1914 – trochu jiná recenze

Anotace: „Divadelní pohlednice z pohnuté doby“

 

Režie, scénická výprava a koncept světelného designu: Robert Wilson

Námět: Soňa Červená, Aleš Březina

Světelný design: AJ Weissbard

Kostýmy: Yashi

Hudba: Aleš Březina

Libreto, dramaturgie: Marta Ljubková

Video animace: Tomasz Jeziorski

 

Čas: Soňa Červená

Optimista: Václav Postránecký

Pesimista: Vladimír Javorský

Sestra, Servírka: Pavla Beretová

Servírka: Enikö Eszenyi (Vígszínház Budapešť)

Sestra, Matka: Taťjana Medvecká

Doktor: Eva Salzmannová

Kamelot, Dobrý voják: Filip Rajmont

Kamelot, Branec-Otec-Voják: Jan Bidlas

Maloměšťák, Důstojník: Milan Stehlík

Branec, Důstojník: Ján Koleník (Slovenské ND)

Branec-Voják: Radúz Mácha

 

Národní divadlo ve Stavovském divadle, 17.5.2015 v 19:00

 

 

Návštěvu tohoto představení jsme s přítelem dvakrát odložili, vždycky nám do toho něco vlezlo. Naštěstí nám v pokladně ND pokaždé vstupenky ochotně vyměnili na další termín, takže do třetice to nakonec vyšlo. Oba jsme se moc těšili, přítel zejména na základě fotografií z představení, které někde zahlédl a výtvarné zpracování ho velice zaujalo, já i proto, že mám dodnes v živé paměti Janáčkův „Osud“ režírovaný v Národním divadle právě Robertem Wilsonem, což byl nezapomenutelný zážitek. Tento slavný americký režisér má svůj zcela osobitý styl, kdy postavy se po scéně nepohybují přirozeným způsobem, ale připomínají spíš animované figury, kdy právě svými rozfázovanými pohyby a gesty vyjadřují náladu a pocity, které chce režisér na diváka přenést. Tím se na scéně objevuje jakoby další rozměr, kterým výsledný tvar na návštěvníka působí.

 

Publikum se myslím v případě Roberta Wilsona dělí na jeho příznivce a odpůrce, já patřím jednoznačně k těm prvním. Pro někoho je zkrátka ona až extrémní a exaltovaná stylizace postav jen těžce stravitelná, a to dokonce i mezi kritickou obcí. Jen tak si můžu vysvětlit, že mi v paměti utkvěly ne zrovna nadšené tóny z recenzí, které jsem po premiéře „1914“ kdysi četl. Tuším, že Wilsonovi bylo vyčítáno ne úplné pochopení českých reálií a české mentality. Hloupost! Po shlédnutí tohoto skvělého představení přičítám takové názory spíš tomu, že režisérovi odpůrci se své zakořeněné animozity a provinční zapšklosti vůči němu asi nedokáží zbavit. Wilson je zkrátka experimentátor, jehož styl se vymyká tomu, co je v klasickém divadle běžně k vidění, a je tak asi logické, že nesedne úplně každému. Já sám se pojmu „experimentální divadlo“ trochu děsím, postmoderní šaškárny jen pro šaškárny samy o sobě bez srozumitelného obsahu mě nijak nepřitahují. Proto bych Wilsonův přístup sám pro sebe nikdy za „experimentální“ neoznačil, jeho způsob dekonstrukce a stylizace naopak dějovou a zejména psychologickou  linii i obsahové poselství díla podtrhuje a posiluje a je tak proto i srozumitelný, snad jen poněkud nezvyklý.

 

Tvůrci „1914“ se inspirovali dvěma stěžejními díly – „Posledními chvílemi lidstva“ Karla Krause a Haškovými „Osudy dobrého vojáka Švejka“  - ve snaze propojit intelektuální a plebejský princip a jejich prolnutím vytvořit nový svébytný tvar. Na začátku příprav však nečekaně zemřel Wilsonův libretista Wolfgang Wiens, takže libreta se ujala Marta Ljubková a povedlo se jí dle mého názoru výtečně. V představení jsme tak zpočátku svědky bezstarostné atmosféry před 1. světovou válkou, naivního nadšení a víry ve snadné vítězství při jejím vypuknutí (jako bych v tom slyšel ozvuky dnešní mainstreamové válečnické propagandy) až po stupňující se deziluzi a konečný zmar.

 

Celý průběh je pak nesen exponovanými výkony výrazných typů postav představujících různé vrstvy obyvatelstva. Příběhem provází výteční Václav Postránecký coby Optimista a Vladimír Javorský jako Pesimista, výrazně jako zdvižený prst dějem prostupuje Soňa Červená magicky ztvárňující Čas. Avšak všichni herci do jednoho, dokonce i ti, kteří mě jindy v epizodních rolích v ND dosud příliš nezaujali, předvádějí tentokrát obdivuhodné výkony a dokazují, že jsou skutečnými profesionály každým coulem. Občas jsem během inscenace přemýšlel, do jaké míry to muselo být pro ně obtížné splnit představy Roberta Wilsona a hrát diametrálně jinak, než na co jsou zvyklí, ale ze všech čišelo takové nasazení, jakého by se podle mne nedalo dosáhnout, kdyby tomuto přístupu vnitřně nevěřili. Třeba takovou Taťjanu  Medveckou bych si až dosud v něčem podobném neuměl vůbec představit a v mých očích tak během jednoho večera ohromně povyrostla – je to opravdu „paní herečka“, klobouk dolů. Ale smekám i před všemi ostatními.

 

Představení bylo pro nás oba s přítelem po všech stránkách dokonalé, všechny složky, které dělají divadlo divadlem jsou zde kongeniálně skloubeny do kompaktně působící jednoty, vzájemně se umocňují a podporují, ať už jde o scénu, kostýmy, namaskování, brilantní herectví, výbornou hudbu, světelný design, video animaci a vše další, co třeba ani neumím pojmenovat. Bez geniálního režisérského vedení by si to asi ani nebylo možné takto pohromadě představit.

 

S přítelem jsme si tak mohli postesknout jen nad jediným – že se celé skoro dvě hodiny hrálo v kuse bez přestávky. Ne, že by se nebylo stále na co dívat, průběh představení byl po celý čas až strhující, po delší době jsem v divadle ani na vteřinu nezdříml, ale ke konci už jsem nevěděl, jak se mám v křesle ještě natočit. Myslím si, že přestávka by tomuto kusu nijak neuškodila.

 

Za účinkující mi pak bylo poněkud líto poloprázdného hlediště, Praha dnes zkrátka asi není tím, čím byla Paříž ve třicátých letech, jak jsme si snažili sami sobě ještě v devadesátých letech namlouvat. Konzervativnímu pražskému publiku zřejmě žádné velké novoty příliš nevoní, čemuž se ovšem těžko divit, když si uvědomíme, čím je naše veřejnost soustavně krmena veřejnobulvární Českou televizí a komerčními televizemi. Kde nic není, tam zkrátka ani smrt nebere. A musím chtě nechtě vytknout i sobě, že jsem na závěr nekřičel „bravo!“, zvlášť když si to pro sebe slyšitelně šeptala starší paní vedle mě, určitě by se nechala strhnout a s ní možná i další. Bohužel jako introvert nejsem ten typ a tak mi mohlo být jen líto, že vedle sebe tentokrát nemám svou kamarádku, která by se určitě neudržela a já už bych se pak s chutí přidal.

 

Málokdy se mi stane, že bych něco, i sebelepšího, chtěl vidět ještě podruhé – především proto, že dobře vím, co všechno jiného už ani do smrti nemůžu stihnout. Ale pokud se mi někdy naskytne příležitost, na „1914“ si rád a bez váhání ještě jednou zajdu.

 

Praha, 22.5.2015

 

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/6297?s=303