Nationaal Jeugd Fanfare Orkest a Ústřední hudba Armády ČR – trochu jiná recenze

Anotace: Nevšední hudební zážitek.

 

Smetanova síň Obecního domu, Praha, 11.7.2016 v 19:00

 

V minulých dnech se poprvé v České republice konala Mezinárodní konference Světové asociace symfonických orchestrů a souborů (WASBE) a při té příležitosti se ve vyhlášených pražských sálech uskutečnily koncerty s účastí domácích i zahraničních špiček v oboru symfonické dechové hudby. Měl jsem to štěstí, že jsem s kamarádem mohl po návratu z krátké dovolené navštívit alespoň závěrečný koncert v téměř zaplněné Smetanově síni Obecního domu, kde se sešla věkově i jazykově pestrá směsice návštěvníků.

V první části večera se představil holandský Národní mládežnický fanfárový orchestr pod řízením Dannyho Oostermana, který jako jediný z účinkujících nebyl mládežník, ale usměvavý a poněkud tělnatý sympatický pán v letech. V samotném tělese k mému překvapení ale převládaly vesměs mladičké pohledné blondýnky – u hráčů na dechové nástroje bych totiž očekával spíš mužské obsazení. Což tady platilo jen u skupiny těch nejobjemnějších žesťů, které by pro tyhle křehké dívenky byly asi přeci jen poněkud nad jejich fyzické dispozice.

 

Na úvod zazněly břeskné pochodové rytmy skladby Julia Fučíka (1872 – 1916) nazvané Marinarella, u níž mě pak docela překvapila pomalá a naprosto nepochodová střední část, která však nepůsobila příliš kompaktně a předchozí jednota orchestru jakoby při ní vzala trošku za své. Podobným dechovým tělesům asi svědčí lépe svižnější a ráznější rytmy, což se ukázalo i ve třetí a zároveň závěrečné části skladby, kdy se můj dojem opět výrazně vylepšil.

Nejlépe na mě v této první polovině večera zapůsobila hned druhá skladba autora Roba Goorhuise(1948) – Rapsodie pro tubu a fanfárový orchestr, která zněla velmi současně (nejsoučasněji z celého koncertu vůbec), byla hodně proměnlivá, jednotlivé nástroje se v ní střídaly v překvapivých dialozích a harmonických proměnách, což přesvědčivě navozovalo právě onen pocit modernosti. Sólový part byl určen pro tubu a skvěle se ho zhostil sólista Perry Hoogendijk, který při následném bouřlivém potlesku pozval ze sálu i přítomného skladatele - štíhlého, energického a sympaticky působícího prošedivělého téměř sedmdesátníka, s nímž se z radosti nad vřelým přijetím publika i přátelsky objali.

 

Velmi zdařile provedený byl také následující výběr skladeb z Kouzelného proutku mládí – Hudby k dětským hrám od Edwarda Elgara (1857 – 1934), z nichž každá skvěle korespondovala se svým názvem (Pochod, Ochočený medvěd, Medvěd z divočiny, Menuet, Víly a obři). Opravdu hodně rozdováděně na mě zapůsobil Medvěd z divočiny, což mi při představě takového medvědího křepčení někde v lese vykouzlilo pobavený úsměv na tváři. Před takovým méďou by se asi dost špatně utíkalo.

 

První část večera měla podle programu zakončit skladba nejmladšího z autorů Kevina Houbena (1977) nazvaná Jízda, čekal jsem proto opravdový odvaz v hodně soudobém hávu. Popravdě to však Goorhuisovu Rapsodii v oné kompoziční modernosti nepřekonalo, skladba na mě působila dosti tradičním dojmem a byť byla hodně živá, rytmická i dynamicky dunivá, představoval jsem si při ní spíš jízdu zaoceánského parníku mezi vzedmutými vlnami než třeba mladého bláznivého motorkáře nebo automobilového závodníka. Ale ne, že by se mi snad nelíbila, každopádně byla zajímavá i zdařile zahraná a dobře se poslouchala.

 

Opravdovou jízdu pak orchestr předvedl v bonusovém přídavku, což byla melodicky i rytmicky skvělá a svižně a s velkou chutí zahraná jazzová pecka, kterou sice nedokážu pojmenovat, ale návštěvníky i hráče dostala před přestávkou do varu a byla tak parádní tečkou za vystoupením těchto nesmírně sympaticky a mile působících dívek a mládenců, kteří se všichni na závěr šťastně usmívali pod dojmem vřelého přijetí publikem.

 

Po přestávkové sklence sektu na nás čekala druhá část večera, která patřila Ústřední hudbě Armády České republiky, a hned při první skladbě – Florentinském pochodu opět od Julia Fučíka bylo okamžitě jasné, že jsou na pódiu opravdoví profíci. Tento známý pochod zahráli s takovým elánem, nástrojovou přesností a opravdu bryskním podáním, že jsem nestačil zírat. Požitek byl také sledovat práci dirigenta podplukovníka Jaroslava Šípa, který vojensky ráznými, přesnými, ale současně elegantními gesty doslova hypnotizoval hráče i mne.  Poprvé v životě jsem také viděl vojenský černý frak, který i s podplukovnickými hvězdami  na manžetách rukávů štíhlému a pevně se držícímu dirigentovi opravdu výrazně slušel. Parádní výkon i estetický zážitek v jednom.

 

Následovala Vltava Bedřicha Smetany (1824 – 1884), v níž se uplatnila i elegantně vyhlížející štíhlá harfenistka v slušivých černozlatých splývavých šatech, jediná žena mezi samými uniformovanými vojáky. Byla však na pódiu přítomna stále jako součást orchestru a uplatnila se i v jiných skladbách. Také Vltava byla předvedena naprosto profesionálně bezchybně s jakousi vojenskou řízností, což asi k takovému provedení patří. Přesto mi v porovnání s tím, jak tuto notoricky známou skladbu hrají symfonické orchestry, chybělo trošku víc vroucnosti a lyričnosti v některých pasážích.

 

Totéž se dá říct i o následujícím Karnevalu Antonína Dvořáka (1841 – 1904), který byl předveden opět zcela precizně, jen s onou akcentovanou vojenskou razancí.

 

Vlastně to samé bych mohl napsat i o třetí skladbě z klasického symfonického repertoáru – Smrti Andreje, první větě z rapsodie Taras Bulba Leoše Janáčka (1854 – 1928). Každopádně je ale obdivuhodné, že podobné skladby Ústřední hudba Armády ČR do svého repertoáru zařazuje a dokáže je zahrát skutečně na špičkové úrovni. Je pak asi jen logické, že jejich vyznění je poněkud posunuté oproti symfonickým orchestrům, už jen z důvodu různého nástrojového obsazení. Ovšem právě proto přináší i zajímavý a neotřelý hudební zážitek, který umožňuje srovnávat a vidět notoricky známé skladby i z poněkud jiného úhlu pohledu.

 

S pplk. Jaroslavem Šípem (1969) se pravidelně u dirigentského pultu střídal major Josef Kučera (ovšem s kapitánskými manžetami na fraku – zřejmě musel být povýšen teprve nedávno) a prvně jmenovaný nyní přišel uvést svou vlastní skladbu nazvanou Stvoření světa v sedmi obrazech. Ani toto dílo se rozhodně v repertoáru večera nijak neztratilo a víc než důstojně zapadlo do celého programu. Z mého pohledu bylo na současného autora opět poněkud tradičnějšího vyznění, i když bylo nepochybně zajímavé, plné různých hudebních nápadů a velmi živé a dynamické. Pouze na mě působilo v některých pasážích až příliš pateticky, což bylo dáno zřejmě už volbou tématu. Já se na Boha dívám poněkud humornější a civilnější optikou, takže z mého pohledu by v tomto směru „méně“ znamenalo ono obligátní „více“. Na obranu autora ale musím vzápětí dodat, že se mi zdálo, jako by onoho patosu postupně obraz od obrazu ubývalo a mně osobně se pak nejvíc líbil obraz pátý. Každopádně se ale skladba dá označit nepochybně za zdařilou a líbila se i mému hudebně náročnému a nesmlouvavému (i když hlavně v operách) kamarádovi, což je určitě vyznamenání pro skladatele a dirigenta v jedné osobě.

 

Závěrečnou skladbou uvedenou na programu bylo Amen od Pavla Staňka (1927). Tato skladba mi naopak přišla poměrně fádní a čímsi připomínala seriálovou televizní hudbu z osmdesátých let, jak vtipně a zároveň trochu uštěpačně poznamenal můj kamarád (přece jen si tedy něco našel). Připadalo mi, jako by si motivicky půjčovala popěvky z nějakých známých populárních melodií, působila tím však na mě jaksi málo originálně a navíc podbízivě a unyle.

 

Opravdovou a skvělou tečkou pak ovšem byl závěrečný přídavek ve formě opět známého vojenského pochodu, který ale pochopitelně nedokážu sám pojmenovat. Pplk. Jaroslav Šíp v něm i s celým orchestrem opět předvedl onu vojenskou brysknost, razanci, přesnost i eleganci, vše namixované v tom nejlepším poměru, a opět to byla jedna velká radost sledovat tohoto v nejlepším slova smyslu vojenského dirigenta při jeho precizní práci okořeněné opravdovým nasazením a skutečným charizmatem. Není divu, že Ústřední hudbě Armády ČR se v závěru večera aplaudovalo i vestoje – zcela zaslouženě. Měl jsem navíc radost, že i hudebně náročný kamarád odcházel z koncertu velmi spokojený, zrovna tak jako já a nejspíš i všichni ostatní návštěvníci.

 

 

Praha, 12.7.2016

 

https://www.youtube.com/watch?v=4uejiNsnqqs