ORANGE COUNTY SCHOOL OF THE ARTS SYMPHONY ORCHESTRA – trochu jiná recenze

Anotace: Koncertní cyklus Musica Orbis přinesl minulé úterý opět jeden z osvěžujících hudebních zážitků.

 

Christopher Russel – dirigent

 

Dvořákova síň Rudolfina, Praha, 23.6.2015

 

V poměrně rychlém sledu za sebou jsem navštívil další koncert z cyklu Musica Orbis 2015 , abych se nechal opět nabít zapáleným elánem mladých hudebníků. Umělecká škola Orange County School of Arts se nachází v losangeleské aglomeraci v Kalifornii (USA) a jak jsem se dále dočetl v programu, byla založena v roce 1996 právě dirigentem Christopherem Russellem, který dle všeho rád občas uvádí málo provozované skladby. Což se částečně promítlo i do programu pražského koncertu a tak jsem si mohl poslechnout i hudební díla, která jsem dosud neznal, což bylo fajn.

 

Hned jako první zazněla na úvod Slavnostní fanfára od Karla Husy (*1921), což je americký skladatel českého původu působící v USA od r. 1954 a je známější právě v Americe i jinde ve světě, než zrovna u nás. Skladba to byla sice krátká, ale zato na fanfáry poměrně nezvyklá, což bych ovšem neoznačil za její minus, rozhodně byla zajímavá. Mladí umělci ji zahráli s vervou, i když asi ne zcela bez chybiček, chvílemi se mi zdálo, že zejména od žesťů zaznívají ne úplně nejčistší tóny. Ale to se u studentského orchestru lehce promíjí, zvlášť když je to vykompenzováno právě elánem a nasazením.  Kamarádka mi později prozradila, že ona určitá nedokonalost provedení, kterou jsem i coby laik zřejmě rozpoznal, byla způsobena především lesními rohy, což je prý na bezchybné zvládnutí mnohem těžší nástroj než většina ostatních, a že se při tak mladém věku hornistů nelze divit tomu, že ještě nedosahují úplně profesionální úrovně.

 

Od následující Slavnostní předehry na píseň „Hvězdami posetý prapor“, kterou složil dnes již téměř zapomenutý Dudley Buck (1839 – 1909), jsem očekával nějakou patetickou americkou vlasteneckou melodii, což jsem se ale naštěstí zmýlil. Místo toho zazněla hudebně docela zajímavá a svěží skladba, která se dobře poslouchala a kterou i orchestr interpretoval s nespornou chutí. S kamarádkou jsme si po ní jen udiveně špitli, že nechápeme, jak něco takového mohlo být zkomponováno původně pro varhany. Pro orchestr nicméně skladbu později upravil sám autor a evidentně se mu to skvěle povedlo.

 

Dalším bodem programu byla skladba Anima mundi (2014), kterou zkomponovala pro svůj orchestr mladá skladatelka Katya Richardson (*1997), jež sama usedla nenápadně vzadu na pódiu za klavír. Tato talentovaná dívenka již není ani přes svůj útlý věk neznámá a její kompozice hrály i renomované soubory a tělesa, jako například Los Angeles Philharmonic. A zřejmě právem, alespoň soudě podle toho, co jsem měl možnost slyšet právě v Rudolfinu. Skladba je inspirována autorčiným zájmem o zkoumání všeho, co souvisí s podstatou vesmíru, a sama se v programu přihlásila také k ovlivnění některými skladateli filmové hudby a minimalismu. Každopádně se jí povedlo stvořit velmi živé dílko, plné kontrastních poloh a dynamických proměn, které se dobře poslouchalo a také ho její spolužáci zahráli s patřičnou chutí. Katya Richardson pak byla po zásluze odměněna společně s orchestrem vstřícnými ovacemi. S kamarádkou jsme ocenili, že už tak mladá skladatelka dostává příležitosti a její skladby jsou hrány, což jistě napomáhá dalšímu rozvoji jejího talentu. Jestlipak podobné možnosti mají mladí talentovaní skladatelé i u nás?

 

První část programu ukončila Symfonie č. 100 G dur „Vojenská“ od Josepha Haydna (1732 – 1809), která vznikla při jednom ze dvou skladatelových tvůrčích pobytů v Londýně. Orchestr ji zahrál s přehledem a hezky, o čemž svědčí i to, že mě její atmosféra příjemně dovedla až na práh snově hypnotického stavu díky své harmonické dokonalosti.  Vzhledem k tomu, že ji ale Haydn proložil osvěžujícími prvky „turecké hudby“ a slušně se občas uplatnily i triangl, činely a velký buben,  až do skutečného zadřímnutí jsem se nepropadl a mohl jsem si ji tak náležitě vychutnat. Hudebně erudovaná kamarádka, dříve dokonce aktivní houslistka, ocenila, jak si studentský orchestr s jejím oblíbeným autorem poradil, jen poznamenala, že hráči na ni při svém mládí působili poněkud smutně a odevzdaně a že jsou nejspíš po dlouhé cestě přes oceán ještě trošku unavení.

 

Z omylu ji však vyvedlo, jak po přestávce svižně a s vervou orchestr zahrál Intermezzo pro velký orchestr od Bohuslava Martinů (1890 – 1959), což je skladba, která byla napsána v r. 1950 pro Louisville Orchestra v Kentucky, ale potom v USA víc než 60 let nezazněla, než ji znovu nedávno uvedl v Kalifornii právě dirigent Christopher Russel. A jak jsem mohl na vlastní uši posoudit, udělal moc dobře. I mladým hráčům byla nejspíš tato hudba bližší, než ta Haydnova, čímž si kamarádka vysvětlila to náhlé výrazné ožití celého orchestru po přestávce. Moc se nám oběma jak skladba samotná, tak výkon hráčů, líbily a podle bouřlivé reakce z publika nejen nám. Na YouTube se mi podařilo tuto skladbu najít právě pod dirigentskou taktovkou Christophera Russela, tak si ji může na připojeném odkazu případně poslechnout.

 

Dramaturgickou osvícenost dirigenta pak prokázalo zařazení na závěr  Symfonie č. 9 Es Dur Dmitrije Šostakoviče, kterou skladatel zkomponoval před 70 lety na oslavu ukončení druhé světové války. Nic pateticky monumentálního, jak asi tehdejší sovětské vedení očekávalo, v této skladbě není, obsahuje naopak řadu humorných a ironických prvků a proto ji tehdejší sovětská moc odsoudila a označila za formalistickou. Mně se naopak tato symfonie, zahraná navíc orchestrem bezvadně a s velikánskou chutí, moc líbila a nebyl jsem samozřejmě sám, publikum po jejím skončení nadšeně tleskalo a došlo i na ovace vestoje.  Kamarádka jen ke mně pobaveně utrousila poznámku – to ale muselo Stalina pěkně namíchnout! Myslel jsem si to taky, zvlášť když jsem se musel chvílemi smát pozounům, jejichž vstupy působily často doslova  komicky a úsměvům se zkrátka ubránit nešlo.

 

Po vřelém přijetí pražským publikem pak dal zjevně potěšený dirigent dokonce tři přídavky,  mezi nimiž byl i jeden ze Slovanských tanců Antonína Dvořáka. Ocenil jsem tak, že Christopher Russel nepochybně přihlédl při výběru repertoáru k tomu, že se bude hrát v Praze, a zařazením hned tří skladeb od českých autorů prokázal myslím schopnost velké empatie vůči hostitelské zemi. To není u příslušníků velkých a mocných národů až tak úplně obvyklé a mladistvě působící dirigent tím u mě stoupl v očích ještě víc, než jen pro svůj nezpochybnitelný profesionální um.  

 

Domů jsem tak mohl odcházet nejen s hlavou vyčištěnou od každodenních starostí, ale i s povznášející příjemnou náladou, což ale u koncertů z řady  Musica Orbis beru již jako samozřejmost. Jedinou chybičkou by pak mohlo být jen to, že na úterním večeru se sešlo z velké části opět nepoučené publikum, takže se tleskalo bez výjimky za všemi větami jak u Haydna, tak i u Šostakoviče. Pomaličku si na to ale začínám zvykat a i když se mi to moc nelíbí, je mi vcelku jasné, že z toho bude časem obecná norma, protože návštěvníci budou při setrvale pokračujícím neřízeném všeobecném kulturním úpadku nejen u nás, ale v celém našem civilizačním okruhu, čím dál méně znalí kdysi samozřejmého bontonu. Ale k čemu by jim taky v dnešní době nějaký bonton ještě byl dobrý, že...? Na jejich obranu však musím dodat, že i někteří hudební odborníci už nepovažují toto tleskání za jednotlivými větami za vyslovený prohřešek a vnímají to spíš jako projev demokratizace i na poli vážné hudby – tleskej, kdy máš chuť, a ne pouze tehdy, kdy ti to dovolují nějaká zkostnatělá pravidla. Nakonec proč ne, vždyť třeba v opeře to přesně takto odjakživa funguje. Každopádně mladým z OCSA Symphony Orchestra i jejich sympatickému dirigentovi s chutí tleskám i teď.

 

Praha, 27.6.2015

 

Bohuslav Martinů Intermezzo pro velký orchestr