se Janáčka stále ještě bojíme víc, než ve světě a než by také bylo zdrávo.

 

To však o návštěvnících středečního koncertu FOK naštěstí neplatilo, protože prvotřídní provedení Glagolské mše přijalo doslova s nadšením a všichni  hráči i sólisté na pódiu sklízeli zasloužené ovace. Patřily nepochybně i dirigentu, který celým večerem provedl orchestr a ostatní účinkující bez zjevného zaváhání, i když zároveň i bez zjevného většího charismatu. Rád při koncertech pozoruji dirigenty, kteří strhávají svými gesty nejen účinkující, ale i posluchače v sále. Muhai Tang je nepochybně kvalitním dirigentem, ale skutečně silná osobnost z něj příliš nevyzařuje. Nicméně je to usměvavý a sympatický muž a také on nemalou měrou přispěl ke kvalitnímu hudebnímu zážitku.

 

 

 

Praha, 23.6.2014

 

 

http://www.youtube.com/watch?v=FO2A6cgkg88