ÚSTŘEDNÍ HUDBA NORSKÝCH VOJENSKÝCH SIL – trochu jiná recenze

Anotace: Bezvadné zakončení letošního hudebního cyklu Musica Orbis 2015

 

Andreas Hanson – dirigent

Lina Johnson – soprán

 

Smetanova síň Obecního domu, Praha, 27.8.2015 ve 20:00

 

 

Na poslední letošní koncert z cyklu Musica Orbis 2015 jsem se těšil o to víc, že jsem se na některé předchozí během prázdnin z časových důvodů nedostal. Navíc šlo tentokrát o poněkud výjimečnou záležitost, protože vystoupit neměl studentský orchestr, nýbrž Ústřední hudba norských vojenských sil, což slibovalo skutečně netradiční zážitek. Toto hudební těleso je jednou z nejstarších nepřetržitě působících vojenských kapel na světě a v roce 2018 oslaví již obdivuhodné dvousté výročí svého založení. Provozuje na vysoké umělecké úrovni celou škálu hudebních stylů – od klasické hudby přes moderní jazz až po tzv. pop.  Pro vystoupení v Obecním domě zvolila repertoár z oblasti spíše klasické hudby. Na koncert jsme se vydali v podobném složení jako tři mušketýři, tedy tři mí kamarádi a já.

 

Již příchod do koncertního sálu působil impozantně – schodiště Obecního domu od vstupu až do prvního patra totiž lemovali po obou stranách mladíci v uniformách  norské královské gardy, což navodilo ještě před samotným vystoupením příslušnou atmosféru. Ten nejstarší z mých kamarádů, který letos oslavil v plné svěžesti osmdesátku, se mi už při pozvání svěřil, že by na „vojenskou dechovku“ jinak nešel, ale protože v Norsku jako dítě strávil krátce po válce v jedné rodině na ozdravném pobytu několik měsíců a dokonce se během té doby naučil norsky a s onou svou druhou  - „adoptivní“ -  rodinou udržuje dodnes čilé kontakty,  nemusel jsem ho samozřejmě nijak přemlouvat. Z těch dvou mladších kamarádů se mi jeden těsně před začátkem bezelstně přiznal, že jde na koncert jen proto, že ho ten druhý přemluvil, vojenské kapely prý moc nemusí, ale proč se koneckonců nepodívat, jak se vypořádají s klasikou.  Sám je totiž jinak velkým milovníkem a vlastně i skutečným znalcem vážné hudby. O to víc jsem byl tedy zvědavý na jejich reakce.

 

Když pak do čekajícího sálu napochodovalo několik desítek uniformovaných mužů, návštěvníci se roztleskali a tleskali tak dlouho, než se všichni příchozí posadili  do prvních tří řad vpravo, protože nešlo o hudebníky, ale právě o mladíky z královské gardy, kteří svými plyšovými krátce po vojensku střiženými hlavami pěkně zpříma posazenými na vyholených krcích nad zelenými výložkami na modrém podkladu uniforem vytvořili zajímavou dekoraci před pódiem. Než se dostavil orchestr, bavil jsem se chvíli tím, že jsem sledoval, komu z nich víc odstávají uši – ale musím říct, že žádný vyslovený extrém jsem mezi nimi neobjevil. Jako by pěkně formované hlavy patřily k důležitým kritériím výběru do této zřejmě prestižní vojenské jednotky.  

 

A pak už na pódium za vřelého potlesku nastoupil uniformovaný orchestr a k mému překvapení v něm byly tu a tam i ženy. Ještě před dirigentem se ale na pódiu objevila starší štíhlá dáma v pískovém kostýmu s mladou tlumočnicí a jménem norského velvyslanectví anglicky pozdravila diváky v sále i orchestr, připomněla, že je to vůbec první návštěva Ústřední hudby norských vojenských sil u nás a že si všichni velmi váží této příležitosti. Následně že se ještě zúčastní oslav výročí maršála Radeckého v Olomouci a festivalu vojenských kapel v Kroměříži. Její slova tlumočila perfektní češtinou s jen drobným norským akcentem mladá slečna, zřejmě norská studentka. Onu sympatickou dámu jsem si v duchu zařadil jako pracovnici velvyslanectví, možná kulturní atašé, protože ji nikdo nepředstavil, ani ona sama sebe ne. Když pak pozvala opět za potlesku v sále na pódium dirigenta, šly si obě sednout hned za mladíky královské gardy.

 

Koncert začal předehrou norského skladatele Eivinda Grovena (1901 – 1977) nazvanou Halekačka, postavenou na ozvucích halekání norských pastýřů. Skladba to byla zajímavá, i když mi v ní chyběla větší melodická pestrost a dynamika, ovšem mým hudbymilovným a hudbyznalým kamarádům se líbila bez výhrad, takže šlo jen o můj čistě laický dojem.

 

Poté nastoupila v norském lidovém kroji oblečená blonďatá a mile působící sopranistka, aby předvedla za doprovodu orchestru  tři písně Edvarda Griega (1843 – 1907)  - Na Rondane, Poslední jaro a Solvejžina ukolébavka. Vojenský orchestr kupodivu hrál tak, že sopranistku v těchto hodně lyrických skladbách nijak nepřehlušoval a tak jsem si je skutečně vychutnal, připadaly mi opravdu procítěné, a to jak po kompoziční stránce, tak i provedením. Zde naopak konkrétně tyto tři písně připadaly méně výrazné mému staršímu kamarádovi, který má jinak Griegovu písňovou tvorbu v oblibě. Jak je vidět – heslo „proti gustu žádný dišputát“ platí i u klasické hudby.  

 

Na závěr první části zazněla Symfonie B dur pro dechový orchestr od Paula Hindemitha (1895 – 1963) velmi svižná a dynamická skladba plná kontrastů, proměnlivých harmonických postupů a rytmických předělů a orchestr ji zahrál s velkým nasazením a chutí. Z mého pohledu to byl opravdu gurmánský zážitek, tato skladba ve mně zanechala hluboký dojem a z celého večera mě uchvátila úplně nejvíc, čímž samozřejmě nijak nesnižuju ani ostatní kousky. Už jsem si i zvykl, že se dnes skoro všude tleská po jednotlivých větách, což by dřív bylo velké faux pas, ale již i samotní dirigenti si myslím na to začínají zvykat pomalu jako na normu. Zkrátka už se tím nenechám vyvádět z míry ani já.

 

O přestávce jsme si vystáli nekonečnou frontu na skleničku sektu, zvonit se začalo zrovna, když jsme se k baru propracovali, ale můj společensky založený starší kamarád si čekání zpříjemnil  alespoň rozhovorem s jedním  mladíkem z královské gardy - samozřejmě norsky. Tuhle schopnost navazovat rychlé kontakty s dosud neznámými lidmi jsem mu vždycky záviděl. Pak ovšem není divu, že ať se s ním někdy vrtnu kam vrtnu, nemůže se stát, aby všude nepotkal nějaké známé, kteří se k němu vždycky odkudsi hrnou. Někdy je mi to ale až únavné, protože naopak já se pak s ním kolikrát skoro ani nedostanu ke slovu.

 

Po přestávce následovala skvostně zahraná Dvořákova koncertní předehra Karneval, která sál doslova rozbouřila a evidentně spokojený dirigent si opakované návraty k úklonám užíval s milým úsměvem.

 

Následovala Vonička z Lincolnského kraje od Percy Aldridge Graignera (m.j. blízkého přítele Edvarda Griega), což bylo 6 pestře různorodých skladeb na motivy anglických lidových písní a byly to úpravy opravdu zdařilé a posluchačsky velmi vděčné. Když jsem pak v jedné z nich uslyšel jakési zvláštní tóny, které mi připomínaly zvuk jakéhosi křížence skotských dud s varhanami, domyslel jsem si, že to bude asi ono eufonium, které jsem si jako jediné z nástrojového obsazení v orchestru neuměl nijak konkrétně představit.  Kupodivu mí hudbyznalí kamarádi tenhle zvuk prý ani nepostřehli, ale vůbec přitom netušili, co by to eufonium vůbec mohlo být. Tak já podle zvuku už aspoň na rozdíl od nich tuším, a to žádný znalec hudby, také na rozdíl od nich, přitom nejsem. Aspoň před nimi nemusím mít žádný mindrák, když taky neznají všechno.

 

Poslední skladbou byl  svižný Valdreský pochod  (viz odkaz) od Johannese Hanssena, který byl v době jejího vzniku přímo kapelníkem Ústřední hudby norských vojenských sil (1903 – 1904), takže tento zdařilý pochod  sedí tomuto tělesu jak na míru ušitý. Není tedy divu, že nadšené obecenstvo na závěr bouřilo tak dlouho, až přišel přídavek. Dirigent jej neohlásil, ale po chvíli bylo zřejmé, že se jedná o Skočnou z Prodané nevěsty a tak bylo jasné, že publikum po ní stále ještě norský orchestr z pódia nepustí. Dirigent byl evidentně šťastný, že se svým hostitelům podařeně zavděčil a přidal nakonec ještě jeden pochod od norského skladatele. Atmosféra zůstala i po něm víc než vřelá a nadšení návštěvníci se neměli k tomu, aby ani po několikeré děkovačce potlesk ukončili, tak usmívající se dirigent vytvořil na závěr dlaněmi u své hrudi směrem do sálu tepající srdce a dal pokyn hráčům k odchodu. Myslím, že velké dojmy si ze čtvrtečního večera odnášeli z Obecního domu jak návštěvníci, tak i členové norského orchestru.

 

V davu odcházejících ze zaplněného sálu jsem se pak ocitl ve foyer o něco dřív, než mí kamarádi, ale po chvíli vyšli jen ti dva mladí a ten starší nikde. Když jsem se uštěpačně zeptal, s kým že se to zase někde zakecal, tak mi sdělili, že s norskou velvyslankyní. To byla totiž, jak se nakonec ukázalo, ona sympatická starší dáma v pískovém kostýmu, která orchestr na pódiu na začátku uvedla. Ovšem tentokrát nešlo o to, že by se s ní můj starší kamarád šel jen tak mírnix týrnix seznámit, on se s ní totiž zná už z dřívějška. No a to už je v podstatě všechno. Vlastně ještě něco – ten z mladších kamarádů, kterému se původně na „vojenskou dechovku“ moc nechtělo, byl nakonec taky víc než spokojený a vysekl norským hudebníkům hlubokou poklonu, když jsme pak na zahrádce před “obecňákem“ u piva a minerálky v krásném srpnovém večeru hodnotili nejen tento opravdu příjemný kulturní zážitek. A teď už je to opravdu vše.   

 

Praha, 29.8.2015

 

https://www.youtube.com/watch?v=CdyuFQpBOSE