SUKŮV KOMORNÍ ORCHESTR – trochu jiná recenze

Anotace: Příjemný večer protkaný krásnou hudbou.

 

1. abonentní koncert „Barokní inspirace“

 

Barbara Maria Willi – cembalo

Martin Kos – umělecký vedoucí a koncertní mistr

 

Hudební fakulta AMU – Sál Martinů, Malostranské náměstí 13, Praha, 17.6.2015 v 19:30

 

 

Po řadě oper a koncertů velkých orchestrů jsem se po dlouhé době těšil opět na komornější zážitek, tím spíš v podání renomovaného Sukova komorního orchestru . Jak už mám za svůj život odpozorováno, komorní koncerty si vychutnávají zpravidla skuteční milovníci a znalci hudby. K těm prvním se hrdě hlásím, k druhým už se počítat nemůžu, nicméně je fakt, že v živém provedení je komorní hudba i pro mne jedinečný a povznášející zážitek, zpravidla niternější a meditativnější, než je poslech velkých těles.  A nejinak tomu bylo i ve středu večer. S přítelem jsme měli sraz s kamarádkou a kamarádem v příjemném venkovním atriu před vstupem do budovy, kde jsou i lavičky a zahrádka s občerstvením, taková oáza klidu uprostřed jinak turisticky docela rušné Malé Strany. Sem si při nějaké procházce starou Prahou ještě někdy určitě přijdu uklidnit nervy od všudypřítomných davů turistů, až jich budu mít plné zuby, a doporučuji to i všem ostatním, kdo se chystají třeba někdy na výlet do Prahy. Turisté zrovna sem totiž asi příliš často nezabloudí, byť je přístup nenápadným průjezdem hned naproti schodům do Chrámu sv. Mikuláše.  Chvíli jsme tedy na čerstvém vzduchu vlahého podvečera poplkali a pak už si šli do sálu vybrat nějaká pěkná místa.

 

Sál je to velmi pěkný a útulný a jelikož není příliš velký, je hezky vidět a slyšet vlastně odkudkoli. Sedli jsme si tedy někam přibližně doprostřed a po chvíli za potlesku nastoupil orchestr, aby zahrál Gordický uzel – suitu č. 1 od Henryho Purcella v transkripci pro smyčcový orchestr od Gustava Holsta. Skladba je to příjemná, orchestr ji předvedl na solidní profesionální úrovni a tak jsem si v takovém zklidňujícím rozpoložení pokoušel při poslechu představovat, jak to skladatel s tím gordickým uzlem asi myslel – každopádně jsem ho tam ale viděl. Ten uzel – ne skladatele. I když toho vlastně taky, proč ne - vždyť byl vyobrazený i v programu, m.j. velmi pěkně graficky vyvedeném.  V něm jsem se také dočetl, že Gordický uzel rozvázaný patří z množství skladatelovy scénické hudby komponované pro divadlo k té nejvýznamnější.

 

A pak už jsme na pódiu přivítali Barbaru Marii Willi, mezinárodně uznávanou hráčku – specialistku na historické klávesové nástroje, která se posadila ke krásnému historickému vlámskému cembalu (to jsem se doslechl následně od dobře informovaného zdroje), barevně laděnému do takové vznešené tmavě zelené barvy, kterou jsem si pro sebe nazval „zámeckou“. Na programu byly dvě skladby Johanna Sebastiana Bacha, přičemž jako první zazněl Koncert A dur pro cembalo a smyčcové nástroje. Orchestr i sólistka hráli pěkně, jen zvuk cembala byl často až příliš překryt zvukem orchestru. Nebylo to ale nic fatálního, Barbara Maria Willi si poradila s klávesami s úsměvem a suverénně a tóny vycházející zpod jejích prstů ve mně příjemně evokovaly jakoby drahocenné perličky sypající se z roztrženého náhrdelníku, ovšem pěkně spořádaně, takže při tom vytvářely krásné jemné obrazce. O přestávce jsem se pak od kamaráda hudebního znalce nechal poučit, že ono krásné historické cembalo na pódiu je určené spíš pro doprovod historickými nástroji, přičemž Sukův komorní orchestr hraje na soudobé nástroje, což byl asi ten hlavní důvod, proč měl orchestr poněkud silnější zvuk.  Jak je tedy vidět, hudba je poměrně složitá alchymie a ve výsledném dojmu záleží vždy na celé řadě okolností. Každý koncert je proto pokaždé zcela jedinečný a o to je právě návštěva živých vystoupení vždy zajímavější.

 

Moc se mi pak líbil následující Koncert f moll pro cembalo a smyčcové nástroje, který na mne působil jako takový živý a dynamický rozhovor mezi orchestrem a cembalem, kdy jednou měl navrch orchestr a jindy zase cembalo. Byla to opravdu moc zajímavá a skvěle provedená skladba a když jsem se o svém nadšení z ní zmínil jinému hudebně erudovanému kamarádovi, tak ten na to prohlásil, že jde o takovou hezky koncertantní skladbu. Ano, uměl to pojmenovat opravdu stručně a výstižně a já se k jeho charakteristice tímto také rád připojuji. Sólistka i orchestr sklidili po této skladbě zasloužené ovace, načež následovala přestávka.

 

Po delším čekání ve frontě v bufetu HAMU (nechápu, proč si někteří návštěvníci koncertu nedali svoji kávu už doma, když přece musí vědět, jak její vaření v takové přestávkové frontě zdržuje) jsme se s přáteli postupně propracovali ke skleničkám vína, které nám barman naléval s dost otráveným výrazem člověka, jehož obtěžují nevítaní zákazníci, kteří se dokonce opovážili zeptat na rozlévaný sekt, což byl pro něj dotaz přicházející evidentně odněkud z Marsu. Asi má rád svou běžnou pohodu a ne takový nenadálý frmol. Já bych mu tedy za ten výraz ani onu desetikorunu spropitného, kterou dostal od mého přítele, nedal. Ještěže jsem si poručil jenom jedno deci, takže půlku z něj jsem stačil ještě vcelku klidně usrkávat a kopnout pak naráz do sebe tu druhou před odchodem zpět do sálu nebyl až tak velký problém.  

 

Po přestávce se orchestr blýskl nejprve skladbou Georga Fridricha Händela Concerto grosso G dur op. 6 č. 1 a posléze Starými tanci a zpěvy, suitou č. 3 od Ottorina Respighiho, který se inspiroval skladbami z konce 16. a ze 17. století. Obě díla byla zajímavá a výborně provedená, ale druhá skladba se mi líbila opravdu moc.  Sestávala ze čtyř poměrně rozdílných částí, přičemž každá z nich byla něčím jiným osobitá, všechny ale působily velmi nápaditě a poutavě a umožňovaly vyniknout nejen orchestru jako celku, ale i každému hráči jednotlivě.  Dramaturgicky tak byl koncert z mého pohledu vystavěn velmi povedeně, ani chvíli jsem se nenudil a má pozornost měla dokonce jakoby vzestupnou tendenci, přičemž Respighiho suitou pro mě celý večer nadmíru příjemně vyvrcholil.

 

Závěrečný potlesk tentokrát zjevně poučeného obecenstva byl opravdu uznalý a vřelý a bylo jasné, že bez přídavku se to obejít nemůže. Stala se jím 3. věta slavného Bachova Houslového dvojkoncertu, což je skutečný hudební bonbónek. Orchestr i oba sólisté ho předvedli s profesionální suverenitou, ale jako u každého takového notoricky známého kousku se nešlo vyhnout srovnání s jinými špičkovými provedeními. Já ho slyšel poprvé asi před třiceti lety v Moskvě v podání tuším Igora Oistracha s nějakým dalším špičkovým houslistou a byl to tenkrát tak mimořádně silný zážitek, že už ho žádné další provedení od té doby u mne nepřekonalo a nejspíš už ani nepřekoná. Hudebně znalí kamarádi se po tomto přídavku shodli na tom, že sólisté tentokrát nasadili až příliš rychlé tempo, které pak tolik neumožnilo vyniknout některým finesám tohoto nádherného díla. Nicméně výkon orchestru i obou sólistů byl virtuozní a byla to pěkná tečka za nadmíru osvěžujícím hudebním zážitkem, jakým celý středeční koncert bezpochyby byl. Všichni návštěvníci z něj také po skončení zasloužených ovací odcházeli evidentně spokojení, stejně jako mí kamarádi a já s přítelem. Už teď se těšíme na II. abonentní koncert 9. září.

 

Praha, 18.9.2015

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=zgOV8k1rlxw