SUKŮV KOMORNÍ ORCHESTR, II. abonentní koncert - trochu jiná recenze

Anotace: Skvěle vydařený večer

 

Umělecký vedoucí a sólista: Martin Kos

 

Hudební fakulta AMU – Sál Martinů, Malostranské náměstí 13, Praha, 9.9.2015 v 19:30

 

 

 

Na II. abonentní koncert Sukova komorního orchestru jsem šel s chutí – po několika dnech pracovního vypětí to byla prima příležitost vyčistit si úlevně hlavu a ještě se potkat s několika přáteli, které vidím vždycky rád. Sál Martinů je navíc takovou příjemnou oázou odstíněnou od turistického ruchu v této sice krásné, ale už poněkud zprofanované části Prahy. V nepříliš zaplněném sále nebyl problém najít pěkná místa, dobře vidět a hlavně slyšet je vlastně odkudkoliv a pro koncerty komorních ansámblů je to naprosto ideální prostředí.

 

Nejdříve se hrál Orchestrální kvartet F dur Karla Stamice (1745 – 1801), staršího syna slavného českého skladatele Jana Václava Stamice. Tato skladba typicky barokního vyznění byla hezky zpěvná a melodická, dobře se poslouchala a na úvod večera dokázala příjemně převést posluchače z všedního každodenního rytmu do hudebně sváteční zklidněné nálady. První dvě věty byly hezky vystavěné, jen u té třetí, neméně zdařilé, mě poněkud překvapilo, že jakoby neměla konec. Orchestr přestal zničehonic hrát a já měl pocit, že tento opus snad skladatel nestihl dopsat, či co. Hudebně znalý kamarád, sám houslový virtuos, mi můj dojem jakési neukončenosti posléze o přestávce potvrdil, nicméně tuhle skladbu sám v minulosti nehrál, proto přemýšlet o možných důvodech by byla jen čirá spekulace a nechám si je tedy tentokrát jen pro sebe. Překvapila mě ale ještě jedna skutečnost  - v předních řadách se opět tleskalo po každé větě, což bych na komorním koncertě rozhodně nečekal. Zřejmě to ale byli turisti, budiž jim tedy odpuštěno.

 

Následovalo Amoroso pro housle a smyčce Luboše Fišera (1935 – 1999), známého skladatele kvalitní filmové hudby, které věnoval své ženě a napsal ho původně pro housle a klavír. Pro orchestr je aranžoval Jiří Rajniš a dle mého to pro vyznění této skladby asi nebyl úplně nejšťastnější počin. Hudební leitmotiv mi stylem připomínal přeslazeně sentimentální  Maláskův romantický klavír, což byly v 70. letech, kdy vzniklo také toto Amoroso, takové až kýčovitě líbivé skladby, tehdy velmi populární, hrané ostošest v rozhlase i televizi, a ženy u nich nivě snily a muži sentimentálně jihli. Možná to v původním provedení pro klavír a housle může mít nějaké intimnější a láskyplnější vyznění, ale v tomhle obalu plném pizzicat a všelijakých rádobyozdobných kudrlinek, jimiž se skladba doslova ježila, mi to přišlo tak trochu podivně nabobtnalé, asi jako hudební zákusek od pejska a kočičky. No nic, proti gustu žádný dišputát, strávit se to každopádně dalo i tak poměrně dobře.

 

Chuť jsem si navíc dokonale spravil hned vzápětí při skvělém provedení skladby Capriol Suite pro housle a smyčce (1926) britského skladatele Petera Warlocka (1894 – 1930), který se inspiroval studiemi francouzských renesančních tanců z konce 16. století francouzského skladatele Thoinota Arbeaua. Všech šest tanců mělo nápadité melodie, byly citlivě a zručně hudebně zpracované.  Na rozdíl od předchozí skladby to byl opravdu harmonicky dokonale sladěný celek, který působil svižně, a první půle večera tak vrcholila víc než důstojně. Také orchestr si zasloužil absolutorium a na přestávku jsme se tak mohli odebrat v příjemně pohodové náladě. Strávil jsem ji s přáteli u skleničky bílého vína (víte, že bílé se dnes pije mnohem víc než červené, je zkrátka v módě?) a já se svými zvědavými otázkami a neznale laicky drzými poznámkami z nich pokoušel vytáhnout něco, co bych uplatnil v tomto svém pamfletu. Tentokrát ale byli např. k Fišerově Amorosu mnohem shovívavější než já, orchestr hrál bezvadně a nebylo mu co vytknout, tak se nyní se svými dojmy za ně příliš schovávat nemůžu. Snad to tedy společně s vámi přežiju.

 

Program druhé části byl věnován skladbě Bély Bartóka (1881 – 1945) Divertimento pro smyčcový orchestr (1939). Dramaturgie večera  to byla výtečná, stejně jako toto Bartókovo dílo, které napsal těsně před svou emigrací z fašizujícího se Maďarska do USA. Tahle hudba mi opravdu sedí, připadá mi stále ještě současná a moderní a byl to pro mě zkrátka nevšední hudební zážitek, který jsem si doslova a do písmene pořádně vychutnal. Bouřlivý aplaus po jejím skončení svědčil o tom, že stejně asi zapůsobila i na ostatní návštěvníky. Kdybych nebyl tak nemístně stydlivý a ostýchavý, připojil bych se k nadšeným výkřikům „bravo!“, kterými celý dvanáctičlenný orchestr odměnila moje kamarádka. A plným právem! Všichni hráči se opravdu vytáhli a zahráli Bartókovo Divertimento s ohromným nasazením, precizně a zaujatě zároveň, zkrátka tak, jak tomu má u špičkového orchestru být.

 

Koncertní mistr pak ohlásil ještě přídavek dvou Bartókových Rumunských tanců –  šestého a sedmého. Když ale návštěvníci opět začali bouřlivě tleskat už po prvním z nich, koncertní mistr se zřejmě spontánně rozhodl, že v nejlepším se má přestat, podáním ruky všem hráčům za jejich vynikající výkony poděkoval, předaly se kytky a šlo se domů. Anebo že by se zahrály opravdu oba tance? No, možné to je – ony totiž  na sebe navazují v rychlém sledu a ani na youtube se mi to nepovedlo vykoumat. Tak to berte spíš jen jako (nejen) můj pocit.

 

I přes mé trochu uštěpačné poznámky k úvodním dvěma skladbám (mám to holt v krvi a někdy se neubráním), šlo jednoznačně o velmi vydařený koncert a opravdu naplňující hudební zážitek. A vše gradovalo přesně tak, jak mělo, takže domů jsem odjížděl v povznesené náladě. A nedokázal mi ji zkazit ani pražský Dopravní podnik, který mě nejdřív potěšil tím, že mi ihned poslal přesně podle jízdního řádu pětku, z níž bych vystoupil po pár minutách na Žižkově rovnou před barákem, aby mě však vzápětí na příští zastávce nemile překvapil tím, že řidič ohlásil změnu směru do vokovické vozovny, což je přesně na opačné straně Prahy. Po chvíli váhání na ostrůvku jsem nakonec sešel do metra, které mi však těsně před nosem samozřejmě frnklo a další jelo až po 10 minutách. Cestou domů z mé nejbližší stanice metra jsem se už pak musel uchýlit ke způsobu pohybu, jemuž se říká indiánský běh, abych nebyl nucen složitě hledat mimo světelný dosah luceren znovu malou stranu, tentokrát však s malým „m“. I tato napínavá závěrečná fáze večera však byla nakonec dramaturgicky úspěšně završena, takže má spokojenost mohla dokonce ještě jednou vygradovat. Opravdu náležitě vydařený večer!

 

 

Praha, 11.9.2015

 

https://www.youtube.com/watch?v=4HAIHSqiwAA