Miroslav Krleža: ROD GLEMBAYŮ – trochu jiná recenze

Anotace: Tohle představení můžu všem bez mrknutí oka doporučit :-)

  

Režie:      Martin Huba

Překlad:   Jakub Novosad

Scéna:      Jozef Ciller

Kostýmy: Peter Čanecký

 

Hrají:

 

PhDr. Leon Glembay, syn Ignáce z prvního manželství : Ondřej Brousek          

Baronka Castelli – Glembayová:                                      Dagmar Havlová

Ignác (Naci) Glembay, bankéř, šéf firmy Glembay Ltd.:  Tomáš Töpfer

a další...

 

Praha, Divadlo na Vinohradech, 21.1.2014 v 19:00

 

 

Pozvání od kamarádky na tohle představení jsem přijal rád - jednak Vinohradské divadlo je téměř vždy zárukou kvalitního kulturního zážitku a jednak hra tohoto chorvatského autora patří mezi prověřená díla světové divadelní  klasiky, takže jsem byl na ni docela zvědavý.

 

Už po příchodu do vstupního foyer jsem si uvědomil, že návštěva Vinohrad stále ještě patří k bontonu - tolik dam ve večerních róbách a pánů v oblecích s kravatami se už dnes na představeních běžně nevidí.  Když jsem se uvelebil na pohodlnou sedačku v 16. řadě v přízemí uprostřed, prohodil si těsně před začátkem pár přede mnou místa a já jsem pochopil, že přes tuhle  objemnou do výšky vysunutou pánskou hlavu nebude výhled na jeviště úplně nejlepší, podobně jako minule v Divadle Kalich. A taky nebyl – ona nebývale rozložitá hlava mi dokonale zakryla prostřední třetinu jeviště, kde se ausgerechnet poměrně staticky rozmístilo zpočátku i prvních pár účinkujících a nepomohlo mi ani napřimování vlastní hlavy, ani její vyklánění tu na jednu tu na druhou stranu. Když jsem se vyklonil napravo, hovořící postava na jevišti se v tu chvíli jako naschvál posunula doleva a naopak. Nakonec jsem si uvědomil, že přece rád poslouchám i rozhlasové hry, tak proč to nezkusit i na divadle, přestal jsem svádět souboj s nečekanými pohybovými aktivitami herců a soustředil se již hlavně na poslech, hra je především na dialozích naštěstí postavená.

 

Sluší se říct, že děj se odehrává v dobře situované bankéřské rodině Glembayů u příležitosti jakési rodinné oslavy těsně před vypuknutím 1. světové války a odhaluje pokryteckou morálku tehdejších horních deseti tisíc, což je téma od té doby nepřetržitě aktuální až dodneška, takže v tom hra nezestárla ani o minutu.  Zpočátku mi dialogy přišly poněkud monotónní a děj se rozbíhal hodně zvolna, takže na mě začala padat i únava, a protože zavřením očí jsem si nijak nemohl uškodit, poněvadž sledovat čísi zátylek, za nímž se ukrývaly tajemné hlasy, přicházející odkudsi z neviditelné části scény, nebyla zrovna žádná výhra, málem jsem v jednom momentu usnul. Cuknutím jsem se ale probral a jelikož jsem si nemohl dovolit usnout opakovaně už kvůli kamarádce, vybičoval jsem se opět k náležité pozornosti. Mezitím ale hra začala nabírat svižnější tempo a dialogy postupně vytvářely příslušná vnitřní napětí mezi jednotlivými osobami na scéně, kterých také postupně přibývalo, už se nevešly jen doprostřed jeviště a dokonce si svá místa sem tam i vyměňovaly, takže i levá a pravá třetina jeviště mi poskytly možnost oprostit se od čistě rozhlasového způsobu sledování dramatu.

 

Všichni herci odváděli solidní výkony, scéna byla účelná, ani zbytečně přeplácaná ani přehnaně minimalistická, kostýmy odpovídaly sociálnímu postavení aktérů i dané době a neběhali tam všichni ani ve sci-fi pláštěnkách ani v přezdobených výtvarných kreacích, takže se člověk mohl soustředit opravdu na děj a ten je u této hry dostatečně myšlenkově hluboký a dobře dramaticky vystavěný, aby nepotřeboval nějaké šokující zrakové berličky.  Největším vizuálním obohacením tak byla asi Dagmar Havlová, která se v první části představení coby manželka bankéře Glembaye objevila až někdy v její druhé polovině a byla na ni opravdu radost koukat, je to skutečně dáma, jíž to stále hodně sluší a která byla od svého příchodu na jeviště naprosto nepřehlédnutelná, a to právě také díky své šik róbě i postavě, které šly k sobě hezky dohromady, a doplněné o patřičně sebevědomé charisma  herečky vytvářely oku lahodící celek.  Trochu mi na Havlové jen vadil způsob přednesu, který mi připadal až přehrávaný do jakési skoro protivné nasládlé unylosti, ale při přestávkové diskuzi u skleničky sektu mi kamarádka řekla, že to je nejspíš schválně, a měla pravdu.

 

Po pauze jsem ke své radosti navíc zjistil, že paní, která si během první poloviny představení s kýmsi vehementně esemeskovala, už vedle mě ani se svým partnerem nesedí, tak jsem se s dovolením kamarádky  hbitě o jedno místo od ní odtáhl a celé jeviště jsem měl naráz jako na dlani. Tak jen doufám, že se těm dvěma mezitím odešedším sousedům nepřihodilo nic zlého a že má radost  snad nebyla vyvážena nějakou jejich mrzutostí.

 

Ve druhé půlce představení získala Havlová mnohem větší prostor k uplatnění a taky naplno předvedla svůj skvělý herecký rejstřík. To už není jen ta slavná mladá žába, jak si ji pamatuju ještě z dřívějška, kdy mě ale osobně svým herectvím předurčeným k hraní naivních husiček nijak zvlášť neimponovala. Teď se mi líbí mnohem víc - krom toho, že z ní vyrostla krásná elegantní ženská, tak je to i výborná a opravdu výrazná herečka, o čemž se v této hře může každý přesvědčit na vlastní oči. Děj představení prozrazovat nebudu, tak ještě aspoň vyzdvihnu stejně vynikající výkon Ondřeje Brouska, který hrál skvěle jednak sám za sebe a jednak byl i vynikajícím partnerem právě Havlové, kdy spolu dokázali vygradovat nádherně strhující herecký koncert. Neméně solidní a přesvědčivý výkon předvedl taky Tomáš Töpfer a koneckonců všichni herci na scéně sehráli  se slušnou dávkou profesionality to, co jim již vesměs o něco menší role předepisovaly. Příjemné bylo například sledovat Petra Kostku, jehož herectví ani s přibývajícím věkem neztrácí nic ze své osobitosti.

                                                                                                                                      

Tříhodinové představení tak nakonec uteklo neuvěřitelně rychle, hlavně ve své druhé polovině, a nadšení diváci dlouho nechtěli pustit herce ze scény. Na jejich tvářích pak bylo vidět, že si svůj úspěch užívají společně s návštěvníky – naprosto oprávněně.

 

Kdo se chce nechat strhnout po všech stránkách kvalitním divadelním zážitkem,  jehož poselství v současné morálně a duchovně se rozkládající společnosti neztrácí ani dnes nic na své aktuálnosti, spíše naopak, neměl by tohle představení vynechat. Rozhodně bude odcházet z divadla pln silných dojmů a bude mít i posléze o čem přemýšlet. Třeba o tom, proč je i dnešní společenská morálka a zejména pak lžimorálka takzvaných „elit“ tak neuvěřitelně podobná té v předvečer 1. světové války.

 

 

Praha, 22.1.2015

 

http://www.divadlonavinohradech.com/divadelni-hra/Rod_Glembayu

 

Hodnocení: 90%