Antonín Dvořák: JAKOBÍN – trochu jiná recenze

Anotace: Jakobín je sice méně často uváděná opera Antonína Dvořáka než třeba Rusalka, ale za návštěvu v ND rozhodně stojí, odchází se z ní v příjemně povznesené náladě.

 

Dirigent: Zbyněk Müller

Režie: Jiří Heřman

Scéna: Pavel Svoboda

Kostýmy: Alexandra Grusková

 

Hrabě Vilém z Harasova: Ivo Hrachovec

Bohuš z Harasova: Jakub Kettner

Adolf z Harasova: Jiří Brückler

Julie: Dana Burešová

Filip: Luděk Vele

Jiří: Aleš Voráček

Benda: Jan Markvart

Terinka: Kateřina Kněžíková

Lotinka: Lenka Šmídová

 

Národní divadlo, Praha, 1.9.2015 v 19:00

 

 

Divadlobraní, kdy jsou vstupenky v ND  po uvedení stejného hesla o 40% levnější (platí pro nákup do 6.9.), je příjemná příležitost, jak znásobit své kulturní požitky, protože běžné ceny vstupenek do Zlaté kapličky již dnes znamenají poměrně citelný zásah do standardního osobního neřkuli rodinného rozpočtu. Koneckonců o tom svědčila i francouzština, angličtina a zejména němčina, které se i navzdory této pro českého návštěvníka bohulibé akci kolem nás v úterý všude rozléhaly. Já jsem svůj pobyt v krásné první řadě na 1. balkoně ovšem měl za ještě výhodnějších podmínek, protože mě kamarádka na tuto operu pozvala. A získal jsem tak k tomu jako bonus navíc ještě prima společnost, v níž jsem se včera večer ocitl.

 

Opery, které režíruje Jiří Heřman, se myslím již staly pro řadu návštěvníků zárukou kvality a začínám se k nim řadit i já. I Jakobín byl ztvárněn tak, aby se divák ani chvíli nenudil, na scéně se stále něco dělo, mnohdy i zábavného, a častý smích z hlediště to jen potvrzoval. V „boji“ o diváka je zatraktivnění jakýchkoli klasických kousků různými oživujícími zpestřeními, s nimiž autor původně ani nepočítal, nejspíš dnes už nezbytnost, doba je holt taková a konkurence nejrůznějších kulturních nabídek, zejména v Praze, opravdu tvrdá. Už sám začátek představení byl dost netradiční, kdy ještě před prvními takty se na otevřené scéně odehrávalo během  příchodu diváků na místa běžné vyučování ve vesnické třídě a tak nějak samo sebou se do toho později ozval orchestr a opera začala, aniž by si člověk ten přechod pořádně uvědomil. Určitě to má něco do sebe, děj tím získává víc na jakési přirozenosti, jen to je trošku na úkor dirigenta, kterého tentokrát nepřivítal při příchodu do orchestřiště potlesk, jak bývá jinak dobrým zvykem.

 

Celé první jednání se pak neslo ve znamení krásných zpěvných a živých Dvořákových melodií, scéna byla plná nejrůznějších účinkujících, dospělých i dětí, všichni byli v neustálém pohybu, někteří prováděli na scéně drobná alotria, jak už to zejména u dětí bývá, sólisté odváděli solidní a vyrovnané výkony, scénu tvořila spousta rekvizit, od školní tabule, knihovny až po židle nejrůznějších velikostí, od těch úplně nejmenších až po naprosto obří, na než se muselo lézt z těch menších a ještě o něco menších a sloužily spíš jako podstavce pro herecké akce, než na sezení. I toto prolnutí reálných předmětů s těmi nadreálnými, jako byly například i obří knihy, které tu a tam sloužily třeba jako lůžko pro milence, bylo jistě zajímavým ozvláštněním scény a znamenalo podle mého povedené prolnutí reálného světa s tím umělecky ztvárněným, aby byl divák nenápadně nejen vtažen do děje, ale přijal za vlastní i onu fiktivní realitu, vcítil se do ní. Jako by se tím zároveň poněkud setřela ona hranice mezi jevištěm a hledištěm. Inscenátoři se tak podle mne víc přiblížili běžnému diváku, který ve své většině asi není příliš velkým příznivcem oněch minimalistických pojetí scény, kdy je vše řešeno jen náznaky, mnohdy i těžko rozluštitelnými, ale zároveň  přitom nesklouzli k nějakému příliš přízemnímu polopatismu. Přiznám se, že na mne to někdy v tomto představení působilo až moc překombinovaně, z mého pohledu by tentokrát o trošku méně znamenalo možná o trošku více, ale je to myslím zejména otázka osobního vkusu a ten můj  není samozřejmě nijak směrodatný. Místy bylo vidět, že zejména manipulace s těmi obrovitými židlemi, které tanečníci občas přesouvali po scéně či až za ni, mnohdy i se stojícími na nich tanečnicemi, nebyla úplně snadná a moje pozornost tak možná někdy zbytečně sklouzávala k tomu, jak se to komu daří,  na úkor pozornosti k dílu jako takovému. Ale spíš jen v nepatrné míře a nenazval bych to tudíž ani výtkou.

 

Jakobína jsem asi před čtyřmi lety viděl v podání jednoho z regionálních souborů ve Stavovském divadle v rámci festivalu Opera a v duchu jsem byl nyní docela překvapen, jak svižná a doslova líbivá zpěvohra to vlastně je. Kdysi tak výrazně zajímavě na mě nejspíš nezapůsobila. Opět se tedy ukázalo, jak moc je důležité nejen dílo samotné, ale také jeho provedení – tomu současnému v Národním divadle se toho moc vytknout nedá, je do posledního detailu velmi propracované a evidentně dbá na to, aby soustavně udržovalo divákovu pozornost, což se mu nepochybně daří. Svědčily o tom i neustálé živé reakce zahraničního publika kolem nás, což mě svým způsobem malinko překvapilo, protože různé nuance muselo i s pomocí  anglických titulků nad scénou velmi pozorně sledovat a vnímat. Navíc tahle Dvořákova opera asi nepatří v zahraničí k příliš hraným, takže se s ní vlastně přítomní cizinci nejspíš setkali na jevišti poprvé a nemohli tak její obsah předem důvěrněji znát. Jejich bezprostřední reakce tak svědčily o tom, že to tyhle cizince muselo bavit stejně tak, jako mě. A jak nedávno v jednom komentáři na Literu poznamenal vážený kolega hledač, umění může vše, jenom ne nudit. Je to sice v mém podání jen volná parafráze, ale snad jsem to nijak nepřekroutil. Tvůrčí tým Jakobína toto pravidlo tedy bezpochyby skvěle naplnil.

 

O první přestávce jsem si svůj dojem porovnal s kamarádkou a jejím doprovodem a myslím, že jsme byli v kladném přijetí této inscenace zajedno. Do odborných diskusí jsem se s nimi raději nepouštěl, protože já jediný z nás čtyř mohu být označen za opravdového hudebního nevzdělance, nicméně to, že jsem žádnou kritiku na výkony ani provedení od nich neslyšel, potvrzuje myslím můj dobrý dojem z díla.

 

Laťka, kterou tvůrčí tým nasadil v prvním dějství, nebyla snížena ani v tom druhém či třetím, takže divácký zážitek byl opravdu víc než pozitivní. Různé humorné situace, které inscenátoři do děje zasadili, nepůsobily nijak křečovitě, chvílemi možná byly malinko podbízivé, ale opravdu jen malinko a nikdy nezašly až k nějaké trapnosti na hranici vkusu či dokonce za ní, jak tomu často dnes v divadlech bývá, když chtějí přilákat do svých hledišť aspoň část armády diváků TV Nova, ale dnes už klidně i ČT, neboť bulvarizace a pokles intelektuální úrovně naší veřejnoprávní televize nabírá čím dál zběsilejší tempo. Tak aspoň, že ND se tomuto smutnému trendu ještě dokáže  ubránit. A abych snad nebyl za nějakého suchopára – ač nejsem zrovna vyznavačem „lechtivého humoru“, docela mě rozesmálo, když jeden z mladých „houslistů“ na scéně odběhl k mladé sboristce stojící na oné obrovité židli a zespodu ji začal škádlit smyčcem pod sukní tak dlouho, až se na konci po něm ohnala a tón, který přitom na závěr svého zpěvu vydala, nejspíš v Dvořákově partituře obsažen nebyl.  

 

Absenci potlesku před prvním jednáním si na začátku druhého jednání vynahradil i dirigent. Do orchestřiště nevstoupil spodem, jak bývá zvykem, ale byl nejprve vyvolán učitelem přímo ve vesnické třídě na pódiu, pak jej celé obešel až do hlediště a z první řady na své místo akrobaticky seskočil. Chvíli jsem měl o jeho kosti obavy, ale když se napřímil, všichni jsme si oddechli a potlesk měl tak bouřlivý, že si takový možná ani v jiných představeních neužije. Některé negativní postavy v ději, zejména prohnaný synovec toužící po majetku knížete na úkor jeho syna, domnělého Jakobína, a obstarožní obtloustlý purkmistr toužící hlavně po mladé Terince na úkor jejího milého Jiřího, byly v závěru podle mne zkarikovány až moc, ale úlevný smích z obecenstva, který to těmto „lotrům“ evidentně přál, svědčil o tom, že režisér dobře věděl, proč to takto přeexponoval. Nicméně znovu opakuji, že i já jsem to ještě dokázal bez většího úsilí zkousnout - bylo to jen malinko infantilní, nikoliv však nevkusné.

 

A už jsem toho napsal asi poměrně dost, abych vaši pozornost příliš neunavil, tak zase někdy příště. Podtrženo a sečteno – Jakobína v ND každému milovníku klasické opery vřele doporučuju!

 

Praha, 2.9.2015

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/5690?s=304