Ivo Medek, Markéta Dvořáková: ALICE IN BED – trochu jiná recenze

Anotace: Národní divadlo Brno opět nadmíru zdařile předvedlo na festivalu OPERA 2015, jak má vypadat současná opera. Klobouk před brněnskými dolů!

 

Hudební nastudování, dirigent: Ondrej Olos

Režie, scéna: Rocc

Kostýmy: Miroslav Sabo, Rocc

Videoart: Lukáš Medek

 

Alice 1: Tereza Merklová Kyzlinková

Alice 2: Gabriela Vermelho (j.h.)

Malá Alice: Julie Šebestová

Soprán: Hana Škarková (j.h.)

Kontratenor: Jan Mikušek (j.h.)

Tenor: Marek Obrzymek (j.h.)

Bas: David Nykl

Králíček: Otakar Blaha

 

Národní divadlo Brno v Divadle Hybernia, Praha, 21.2.2015

 

Svou „trochu jinou recenzi“ na závěrečné představení festivalu OPERA 2015 nemůžu tady na Literu uvést jinak, než citací z úvodu programu k tomuto opernímu thrilleru na motivy Alenky v říši divů:

 

„Být či nebýt ve vleku komerce, okamžité úspěšnosti, mediálního pozlátka a pohodlného zisku? Být úspěšný a bohatý nebo vnitřně spokojený s tím, co dělám a třeba i chudý? To jsou otázky, které připadnou na mysl každému umělci, zejména když vidí, kam se současný svět ubírá, kdy namísto kvalitního umění jsou různými zájmovými skupinami a zejména médii umně podstrkovány a poté takto zmasírovanou laickou veřejností i adorovány pseudohodnoty, kýč a brak – zaplacený však paradoxně násobně víc než skutečná kvalita.“

 

Tato slova vlastně předznamenávají i samotný operní příběh, v němž se Alice, úspěšná designérka počítačových her, snaží překonat vlastní rozpolcenost, kdy v ní proti sobě stojí dvě poloviny jejího Já vyjádřené dvěma samostatnými postavami na scéně, mezi nimiž  se vede souboj o symbol kreativity, malou Alenku v podobě dítěte.

 

V Divadle Hybernia se většinou hrají muzikály, proto se dalo tušit, že tohle představení bude poněkud jiné, než většina klasických oper předvedených ostatními oblastními soubory. Národní divadlo Brno se ale zjevně nebojí být moderní a současné, už na minulý ročník festivalu přece přivezlo Hanzlíkovu a a Zouharovu La Dafne , kterou i tenkrát režíroval mladý avantgardní režisér Rocc. Ten také vytvořil jednoduchou, ale účelnou scénu, na níž se různě otáčel systém vysokých zrcadel, na která se také během představení promítaly efektní videoartové sekvence, jež byly nedílnou a podstatnou složkou představení. Z rekvizit už pak byla na scéně jen průhledná skleněná truhla, v níž a na níž střídavě pospávala malá Alenka či velká Alice.

 

Sama inscenace je kolektivním dílem, které vznikalo jako teamwork čtyř autorů – libretistů Anne Daschkey (D) a Sjarona Minailo (IZR, NL) a skladatelů Markéty Dvořákové a Ivo Medka. Výsledkem je naprosto současný moderní tvar, který se poměrně výrazně vymyká běžné představě o tom, jak vypadá opera. Už to, že zpěváci měli na obličejích připevněné tělové mikrofony, takže jejich zpěv procházel přes zesilovač, není v klasické opeře zvykem. Zpočátku mě to zaskočilo, ale velmi rychle jsem pochopil, že v symbióze s orchestrem, který také bohatě využívá různé syntetické zvuky, stejně jako s nápaditým videoartem, promítaným na systém zrcadel, je to v naprostém pořádku a dává to ve výsledku potřebný jednolitý dojem. Jedna z Alenek se dokonce občas sama doprovázela na elektronicky znějící housle a její zpěv chvílemi připomínal spíš jazzové kouzlení s hlasem, typické třeba pro Janu Koubkovou.  

 

V orchestru mě zaujalo také, jak hráči na bicí občas točili ve vzduchu jakýmisi barevnými pružnými hadicemi, připomínajícími dlouhé žužu, které vyluzovaly syntetický zvuk podobný hře na pilu. Jak jsem se v programu dočetl, skladatelé zařadili k bicím nástrojům i různé dětské hračky, štěrchátka, pískátka apod., možná to byla jedna z nich. Hudební styl byl naprosto současný, připomínal mi nahrávky orchestru BERG, zkrátka nic modernějšího si snad ani představit nelze. Skoro bych řekl, že takováhle hudba by mohla oslovovat víc fanoušky Psích vojáků než třeba zaryté příznivce Verdiho či Pucciniho. Proto také možná bylo hlediště poloprázdné – starší návštěvníci klasické opery zřejmě takovému stylu těžko přicházejí na chuť a mladí o tom, jak může vypadat současná opera, zatím možná ani nevědí. Škoda,  zážitek to byl v sobotu opravdu mimořádný a nevšední.

 

Také jsem si uvědomil, že tuhle operu bych asi zdaleka nedocenil, kdybych ji slyšel třeba jen z rádia. Řekl bych, že pro vnímání tohoto díla je stejně jako samotná hudba důležité scénické, režijní, výtvarné a vůbec vizuální ztvárnění, včetně důležité funkce videoartu, jehož autor je mimochodem sám tvůrcem počítačových her.  Všechny složky jsou zde zkrátka rovnocennými sparingpartnery a jedno bez druhého by už nebylo úplně ono. O to větší  a preciznější souhru a vzájemné porozumění celého realizačního týmu to asi vyžaduje, což se v případě Alice in bed opravdu skvěle povedlo. Svému hudebně erudovanému kamarádovi jsem po představení v nadsázce sdělil, že kdybych ještě párkrát podobné představení navštívil, asi bych brzy začal považovat Verdiho za naprostý anachronismus. Už totiž vím, jak by měla vypadat opera, aby byla opravdu uměním 21. století a nikoliv třeba století devatenáctého, v němž byla napsána většina kasovních trháků na všech operních jevištích.

 

Je nepochybně v pořádku, že také operní umění předbíhá dobu, t.j. i vkus většinového návštěvníka, ale že je to už o nějakých 150 let, což je 7 – 8 generací, to mi připadá přeci jen zvláštní a těžko pochopitelné. Alice in bed, i přesto, že se moc líbila i mně, je tak myslím uměním především pro ty mladší, kteří ještě neuvízli pouze v letitých stereotypech. Proč se však povědomí o existenci této současné tváře opery mezi mladé nedostává? Proč o ní vlastně pořádně nevím ani já, který tento žánr sleduje přeci jen asi víc, než je u většiny lidí zvykem? I v tomto směru je myslím ve společnosti cosi nastaveno nedobře, skutečně kvalitní

kultura už nedokáže pronikat tam, kam by měla – nedocházejí jí sice tvůrčí síly, jak je vidět, ale neprochází zřejmě jakýmisi podivně nastavenými společenskými filtry, kdy vedoucí úlohu strany vystřídala vedoucí úloha trhu, jenž nám bezohledně a primitivně diktuje, místo aby nám sloužil. Nepochybně to má i své širší souvislosti, ale to už bych se dostal malinko jinam.

 

Na tomto představení jsem se také ocitl v sektoru sedadel vyhrazených pravděpodobně m.j. novinářům, protože alespoň tak na mě několik jedinců v mém okolí působilo, a věřte mi, že to není myšleno zrovna jako lichotka. Přede mne si sedl poměrně neupraveně působící starý bělovousý pán, kterého jsem vídával i na jiných představeních, ovšem tentokrát jsem se mohl sám přesvědčit o tom, že poměrně nepříjemně čpí, jak mě na to už dříve upozornil jeden kamarád, který se v jeho blízkosti sám už jednou ocitl. Znám tyhle typy z různých tiskových konferencí a společenských akcí, kam pronikají jako tzv. holubí letka, což jsou falešní novináři, kteří nepíší, ale s prominutím dost nechutně „vyžerou“ rychle vše, co je někde k jídlu. Co by ale dělali zrovna na opeře, kde nic k snědku není?  Vedle mě sedící paní působila dost podobně, i když naštěstí nečpěla. Bylo jí ale nejspíš líto utratit 10 Kč za šatnu a tak přišla i v kabátě a s jakousi obrovskou kabelou, možná rovnou z nákupu, což si vše odložila na klín. Díky volnému sedadlu mezi námi se jí muselo následně dost ulevit. Podle diskuze s jejím známým sedícím před ní zřejmě také nevynechala žádné představení, protože nenechala nit suchou na tom z předchozího večera.  Možná tedy i píšou, budiž, proč ale (snad jen někteří) novináři z kulturních rubrik vypadají už od pohledu tak odpudivě nekulturně? Asi taky nějaký symptom doby, co si s tím jinak počít. Zapáchající pán naštěstí po zaznění prvních taktů využil toho, že je divadlo poloprázdné, hřmotně se zvedl a odkráčel kamsi jinam, což jsem samozřejmě přivítal. Omlouvám se za takovéhle odbočení, ale na samostatný fejeton by to asi nebylo a bylo mi líto se s vámi i o tyto postřehy nepodělit.

 

Zpět ale k samotné opeře. Po celou dobu jsem byl všemi jejími složkami fascinován a jelikož netrvala snad ani hodinu a půl a stále se něco zajímavého dělo, skončila dřív, než by se jeden mohl začít nudit, což je myslím v dnešní uspěchané době spíš plus. Zpívalo se sice v angličtině, ale české titulky usnadňovaly orientaci v ději. Chvíli jsem přemýšlel také nad slovy mé hudebně znalé kamarádky, která mi při jednom z předchozích představení sdělila, že v současné hudbě je sebemenší náznak melodie považován kritickou obcí za smrtelný hřích a soudobý autor si zkrátka nic takového nedovolí, nechce-li být okamžitě odepsán, že není cool a in. Tak jsem se na to specielně v sobotu večer soustředil a i když jsem jí v podstatě musel dát za pravdu, občas mi tam přeci jen také nějaké drobné melodické náznaky zaznívaly. Ovšem když v jednom okamžiku začal uklízeč na scéně do té angličtiny zpívat slovenskou lidovou „Týnom tánom...“, šel jsem málem do vývrtky – hurá, melodie a ještě k tomu krásná lidová. Autoři tím zřejmě chtěli poukázat na to, že se v daném prostředí jedná o gastarbeitra. Ovšem když z této melodie udělali leitmotiv celé jedné pasáže opery, který se pak ještě několikrát objevil ve zcela současných hudebních posunech, nepůsobilo to vůbec jako cizorodý prvek, naopak to celé dílo příjemně oživilo. Asi jako když si dáte do moderního minimalistického interiéru nějaký pěkný pseudostarožitný kousek, který teprve ten účelný, nicméně chladný minimalismus, krásně dotvoří a konečně se v něm dá i bydlet. Zkrátka to překoná onu až nemocniční sterilitu. Tak fajn – teď jsem to zažil i v hudbě a musím říct, že to oba autoři provedli skvěle.

 

No zkrátka brněnské Alice in bed nemám vůbec co vytknout. A mladým bych doporučil – pokud se bojíte klasické opery a není pro vás přitažlivá, nic si z toho nedělejte, ještě nejste pro tento žánr odepsaní. Zajeďte si do Brna na představení Alice in bed a uvidíte, jaká je to moderní pecka. Pokud ale posloucháte třeba Michala Davida nebo Lucku Vondráčkovou, tak tam nejezděte, to by pro vás možná nebylo. Ovšem vy, příznivci rocku nebo nezávislé scény či jak se dnes všechny ty nemainstreamové proudy jmenují, měli byste to zkusit. Možná objevíte nádherný nový svět, do nějž patříte taky, jen o tom ještě nevíte.

 

Praha, 23.2.2015

 

http://www.festival-opera.cz/program-2013/alice.html