Ĺubica Čekovská: DORIAN GRAY – trochu jiná recenze

Anotace: I na Pražském jaru se hrála opera. Přijela v mezinárodním obsazení z Bratislavy.

 

Libreto: Kate Pullinger

Hudební nastudování a dirigent: Christopher Ward

Režie: Nicola Raab

Scéna a kostýmy: Anne Marie Legenstein, Alix Burgstaller

 

Sibyl Vane: Helena Becse-Szabó

Paní Leafová: Terézia Kružliaková

Bordelmama: Denisa Šlepkovská

Dorian: Eamonn Mulhall

Alan Campbell: Martin Gyimesi

James Vane: Ján Ďurčo

Basil: Martin Malachovský

Lord Henry: Aleš Jenis

 

Slovenské národní divadlo v Národním divadle, Praha, 19.5.2015 v 19:00

 

Na téhle opeře v rámci Pražského jara jsem se ocitl dost nečekaně. Kamarádi mi zavolali, že mají jeden lístek navíc a jestli mám večer čas. Náhodou jsem měl, tak jsem šel. Až teprve na místě jsem se dozvěděl, že se jedná o dílo současné slovenské skladatelky, což ve mně vzbudilo docela zvědavost – rád objevuji nové věci.  Navíc už samotný námět – hudební zpracování na svou dobu skandálního díla Oscara Wilda, za něž se tehdy dostal do hluboké a pro něj osudové nemilosti tehdejší konzervativní společenské smetánky,  byl pro mě atraktivní. Z programové brožury, za kterou jsem mimochodem dal na české poměry překvapivých 110 Kč (V ND stojí podobný program 65 Kč, ve Státní opeře 40 Kč), jsem se dozvěděl, že opera byla napsána na objednávku bratislavského SND. Mezinárodní složení týmu, který inscenaci připravil, slibovalo nevšední zážitek, zvláště když mi z paměti ještě nevyprchalo skvělé provedení Pucciniho  Bohémy , s níž se SND prezentovalo na letošním festivalu Opera.

 

Příběh zhýralého Doriana Graye, který svou duši zaprodal za věčné mládí a krásu, se začal odvíjet na scéně, která odpovídala současným trendům v provádění oper – ani přehnaný minimalismus, ani do detailů realistické zpracování prostředí, v němž se děj odehrává, zkrátka něco mezi tím. Pohovka, zakrytý rám obrazu, pár náznaků dalších kulis, prostě jen to nezbytné, co  navodí potřebnou atmosféru a uvede diváka dostatečně do kontextu příběhu. Vše ladilo i s kostýmy, které měly dobový charakter evokující tehdejší anglické vyšší vrstvy, zpracované ale současně i s náležitou barevností, aby se oko diváka mělo čím oblažit a nenudilo se. Nasvícení odpovídalo ponuré atmosféře příběhu, takže výsledný dojem byl i v barevnosti a světelné intenzitě spíše temnější. Po výtvarné stránce se tak zpracování opery jevilo docela zajímavě, i když vcelku ničím nepřekročilo dnešní běžný solidní standard.

 

Bohužel totéž se nedalo říct o hudbě. Se jménem této slovenské skladatelky jsem se setkal poprvé, i když, jak jsem se v programu dočetl, je již od r. 2008 členkou umělecké rady Pražského jara, takže zřejmě musí mít mezi hudebními znalci své renomé. Tomu by koneckonců odpovídal i mezinárodní charakter tvůrčího týmu této inscenace. Nemám nic proti současné hudbě a nazval bych se dokonce jejím občasným vděčným posluchačem na koncertních či jiných pódiích. Tentokrát mě však příliš nezaujala -  stále jsem čekal, kdy přijdou nějaké výraznější nápady, větší dramatičnost, kdy mě její náboj nějak strhne a ono pořád nic. Vše plynulo v jakési nevýrazné monotónnosti, po nějakou dobu se mi sice dařilo pozornost udržet, ale nakonec jsem podlehl a přiznám se, že jsem část prvního dějství prodřímal.

 

Ještě jsem se ani nestačil ke svému prohřešku kamarádům o přestávce přiznat a už jsem od nich slyšel jednoznačnou reakci ve stejném duchu, jak jsem to vnímal i já. Ne, že by také usnuli, ale ničím je po hudební stránce dílo nezaujalo. A jelikož se dají oba označit za znalce hudby, z nichž jeden je v tomto směru profesionál a současné hudbě doslova fandí, uklidnilo mě aspoň to, že mé vlastní dojmy nejsou  jen ryze subjektivní. Onen hudbymilovný kamarád prohlásil něco v tom smyslu, že hudba postrádá originalitu, jednou připomíná pozdního Brittena a  jindy zas Adamse. A to ještě nebylo nic proti tomu, když se k nám se skleničkou sektu připojil jejich známý Švýcar působící  dlouhodobě v Praze a nekompromisně svými pocity podtrhl podobné hodnocení. Byl dokonce ve svém úsudku natolik rezolutní, až mi začalo být skladatelky líto.

 

Jelikož jsem nastaven tak, že vždycky fandím přezíraným a slabším, rozhodl jsem se, že se pokusím být ve druhé půli pozornější a budu bedlivě hledat vše, co bude pro vyznění opery pozitivní. Skutečně se mi tentokrát podařilo ani na chvíli nezdřímnout, ale možná to bylo spíš tím, že scéna dostala bizarnější podobu vykřičeného domu, v němž se děj často odehrával s poloobnaženými postavami prostitutů a nevěstek a získal také na větším spádu a dramatičnosti. Opět se to ale nedalo říci zrovna o hudbě, která příliš nevykolejila z oné předchozí poměrně fádní monotónnosti bez výraznějšího nápadu a působivějšího střídání poloh.  Místy ji ozvláštňovala jen zvuková nahrávka „Hlasy obrazu“ v interpretaci Bratislavského chlapeckého sboru, kterou ve studiu Liger v Paříži elektroakusticky upravil Róbert Rudolf. Ta onu hudební unylost vcelku úspěšně narušovala, vytvářela opravdu zajímavou hudební kulisu a je jen škoda, že podobných moderně působivých nápadů se v představení neobjevilo víc. Určitě by pomohlo i nějaké zapojení videoartu, které se i na českých operních scénách již uplatňuje poměrně v hojné míře a dokáže výrazně každé představení oživit. Zdá se mi, že tady inscenátoři šetřili na nesprávném místě, pokud tuto dnes již běžnou divadelní složku nezapojili třeba z finančních důvodů. Vcelku solidní scéna a kostýmy, stejně jako režijní pojetí a vyrovnané a kvalitní pěvecké výkony totiž samy o sobě nestačily vyvážit nevýrazný dojem z hudby samotné.

 

Celkově jsem ale odcházel z představení docela spokojený, což se však úplně nedá říct o mých kamarádech, jejichž nároky na kvalitu hudebního díla jsou zřejmě ještě o poznání vyšší, než ty moje. Já přeci jen vnímal inscenaci víc jako celek, který se skládá i z dalších podstatných složek, a tak jsem si ji nakonec docela užil. I když jednou mi to vcelku stačilo. Obecenstvo v poloprázdném Národním divadle, v němž mí přátelé údajně zahlédli i takové české pěvecké hvězdy, jako je Dagmar Pecková či Adam Plachetka,  ale bylo uznalé a odměnilo účinkující vstřícným potleskem. Přál jsem jim to všem a s chutí jsem tleskal taky.

 

Praha, 27.5.2015

 

 

http://www.snd.sk/?opera&predstavenie=70_dorian