Modest Petrovič Musorgskij: BORIS GODUNOV – trochu jiná recenze

Anotace: Operní perla hozená marně Pražanům.

 

Dirigent: Petr Kofroň

Režie: Linda Keprtová

Scéna a světelný design: Jan Štěpánek

Kostýmy: Eva Jiřikovská

 

Boris Godunov, car: Michail Kazakov

Lžidimitrij, samozvanec: Tomáš Černý

Pimen, mnich: Oleg Korotkov

Kníže Šujskij, bojar: Valentin Prolat

Varlam, potulný mnich: Jevhen Šokalo

 

Národní divadlo, Praha, 25.2.2016 v 19:00 (do 22:15)

 

Na tuto operu jsem šel na pozvání dvou kamarádů společně s dalšími dvěma společnými přáteli – o místo jsme se strachovat nemuseli, ani nás pět totiž nestačilo příliš opticky vylepšit dojem z poloprázdného hlediště Národního divadla. Je s podivem, že pražské obecenstvo o takový skvost operní tvorby příliš zájem nejeví. A to přesto, že při procházce Prahou i mimo turistické trasy je už dnes slyšet ruština či ukrajinština téměř stejně frekventovaně jako čeština. Pražští novousedlíci z východu asi mají poněkud jiné zájmy, než je zrovna kulturní dědictví jejich původní vlasti, a i ostatní pražáci raději ochotně zaplňují místa na kýčovitých podřadných muzikálech, než v opeře. Tak jistě – opera není pro každého, ale až takový nezájem o nějaké představení jsem už dlouho v Praze nezaznamenal.   Těžko říct, proč tomu tak je, tím spíš, že jde o inscenaci nepochybně vydařenou - ale nepředbíhejme.

Jeden z kamarádů nás předem upozornil, že jde údajně o původní verzi Musorgského opery, ještě „nevylepšenou“ později Rimským-Korsakovem, takže by měla být syrovější a autentičtější, než ta běžně uváděná podoba, což činí toto představení také zajímavým.  Sice jsem nejspíš kdysi v Moskvě i tuto operu viděl, ale jednak nejsem až takový fajnšmekr a jednak nemám ani takovou paměť, abych snad mohl srovnávat. Prostě se soustředím vždy jen na to, co právě vidím a slyším, a o srovnání si pak případně někým nechám rád vyprávět. Noc před představením jsem toho moc nenaspal, musel jsem totiž vstávat už v pět ráno kvůli nějakému brzkému rannímu jednání, a jelikož jsem sova, před půlnocí bych stejně neusnul a většinou ani hodinu po ní ještě ne. Takže abych snad nezaspal, mé tělo se pro jistotu jakýmsi podvědomým nastavením budilo už od tří hodin v noci pravidelně každou půlhodinu. Tahle ranní jednání fakt miluju – někdy se jim ale holt nejde vyhnout. Umíte si tím pádem představit, v jaké jsem byl asi před představením kondici.

Tedy zpočátku jsem se cítil fit, zvlášť když zaburácela předehra a také první obraz byl náležitě dynamický. Poměrně jednoduchá scéna laděná do tmavých ponurých odstínů se systémem jakýchsi postranních a zadních balkonů s jinak volným prostorem po celém jevišti se hemžila postavami řady sólistů, jichž je v této opeře poměrně dost, až jsem kolikrát všechny ty mnichy, bojary, carovy pobočníky apod.  ani nestačil pořádně od sebe odlišit či si je vizuelně zapamatovat. To mi ale zase tolik nevadilo, u oper většinou děj až tak podrobně nesleduju a vychutnávám si spíš hudbu a příslušnou atmosféru, pokud je tedy co. A tady skutečně co bylo, hudba i celkové ztvárnění poměrně sugestivně evokovaly období zmatků v samoděržaví a na samotném ruském carském  dvoře, na němž momentálně vládne Boris Godunov, zatížený ovšem vraždou následníka trůnu – ještě dítěte, a kdy na Moskvu táhne Lžidimitrij, jenž se právě za tohoto následníka sám prohlašuje.

Na jevišti se pohybují i poměrně velké sbory, které představují tu shromáždění bojarů, tu moskevský lid či Lžidimitrijovo vojsko, v hudbě se krásně odráží ruské pravoslavné chóry či jurodivá atmosféra náboženského fanatismu, mocenských intrik a postupně i výčitek svědomí Borise Godunova, které vedou až k jakési jeho šílenosti. Zpočátku se mi tedy dařilo díky proměnlivé hudbě i živému ději zdatně udržovat pozornost a vychutnával jsem si tak dokonale všechny stránky představení. Pak ovšem přišlo druhé dějství, které probíhalo v jakési změněné, až monotónně meditativní atmosféře, a to především hudebně, což se mi sice poslouchalo taky krásně, ale asi jako ukolébavka. A byla opravdu účinná, víčka mi přes veškerou snahu udržet je otevřená neustále padala, až spadla úplně a já jen podvědomě plul na vlnách krásné hudby, přičemž občas jsem z kolébající se loďky svého podvědomí škvírkou vykoukl, abych se ubezpečil, že jsem pořád ještě v divadle a nikoliv doma v posteli. Zřejmě mi při tom padala i hlava, protože ke konci tohoto druhého dějství už to kamarád nevydržel a drcl do mě tak, že jsem se uvedl opět do naprosto bdělého stavu a v něm jsem už vytrval až do přestávky. Také díky tomu, že hudba i děj na scéně opět získaly na dynamičnosti i dramatičnosti a zřejmě mě to krátké odpočinutí pomohlo nabrat novou vitální energii, asi jako se to vždy dařilo krátkým zdřímnutím ruskému agentovi Otto von Stierlitzovi v německém týlu v kdysi slavném TV seriálu Sedmnáct zastavení jara.  Spisovatel Semjonov holt asi opravdu věděl, že i kraťoučký spánek může být velmi osvěžující.

O přestávce jsem u skleničky sektu poděkoval kamarádovi, že mě nenechal propadnout až do hlubokého limbu, a ten se podivil, že jsem si jeho drcnutí vůbec všiml. Inu dekórum v takových situacích zachovávat asi umím - přece bych nějakým děkovným výkřikem nebudil pozornost okolosedících uprostřed představení. Jen jsem se pro jistotu ubezpečil, že jsem snad nezachrápal nahlas, ale uklidnil mě, že prý ne – hned jsem byl spokojenější. Zároveň jsem si s chutí vyslechl živou diskuzi svých společníků, kteří na rozdíl ode mě hudbě opravdu rozumí, a s potěšením jsem v duchu kvitoval, že byli s předváděnými výkony spokojeni podobně jako já.

Po přestávce už jsem pak pozornost udržel bez jakýchkoliv problémů, hudba i dění na jevišti mi totiž již nedaly žádnou příležitost k dalšímu zdřímnutí. A bylo co sledovat – jak režijní pojetí, zdařilé kostýmy, tak především všechny pěvecké výkony, z nichž nejvíc se mi líbil, tak jak to i má být, představitel hlavní role, ruský basista Michail Kazakov, který nejen skvěle zpíval, ale také přesvědčivě hrál. Aby ne, když je to sólista Velkého divadla v Moskvě.  Jeho Boris Godunov byl skutečně dokonale rusky rozervaný charakter – nejen mocný car, vědomý si své úlohy vládce obrovského impéria, ale i člověk krutě zatížený vraždou dítěte a prožívající tak strašlivá vnitřní muka své lidské tragédie. Být carem v Rusku holt není nikdy jen zábava. Představoval jsem si, jak asi mohl v této roli vypadat legendární bulharský pěvec světového jména Nikolaj Gjaurov, o němž kamarádčin manžel o přestávce prohlásil, že to byl asi historicky nejproslulejší Boris Godunov (však to byla taky jeho životní role) a vzpomínal na zážitek, kdy ho mohl v orchestru hudebně doprovázet při jeho vystoupení v této opeře v tehdejším Smetanově divadle (dnešní Státní opeře) v roce 1975.  Není holt tak úplně špatné navštěvovat operní představení s hudebně erudovanými přáteli – to je pak zážitek z díla ještě o cosi vrstevnatější.

Vynikající výkony podávali představitelé i ostatních rolí a moc se mi líbily právě i sbory v této opeře, které zde myslím hrají zcela vyrovnanou partii se sólovými výstupy. Není to určitě náhoda, protože právě ruský lid zaujímá v tomto díle ztvárněném podle Puškinovy předlohy významnou úlohu. A to i přes své poznání, že ponese vždy jen nevděčný úděl obětního beránka v mocenské hře cara a bojarů (ruské šlechty), ať se dostane k moci kdokoli. Ostatně to nejspíš platí stále i dnes a nejen v Rusku.  

Opera je vystavěna tak, že hudebně i dramaticky graduje až do samotného finále, takže ty více než tři hodiny strávené v Národním divadle uplynuly nakonec poměrně rychle a bylo mi jen líto těch pasáží, které jsem v první polovině představení díky své únavě tak trochu prošvihl. Jelikož kamarád, který nás na představení pozval, viděl tuto inscenaci teprve asi potřetí, dá se očekávat, že na ni ještě minimálně jednou zajde. Požádal jsem ho proto po skončení, aby si na mě pokud možno vzpomněl, až se na ni půjde příště podívat znovu, že bych si to tentokrát s chutí rád zopakoval i já. Tak uvidím – snad ji mezitím Národní divadlo kvůli nezájmu publika nestáhne z repertoáru.

 

Praha, 9.3.2016

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/7858?t=2015-03-26-19-00