Michele Riml: SEX PRO POKROČILÉ – trochu jiná recenze

Anotace: Uvolněná divadelní komedie vhodná nejen pro silvestrovský večer.

Režie: Darina Abrahámová

Scéna a kostýmy: Jana Krausová

Videoprojekce a dramaturgická spolupráce: Adam Kraus

Alice: Jana Krausová

Jindřich: Karel Roden

Ve videoprojekcích:  Tonya Graves 

Studio Dva, Praha, 31.12.2015 ve 21:30

Silvestrovský večer i noc mají v ulicích Prahy čím dál odpudivější atmosféru, které se snažíme s přítelem alespoň trochu uniknout tím, že už tradičně chodíme do divadla, abychom neseděli doma a zároveň nebyli někde v tom šíleném rámusu mezi rozběsněnými ožralými a zfetovanými výrostky, nejrůznějšími podivnými existencemi, které se bůhvíodkud tu noc  vyrojí a houfují hlavně na Václaváku, přistěhovalci dávajícími na přelomu roku  naplno průchod svým natlakovaným celoročním frustracím a turisty, kteří si přijeli do Prahy levně vybít nastřádané stresy způsobem, který by jim doma možná ani neprošel.  Letos jsem nějak zapomněl včas na výběr vhodného představení a tak se mi šikla e-mailová nabídka na pár ještě volných míst na tuto komedii s již osvědčenou hereckou i manželskou dvojicí, kterou jsme už viděli v celkem povedeném představení „O lásce“ před více než dvěma lety, tehdy ještě v Branickém divadle. Mezitím si už otevřelo  Studio DVA své vlastní divadlo v prostorách bývalého kina Blaník kousek od koně na Václavském náměstí, což je víc než lukrativní poloha, a také samotné divadlo je dostatečně velké a dobový předválečný interiér působí příjemně.

O silvestrovském večeru již poměrně brzy začínají tramvaje v Praze jezdit podle nočního jízdního řádu, takže na refýžích se shlukují mraky lidí, vyrážejících někam  do centra, a tak jsem pojal podezření, že až nám přijede padesát osmička, nemusíme se už do ní případně ani vejít. Naštěstí ale o minutu dřív jela pětapadesátka, do níž jsme se nějak vecpali a z Hlavního nádraží už jsme to pak došli Opletalkou na Václavák pěšky. Přišli jsme akorát, u vstupu do divadla sice byla asi padesátimetrová fronta, ale postupovala poměrně rychle a tak jsme svá místa ve čtvrté řadě zaujali včas.  

Obecenstvo vesměs středního a staršího věku bylo evidentně na Rodena s Krausovou natěšené a když se na scéně po jejím nasvícení objevili oba na manželské posteli hotelového pokoje, kdy Roden usilovně masíroval hýždě své partnerky, hlasitý smích z hlediště potvrzoval, že to je přesně to, za čím diváci dnes přišli a co od představení očekávají. Poměrně jednoduchá zápletka celé hry spočívá v tom, že si dva stárnoucí manželé zaplatili víkend na jakémsi kurzu pro dvojice unavené dlouholetým společným soužitím,  aby vlili novou energii do žil svého vztahu a obnovili i chuť na společný sex. Pomáhají jim v tom natočené videozáběry s Tonyou Graves (černošská zpěvačka z Monkey Business), která jim udílí instruktážní rady, podle kterých se mají manželé chovat. Součástí kurzu jsou třeba ony vzájemné masáže, vyprávění svých erotických snů a představ apod.

Pochopitelně si přitom manželé dělají různé naschvály, to, co by rád jeden, odmítá druhý, a absurditu všeho podtrhují občasné videosekvence, které předpokládají úspěšnost předchozích již absolvovaných praktik, která se ale samozřejmě nekoná, a tak natěšený výraz Tonyi Graves a jí odříkávané předtočené fráze se absolutně míjejí s tím, co se v pokoji ve skutečnosti odehrává. Nutně to tak vše vyvrcholí vzájemnou roztržkou, kdy Alice oznámí Jindřichovi, že  to byl z její strany poslední pokus o záchranu manželství a že se s ním hodlá rozvést. Teprve při balení kufrů se dostaví katarze a oba manželé pochopí, že byli stvořeni jeden pro druhého a nemohou bez sebe zkrátka žít.

Podle živých reakcí z obecenstva bylo naprosto zřejmé, že se většina přítomných manželských dvojic v různých situacích poznala a nejinak tomu bylo samozřejmě i u nás dvou po již téměř patnáctiletém společném soužití. Trošku s obavami jsem proto občas po očku pohlížel na přítele, jakou reakci v něm některé povědomé situace vzbudí, ale vždycky se při tom smál, což se mi, musím přiznat, poměrně dost ulevilo. Chvílemi jsem si totiž připadal jako při chůzi na minovém poli.

Oba herci hráli ten den toto představení již potřetí a tak jsem se malinko obával, zda toho nebude na ně už moc. Jak se ukázalo, nebylo, zejména Roden se sám během představení tak bavil, že několikrát vypadl z role, když v sobě dusil smích, který ve scénáři nebyl. Někdy se to pak přeneslo i na Krausovou a tak se občas děj na chviličku zastavil, než mohli oba zase pokračovat. Divákům to však nijak nevadilo, naopak se bavili ještě o to víc a tak bylo zřejmé, že pro silvestrovský večer bylo tohle představení víc než vhodné. Pokud jde o mé vlastní dojmy, až tak ukrutně moc jsem se zase nebavil, ne snad kvůli tomu, že jsem se občas v některých situacích sám zahlédl, ale tento typ humoru mě prostě tolik neuchvacuje, zejména když trvá  v jednom kuse hodinu a padesát minut. Navíc jsem už asi trochu nahluchlý, tak jsem vyznění některých replik přeslechl a na všechno jsem se nechtěl přítele ptát, tím spíš, že mnohé slovní pointy přehlušoval nevázaně hlasitý smích zejména jedné dámy v řadě za námi, která se smála skoro všemu, co oba představitelé na scéně udělali. I tak jsem si ale bezvadně odpočinul, rovněž herecké výkony byly výtečné, takže ze sálu jsem odcházel ve skvělé náladě.

Celkově samozřejmě nejde o nijak zvlášť duchaplnou hru, na druhou stranu kanadská autorka se ani nesnížila k vysloveně přihlouplým, primitivním  a nesnesitelně laciným vtipům, což je také třeba ocenit. Jenom jsme nepochopili, proč se na velkoplošné obrazovce kromě Tonyi Graves občas objevovaly i záběry z ulic afrických měst. Pokud to nějaký smysl mělo, tak ten nám oběma zcela unikl. Ale to je jen nepodstatná drobnost. Takže pokud se někdo chce jen uvolněně bavit a občas se přitom zahlédnout i v zrcadle, může být tahle hra i takovou nenápadnou psychoterapií, kdy si ani nevšimnete, že jste jí vlastně taky prošli.

Bohužel o to větší šok byl vstup z divadla rovnou na Václavák, kde to vypadalo, jako když jsme se ocitli uprostřed války gangů drogových dealerů pocházejících vesměs z mimoevropských kultur. Tato nepříjemná kulisa překryla i  nečekané a spíš milé překvapení z čerstvě padající sněhové nadílky, kterou nikdo nepředpověděl a tudíž ani nečekal. Policejní těžkooděnci po stranách náměstí pak byli evidentně připraveni na jakýkoliv průběh „oslav“ a tak jsme se co nejrychleji snažili z tohoto apokalyptického nepřátelsky působícího  prostředí plného výbuchů petard a světlic uniknout Vinohradskou třídou co nejdál směrem ke klubu, kde jsme si dali sraz s kamarády. Zhruba po sto metrech z každé strany stály cestou hloučky Číňanů a Vietnamců předhánějících se v tom, který z nich bude mít před sebou větší hromadu petard a světlic, jež průběžně házeli pod kola občas projíždějících aut. Cestou jsme si ve vietnamské večerce ještě koupili od tamější příjemné a usměvavé obsluhy malou růžovou Bohemku, kamarádům jsme vzali jednu velkou Brut a společně s nimi jsme se pak potkali chvíli před půlnocí na ulici před klubem a těmi sekty si připili.  Jako kulturní zpestření jsme přitom shlédli akční bitku několika výrostků, kteří mrštně po sobě vykopávali nohama jako v Thai boxu, než je kdosi od sebe  oddělil. Údajně šlo o souboj „hetero kontra homo“, který naštěstí skončil nerozhodně a bez zjevných vážných zranění. Mně už se pak ani do klubu nějak nechtělo, stejně bych tam byl asi ze všech nejstarší, tak jsem tam nechal přítele s kamarády (ať se mládí vydovádí) a podél  několika dalších odpalovacích ramp s asijskou obsluhou jsem čerstvě zasněženými ulicemi došel až domů. Byl Nový rok 2016.

Praha, 10.1.2016

http://studiodva.cz/sex-pro-pokrocile/sex-pro-pokrocile/