Jiří Suchý: NEJVESELEJŠÍ TRAGÉDIE V ČESKU – trochu jiná recenze

Anotace: @&@

Hráli a zpívali: Jiří Suchý, Jitka Molavcová a řada mladších členů divadla SEMAFOR

Divadlo SEMAFOR, Praha 6.6.2016 v 19:00 – derniéra

Kamarádka s manželem nás pozvali na derniéru tohoto semaforského představení, což mi udělalo velkou radost, protože naposled a snad jen jednou v životě jsem byl v Semaforu někdy v sedmdesátých letech na Kytici, což ale bylo slavné a nezapomenutelné představení, tenkrát dokonce s Hanou Zagorovou. Ještě teď si pamatuju, jak si to všichni herci a diváci ohromně užívali. Hana Zagorová se tak často a s takovou chutí smála, že občas vypadávala z textu, takže jsme se s ní smáli ještě víc, a nakonec nás musel Jiří Suchý při nekonečném aplausu z divadla vystrkat s poukazem na to, že za chvíli už pojedou noční tramvaje a zbytečně bychom tak platili dražší jízdné.  Až se stydím, že už jsem tam pak víckrát nebyl, a tak mi tahle z nebe spadlá příležitost přišla nesmírně vhod.

Semafor se mnohokrát ve své historii stěhoval, což bylo mimo jiné také jedním z námětů této hry, a nyní působí v nevelkém, ale moc pěkném, prostoru v Dejvicích, který pro něj zrekonstruovala Praha 6, a Suchý to neopomněl několikrát během představení s vděčností zmínit. Celé představení má podtitul „Semafor – 55 let ústrků a slávy“ a tím je vlastně řečeno o jeho obsahu to nejpodstatnější. Je to jakési leporelo vyprávění, proloženého citacemi z denního tisku, a písniček, kdy Jiří Suchý provází napínavou historií divadla, nad kterým visel neustále Damoklův meč - nejdřív pro nepohodlnost bývalému režimu a po devětaosmdesátém zase z důvodů ekonomických, ať už to byly restituce, povodně, nekulturní grantová politika někdejšího nechvalně proslulého pražského radního pro kulturu Richtera (kterého ale nikdo přímo nejmenuje) apod. Suchému v této skládance zdatně vypomáhají jeho mladí kolegové, orchestr a ve druhé části představení i Jitka Molavcová, která kdysi nahradila tragicky zemřelého Jiřího Šlitra po jeho boku, a jak se i v tomto představení ukázalo, velmi zdatně.  Byl jsem až překvapený, jak to dokáže Molavcová na jevišti roztočit a co všechno umí (třeba i včetně hry na saxofon), což také publikum po zásluze ocenilo. Vlastně jsem ani nevěděl, že Molavcová je na divadle až takto strhující a přesvědčivá, z různých televizních vystoupení bych to do ní až tak úplně neřekl. Inu, živé vystoupení je něco jiného a jsem rád, že jsem si o ní mohl svůj názor o cosi vylepšit. Výrazně tak pomohla podepřít hlavní hvězdu večera Jiřího Suchého, který stále obdivuhodně zpívá, ale v mluvených pasážích už na něm začíná být pokročilý věk znát, což se projevuje i občasnými drobnými výpadky, které ale dokáže svou vysokou profesionalitou zdatně maskovat. Je to však živoucí legenda, kterou publikum miluje, a on hlediště stále neuvěřitelně  elektrizuje a přivádí v sympatizující nadšení jako málokdo.

Suchému také zdatně sekundovala řada mladších kolegů, kteří v tomto kuse hrají s patřičným nasazením a nadšením, jako by všechny ty peripetie divadla prožívali kdysi taky, ačkoliv většina z nich možná nebyla ani na světě v době, kterou z velké části v představení připomínají. Já jsem vyrůstal spíš na semaforských písničkách ze šedesátých let, takže je mi bližší to, co se v Semaforu odehrávalo ještě za Jiřího Šlitra (zemřel o vánocích 1969), ale právě tato hra mi dokázala, že i s Jitkou Molavcovou se Suchému následně podařilo navázat na onu slavnou éru a jeho básnivá invence byla i nadále obdivuhodná. Snad nejvíc mě rozesmál text písničky, v níž je vyjádřena naděje, jak bude svět krásný, až jednou skini budou v TV NOVA sledovat pořady poezie. Důležité je samozřejmě také účinkování orchestru, který rovněž výborně přispěl k živosti představení a jeho dynamickému vyznění.  Povedená byla i scéna s jakýmsi molem a poházenými balíky novin po jevišti, z nichž se tu a tam četly citace. Byla účelně jednoduchá a vkusná a zaujalo mě též, jak Jolana Haan Smyčková, která byla také výraznou postavou představení,  několikrát přišla na pódium v slušivém černém kabaretním fraku a během jejího pěveckého výstupu se změnilo nasvětlení tak, že její kostým byl naráz zářivě červený, což působilo velmi efektně.

O přestávce jsme pozvali naši kamarádku s manželem na další skleničku výborného veltlínského v poměrně stísněném divadelním baru, do nějž jsme museli sejít z balkónu po točitém schodišti. Cestou mě dost neurvale předběhl jakýsi mladý muž, který tím získal jeden schod k dobru, aby vzápětí pochopil, že tímto stylem doběhnout až dolů nebude asi ono, tak už dál šel spořádaně, jen mě oddělil od zbytku naší skupiny, což se dalo na chvíli samozřejmě přežít.  Snad bych to tu ani nezmiňoval, kdyby to tak nebilo do očí v kontrastu s onou nenápadnou a nevtíravou noblesou, kterou kolem sebe umí Jiří Suchý vytvořit, čemuž nebylo jinak ani o tomto večeru.

Ve druhé půli proud vyprávění, vzpomínání a písniček pokračoval, diváci často reagovali vstřícným smíchem a na konci všichni nadšeně všem účinkujícím, zejména ale samozřejmě Jiřímu Suchému, dlouho tleskali, v posledku a zaslouženě i vestoje. Byla z toho cítit taková vřelost a náklonnost k této legendě, že si Jiří Suchý dokonce před diváky klekl, což bylo velmi silné a dojemné gesto. Po odchodu z divadla jsme našim kamarádům poděkovali za nádherný zážitek a cestou domů jsme si ještě povídali s přítelem o našich dojmech. Chtě nechtě jsem musel nahlas položit i otázku, co asi bude se Semaforem, až už v něm Jiří Suchý vystupovat nebude. Je to totiž tak silná osobnost a Semafor je natolik spjat právě s ním, že si nejsem jist, jak se pak na divadle jeho nepřítomnost podepíše zejména v přízni diváků. Ačkoliv všichni účinkující byli opravdu výborní a odváděli skvělé výkony,  charizma Jiřího Suchého asi nebude snadné nějak nahradit. No, uvidíme – samozřejmě budu Semaforu přát, aby pokračoval ještě hodně dlouho, je to úžasný fenomén. A také jsme si s přítelem potvrdili, že na nás z tohoto představení občas dýchla jakási hořkost z těch průběžně nastavovaných nohou tomuto divadlu, které se v jeho historii pravidelně objevovaly a objevují až dosud. Ale nelze se jí asi ani příliš divit. I tak všichni odcházeli z divadla ve skvělé a povznesené náladě.

Praha, 10.6.2016

https://www.youtube.com/watch?v=jVOVO5YZNXs