Richard Strauss – ARABELLA (trochu jiná recenze)

Anotace: Operní lahůdka

 

Richard Strauss – ARABELLA (trochu jiná recenze)

 

 

 

Dirigent         Ulf Schirmer

Režie             Sven-Eric Bechtolf

 

Arabella        Anne Schwanewilms

Zdenka          Ileana Tonca

Mandryka     Tomasz Konieczny

Matteo          Herbert Lippert

 

Vídeňská státní opera, 13. prosince 2014 v 19:00

 

 

Když mi přítel věnoval k nedávným kulatinám dvě vstupenky do Vídeňské státní opery, nebyl jsem v tu chvíli schopen slova. Sám totiž chodí na operu v podstatě jen z donucení a s velkým sebezapřením. Tohle jsem tedy od něj vnímal nejen jako dárek, ale zejména jako silné gesto, jehož význam mě nemohl nedojmout. A co teprve, když mi vylíčil celou složitou anabázi, kterou musel kvůli získání vstupenek podstoupit. Místo doručení původně po internetu objednaných vstupenek na Verdiho  mu totiž po pár dnech zazvonil v tu nejnevhodnější dobu přímo do jakéhosi jednání telefon z Vídně, takže po složitém vysvětlování v angličtině, že Verdi je už vyprodaný, souhlasil nakonec s Arabellou Richarda Strausse a samozřejmě si v tu chvíli vůbec neuvědomil, že má  spolu s dalšími 7 lidmi z příbuzenstva dávno koupené na tentýž večer  divadelní představení v Praze. Jelikož zaplacené vstupenky do Vídeňské státní opery se nedají vrátit (v pražském divadle naštěstí s výměnou souhlasili), nezbylo mu, než obvolat půl republiky a domluvit s příbuznými jiný všem vyhovující termín a stažení těch starých vstupenek od nich poštou. Dalšího komentáře snad netřeba.

 

O to víc jsem se do Vídně na Arabellu těšil, a to i přes jisté obavy, co Straussova hudba s přítelem udělá. V duchu jsem ale tu změnu sobecky vítal, protože Verdiho hudbu sice mám rád, ovšem ta se hraje na každém rohu, kdežto tuhle Straussovu operu bych hned tak někde jinde vidět nemohl. Takže hurá do Vídně!

 

V době vánočních trhů prožívá toto kdysi druhé největší české město na světě po pár dnů každoročně znovu své déjà vu, takže jsem mohl být nakonec rád, když jsem sehnal ještě dvě jízdenky na již skoro vyprodaný vlak, který měl přijet na místo určení 3 a půl hodiny před začátkem představení. Naštěstí tak i skutečně přijel, což dávalo dobrou šanci stihnout se včas ubytovat, převléct a procházkou po Vídni i naladit na večerní zážitek.  Přítel se chtěl zároveň pokochat  atmosférou hlavního vánočního trhu před radnicí, který jsme měli po trase. V životě jsem neviděl takový kotel – jedině snad na začátku devadesátých let, když byli na Strahově poprvé Rolling Stones. Co se na trhu prodává, vám bohužel zprostředkovat nemůžu – i kdybych se to chtěl dozvědět, stěží by se mi podařilo k nějakému stánku prodrat a už vůbec ne si třeba něco i koupit. Mohl jsem si aspoň ušetřit to nenáviděné čištění bot ještě v Praze, protože kolik lidí mi v té tlačenici duplo na nohu a kolik kočárků mi přejelo přes lakýrky, jsem brzy přestal počítat. Nakonec jsem byl šťastný, když se nám asi po půl hodině podařilo davem lidí doslova propasírovat na druhou stranu bez utrženého rukávu a dokonce na nás nikdo nevylil ani žádný punč. Přítel má Vánoce rád, tak se tvářil šťastně, jakoby už měl za sebou tu hezčí část večera, já jsem si naopak v duchu odpřísáhl, že v předvánoční Vídni už mě nikdy nikdo neuvidí.

 

Než jsme došli k budově opery, stačil jsem ze sebe tu nepřiznanou hrůzu z davového šílenství setřepat a opět jsem se začal těšit na to, co přijde. Ve vídeňské opeře jsme byli už loni na turistické prohlídce, tak jsme věděli, že její interiér se svou honosností nevyrovná ani jedné z  pražských operních scén – ať už Národnímu či Stavovskému divadlu nebo Státní opeře. Inu Praha nebyla za války vybombardovaná. Tedy samotná budova i vstupní foyer a schodiště vídeňské opery jsou majestátní, ovšem hlediště a přilehlé prostory už nijak neohromí. Dokonce nás udivilo, že podlaha galerie, kde jsme měli místa, je pokrytá obyčejným notně zašlým linoleem a také obložení stěn vypadá vyloženě levně, připomíná architekturu 70. let u nás. Ani pohled do dražších pater pod námi celkový dojem příliš nevylepšil, například ne příliš vkusné lampy  vypadají až nepochopitelně lacině.

 

Zajímalo mne také, jak se obléká tamní publikum. My se samozřejmě patřičně vyfikli – já klasický oblek a kravatu, přítel o něco mladistvěji, ale přesto elegantně společensky. Jak se dalo očekávat, udělali jsme dobře, protože i drtivá většina ostatních návštěvníků dodržela obvyklý dress code, zejména dámy se předváděly asi v tom nejlepším, co jejich šatník momentálně obsahuje. Ale na naší galerii jsem potkal i návštěvníka ve vytahaném svetru a snad ještě vytahanějších sepraných džínách. Pokrok se holt před Vídní, jako kdysi Turci, nezastavil.

 

Samotná opera začala ihned bez nějaké předehry svižným vstupem do děje, který připomíná  ohranou „lacinou“ divadelní frašku stokrát jinak. Nemá smysl jej podrobně líčit – v podstatě jde o milostný propletenec, kdy zchudlá vídeňská rodina vychovává dvě dcery na vdávání, Arabellu pro bohatého ženicha a Zdenku jako chlapce, protože to přijde levněji. Zdenka je tajně zamilovaná do Mattea, ne příliš movitého nápadníka Arabelly, píše mu jejím jménem milostné dopisy a v den jejích zásnub s bohatým Mandrykem zinscenuje noční dostaveníčko s Matteem v hotelovém pokoji, v němž se ve tmě vydává za Arabellu. Mandryka je však náhodným svědkem domlouvání schůzky své snoubenky s domnělým milencem, takže se rozehraje série naprosto nepravděpodobných a bláznivých nedorozumění, která pochopitelně končí happy endem. Zdenka se místo skoku do Dunaje dá dohromady s Matteem a Mandryka s Arabellou si své domnělé hříchy i podezíravost vzájemně odpouštějí a vyznávají si hlubokou lásku.

 

Takový děj mě nijak nemohl uchvátit, tyhle rádoby „napínavé“ a „vtipné“ zápletky nemusím ani ve filmu či na divadle, ale proti gustu žádný dišputát. Takový Brouk v hlavě také stále plní divadelní sály i kasy a zapleveluje TV obrazovky stále novými i recyklovanými inscenacemi. Nakonec u opery na ději zas tolik nesejde a existuje jich celá řada i s mnohem více prostinkými a limonádovějšími zápletkami, aniž by to někoho příliš pohoršovalo. Co dělá Arabellu skutečným operním skvostem je totiž především hudba. Je nádherně živá, proměnlivá, skvěle reaguje na neustálé dějové proměny a střídá nejrůznější nálady. Tu je dynamická a jindy se zase krásně ztiší, z napětí přechází do lyrických poloh, zkrátka člověk se při ní ani trošku nenudí. Zvlášť když ji hraje tak vynikající orchestr, jakým ten ve Vídeňské státní opeře nepochybně je.

 

Rovněž pěvecké výkony neměly chybičku. V opeře vystupuje celá řádka sólistů, všichni i mimo vysloveně hlavní postavy dostávají poměrně slušný prostor, aby se náležitě předvedli, takže obsadit všechny role kvalitními zpěváky asi není jen tak. Vídeňská opera si to však evidentně může dovolit – nezaznamenal jsem jediný hlas, který by vedle těch ostatních působil nějak méně výrazně či dokonce za nimi jakkoliv pokulhával. Všechny výkony byly skutečně špičkové, sólistky i sólisté disponovali krásně znělými hlasy, s nimiž uměli nakládat s citem a suverénně, bez sebemenšího zaváhání. A nejen to – v jednom okamžiku to celým hledištěm zašumělo, když jedna z představitelek při svém bravurním pěveckém sólu na barovém pultu předvedla přímo na něm neméně bravurní baletní provaz, aniž by se jí při tom byť jen zachvěl hlas.

 

Straussova hudba sice není charakteristická zapamatovatelnými melodiemi, nicméně pár skvostných árií, zejména duetů, se v této opeře najde. Trošku mě tedy překvapilo, že ani na ně nereagovalo obecenstvo žádným potleskem či výkřiky „bravo“ a celé představení se tak obešlo bez jakýchkoli hlasitých reakcí z publika, nepočítám-li potlesk před přestávkou. Zřejmě je to však jen nějaký místní zvyk, protože na závěr propukli návštěvníci ve frenetické ovace, čímž dokonce přehlušili pár posledních hudebních taktů, za což bych je nejraději zpohlavkoval. Ale pořád to bylo lepší, než kdyby zůstali stejně chladnými jako během představení, takže jsem jim to vzápětí odpustil. Při jedné z děkovaček  se náhle představitelka Arabelly sehnula až k zemi a potřásla si s rukou, která se vysunula z nápovědní budky. To mě fascinovalo, pochopitelně mile – takové gesto jsem ještě při žádném operním představení nikdy neviděl.

 

Sice jsem v této inscenaci postrádal některou z největších světových operních hvězd, které se ve Vídni jako jedné z těch úplně nejprestižnějších operních scén jinak také objevují, ale i tak jsme s přítelem byli svědky skutečně excelentních výkonů, které se zkrátka jinde v natolik vyrovnané kvalitě nedají jen tak slyšet. Prostě lepší dárek bych si od něj ani nedokázal představit.

 

Když jsme se pak vraceli noční procházkou do penzionu, potěšil mě ještě prohlášením, že to byla opravdu pěkná hudba, která se dobře poslouchala. V první chvíli jsem mu vyčinil, že až tolik by se kvůli mně přetvařovat nemusel, když přece dobře znám jeho hudební vkus, ale zatvářil se tak, že jsem raději rychle zařadil zpátečku a začal mu jeho nenadálý přerod v operního fajnšmekra i věřit. No, však uvidíme – chytnu příležitost brzy za pačesy a na nadcházejícím Festivalu Opera na konci ledna v Praze s ním vymetu kdejaké představení. A pak se teprve ukáže!

 

Hodnocení: 100%

 

Praha, 15.12.2014

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=hWsa9gihIbA