Leoš Janáček: PŘÍHODY LIŠKY BYSTROUŠKY – trochu jiná recenze

Anotace: Obohacující operní zážitek v pražském Národním divadle.

 

Hudební nastudování a dirigent: Robert Jindra

Scéna: Martin Černý

Kostýmy: Kateřina Štefková

Choreografie: Jana Hanušová

 

Revírník: Martin Bárta

Bystrouška: Jana Sibera

Lišák Zlatohříbek: Stanislava Jirků

Rechtor, Komár: Josef Moravec

Farář, Jezevec: Luděk Vele

Harašta: Jiří Brückler

a další

 

Národní divadlo, Praha, 12.6. v 19:00

 

 

S kamarády jsme se před časem domlouvali, že si v létě zajedeme společně na Janáčkovu Lišku Bystroušku na točnu do Českého Krumlova, tak jsem jim v pátek volal, zda to platí a mám objednat vstupenky. A hned z toho bylo jejich pozvání na tutéž operu v neděli, jen do Národního divadla. To samozřejmě nešlo odmítnout, i když mi hned bylo jasné, že to bude znamenat zase další čas strávený nad psaním recenze pro Liter – fakt už ani já nevím, jestli to poněkud nepřeháním, přičemž navíc netuším, kde mám na to stále krást čas. Ovšem po návratu z Národního divadla jsem svého souhlasu v žádném případě nelitoval, byl to úžasný zážitek, ale nepředbíhejme.

 

Kamarádi přišli i s jednou kamarádkou, tak jsme se do desáté řady usadili ve čtyřech, divadlo ale nebylo zcela zaplněné, což ovlivnil nejspíš trochu i blížící se konec sezóny. Už to ale bylo druhé nedělní představení – to předchozí ve 14:00 bylo určitě vhodnější pro rodiče s jejich ratolestmi, i když i večer jsem nějaké děti mladšího školního věku v hledišti rovněž zahlédl. Opona se rozhrnula už během krásné předehry, čímž se před námi otevřela sešikmená scéna vytvářející iluzi lesa - stačila k tomu jen řada z hnědo rezavé lesní půdy vyčnívajících holých stožárů.  Scénu rychle oživil pohyb spousty zvířátek v názorných, ale dostatečně střídmých kostýmech, což navodilo společně s krásnou hudbou hned zpočátku přívětivou atmosféru, aby divák mohl vplout co nejsnadněji do děje.  Nevím jak ostatním, ale mně se to podařilo prakticky okamžitě, nechal jsem se nádhernými tóny, zpěvem i děním na jevišti okamžitě pohltit a jen jsem si s údivem v duchu říkal, jak je možné, že jsem k Janáčkovým operám dozrál až tak pozdě, když je to tolik úchvatná a okouzlující hudba.

 

Vše do sebe skvěle zapadalo – orchestr pod vedením jednoho z našich nejlepších operních dirigentů, výborné pěvecké výkony i promyšlená choreografie tanečníků, stejně jako nápaditá scéna a vkusné kostýmy. Sešikmená plocha jeviště navíc byla protkána řadou kruhových výřezů, které se občas v nakloněných rovinách otáčely i s kmeny stromů, takže vytvářely různé průlezy (které představovaly například i liščí či jezevčí nory), čímž se les neustále podle potřeby proměňoval a některé výjevy byly obohaceny o pohyb postav rovněž na prosvětleném horizontu. Nic nebylo předimenzované či přetažené až do nějakého absurdna,  s hudbou zkrátka korespondovala i scéna samotná a jednou byl les plný života, jindy zase krásně zklidněný.  Pomocí jakýchsi seshora spuštěných háků se dala také část šikmé plochy vpředu vyklopit a tímto vtipným řešením se naráz objevil na jevišti interiér hájovny nebo hospody.

 

První část uběhla jako nic, jak do sebe všechno bezvadně zapadalo a působilo opravdu hodně přirozeně a živě. Stačil jsem pak o přestávce vyběhnout do foyer mezi prvními a koupit naší skupince po skleničce bílého, které jsme si pak v klidu vychutnali. Všichni také byli s představením opravdu spokojení,  takže žádnou kritiku ničeho jsem tentokrát nezaslechl, jen samé pochvalné hlasy. Jinak by taky asi na stejné představení oba hudebně zapálení kamarádi nešli už popáté.

 

V podobně příjemném a okouzlujícím duchu probíhala i druhá část večera a byl jsem do něj až tak emočně ponořený, že když při hádce a přetahování se o pušku pytláka Harašty s Revírníkem byla nakonec Bystrouška zastřelena, šly mi málem slzy do očí.  To se mi u opery zas tak často nestává - už jen z toho je vidět, jak je Janáček opravdu sdělný a přesvědčivý a jak dokáže jít až na samu dřeň lidských emocí. Přitom však nepateticky, naprosto nenápadně, o to ale pravdivěji a působivěji. Přesto se nedá říct, že by opera končila vyloženě tragicky – život každého z nás se jednou tak či onak uzavře, to k němu zkrátka patří. Důležité je, aby důstojně pokračoval život jako takový i poté, až ten vyměřený pouze nám si odžijeme. A abychom k tomu svým nepatrným dílkem i nějak sami přispěli. Janáček svou hudbou přitaká životu a Národní divadlo v této inscenaci Příhod Lišky Bystroušky velmi zdařile společně s ním. A tomu odpovídal i vřelý aplaus diváků na závěr, včetně několika zcela zasloužených opon.

 

Domů jsem odcházel v jakési příjemně zklidněné a zároveň povznesené náladě, jako by do mě během večera vstoupila zvláštní duševní harmonie, kterou bych v dnešní uspěchané době přál každému co nejčastěji.

 

 

V Praze, 12.6.2016

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/6282?t=2016-06-12-19-00