HUMAN LOCOMOTION – trochu jiná recenze

Anotace: Současná Laterna magika je jiná než ta původní, ale stále stojí za návštěvu.

 

Režie: SKUTR

Choreografie: Jan Kodet

Scéna a kostýmy: Jakub Kopecký

Hudba: Petr Kaláb

Projekce: Jakub Kopecký, Lunchmeat

 

Edward Muybridge: Marek Daniel

Flóra: Zuzana Stavná

Major Harry Larkyns: Jakub Gottwald

 

Tanec: Tamara Kšírová, Pavlína Červíčková, Kateřina Stupecká, Tereza Chábová, Zuzana Herényiová, Jakub Sadílek, Daniel Rybicki, Alexandr Sadirov, David Stránský, Ondřej Sochůrek

 

Národní divadlo, Laterna magika na Nové scéně, Praha 9.5. ve 20:00

 

 

Návštěva Laterny magiky byla pro mě vždy svátečním zážitkem, vychutnával jsem si pokaždé tu jedinečnou poetiku spojení filmu a jevištní akce, která neměla jinde obdoby. Nápad takového propojení byl kdysi jistě geniální, ale sám o sobě by nestačil. Skutečné kouzlo mu vdechly především světově uznávané osobnosti, které Laternu magiku zakládaly – režisér Alfréd Radok a scénograf Josef Svoboda. Viděl jsem řadu jejich představení, mnohé i nesčetněkrát, ale nejvíce ze všech mě stejně vždy nadchl nejstarší a nedostižný Kouzelný cirkus, který se hraje až dodnes. Postupem doby bylo stále zřejmější, že natočení příslušných filmových sekvencí je nejspíš příliš nákladné na to, aby se dala udržet vysoko nastavená laťka jednotlivých inscenací, a tak jsem zejména po r. 1989 ztrácel Laternu magiku čím dál víc ze zřetele, až se z mého kulturního života vytratila téměř úplně.

 

Až teprve poměrně nedávno jsem s přítelem navštívil představení Václav Havel ANTIKÓDY a zjistil jsem, že nové technologie i postupy posunuly princip spojení jevištní akce  a filmu, teď už možná spíš videoartu, do zcela moderní a současné podoby, která už původní Laternu magiku nijak nekopíruje. Přesto se nám Antikódy moc líbily. Proto jsme se těšili i na představení HUMAN LOCOMOTION, které mělo premiéru loni k poctě amerického průkopníka oživlé fotografie Eadwearda Muybridge (110 let od narození).

 

Dějová linka představení je poměrně jednoduchá a není tím hlavním, kvůli čemu má smysl tuto inscenaci vidět. Je to vlastně jen jakýsi nutný skelet, na který se nabaluje výborná hudba, choreografie, herecké a taneční akce i výtvarná stránka včetně scény, kostýmů, videoartu a světelné projekce. Všechny tyto složky jsou výborně skloubeny, takže výsledný tvar je patřičně živý, moderní a vytváří až snovou atmosféru, která mě u tohoto představení opravdu „vcucla“. Až tak, že jsem se chvílemi ocital mimo zcela bdělé vědomí, což se mi občas stává i u kvalitně provedených oper, a není to známka toho, že by mě konkrétní představení nudila, dokonce právě naopak  - přenášejí mě do jakési jiné dimenze mimo naši realitu, která se nachází někde mezi stavem bdělosti a podvědomím na jakési neurčité hranici, kterou neumím definovat. Členové tvůrčího týmu si museli opravdu dobře rozumět, protože žádná ze složek vysloveně nevyčuhuje z celku, nýbrž všechno je skloubeno v jakési celistvé jednotící harmonii. Ostatně režisérská dvojice SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský) je už pro mne zárukou zajímavě a nápaditě pojatého představení, stejně jako choreografie Jana Kodeta. Rovněž hudba Petra Kalába je opravdu moderní, nápaditá a skvělá a totéž se dá říci i o scéně a kostýmech Jakuba Kopeckého, který se podílel i na projekci.

 

Děj inscenace vychází  z tvůrčí činnosti E. Muybridge, který učinil řadu významných vynálezů zejména pokud jde o fotografické zachycení pohybu až do rozpohybování jednotlivých filmových okének a byl plně pohlcen svou prací. Až tak, že ho vlastní manželka pravidelně podváděla dokonce i v jeho vlastním domě, což vedlo k tomu, že po nalezení jednoho z milostných dopisů vyhledal jejího milence se slovy „Mám pro vás zprávu od své ženy“  a zastřelil ho. Porota ho nakonec ale osvobodila, protože usoudila, že šlo o „ospravedlnitelné zabití“. Jak vidno, řada dnešních mužů má poměrně velké štěstí, že se nenarodila v Americe před řadou desítek let – doba se už přece jen mezitím posunula evidentně o dost velký kus kupředu.

 

Představení se opírá o bezchybný výkon tří herců – Marka Daniela, Zuzany Stavné a Jakuba Gottwalda, kdy zejména Marek Daniel jasně potvrzoval, proč je v současné době jednou z našich nejvýraznějších hereckých osobností.  Velmi kvalitní nasazení předvádělo také deset tanečnic a tanečníků, kteří svými kreacemi skvěle dotvářeli zvláštní atmosféru a dávali jí patřičně dynamický náboj jako naprosto rovnocenná složka představení. S přítelem nás například velmi zaujalo, když Marek Daniel a Jakub Gottwald zůstali na scéně stát proti sobě v pozici dvou nesmiřitelných soků a na konstrukci přímo nad nimi se odehrával perfektně a sugestivně tanečně zvládnutý souboj jejich zdvojených obrazů v provedení dvou výtečných tanečníků. Byl to skvělý nápad a opravdu působivě zobrazený. Podobně výrazné bylo také ztvárnění pohybu skupiny koní i řada dalších zdařilých tanečních výstupů. A to vše skvěle propojené s hudbou, jednoduchou ale účelnou scénou, povedenými kostýmy, nápaditě promyšlenou projekcí i světelnými efekty.

 

Současné pojetí Laterny magiky již myslím není její zcela výlučnou záležitostí, díky moderním technologiím už dnes podobné postupy využívá i opera, balet či činohra, nicméně je dobře, že neustrnula a nezůstala v již téměř muzeální, i když stále působivé podobě původních inscenací, z nichž některé nepochybně patří do našeho zlatého divadelního fondu.  Většinové české publikum je však přeci jen asi hodně konzervativní a tak tahle moderní podoba Laterny magiky bude muset ještě zřejmě svést nelehký zápas o diváka. S přítelem jí v tom budeme držet palce, byla by myslím velká škoda, kdyby se nad ní v budoucnu zavřela voda. Koneckonců v Národním divadle by nemělo jít jen o statistiky návštěvnosti a příjmů ze vstupného,  určitě mu sluší i takovýto ryze současný jevištní tvar. Ale to už je asi trochu i otázka neexistence jakýchkoliv smysluplných vizí kulturní politiky našeho státu, což se koneckonců bolestivě promítá i v nekonečném tápání celonárodních institucí, jako je například Česká televize či Národní galerie. Ovšem to už jsem vyšel poněkud mimo rámec recenze.

 

Každopádně, kdo chce držet krok s dobou a je otevřený novým podnětům vycházejícím ze současného životní stylu a rytmu, neměl by se této „nové“ Laterně magice, včetně představení HUMAN LOCOMOTION, rozhodně vyhýbat, aby případně sám kulturně neustrnul.

 

Praha, 11.5.2015

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/7629