Zahajovací koncert sezony 2016/2017 Divadla J. K. Tyla v Plzni – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Povedené zahájení operní sezony v Plzni.

 

Sbor opery DJKT

Orchestr opery DJKT

Dirigent: Norbert Baxa

 

Velké divadlo, Plzeň, 3. září od 19:00

 

Kamarádi, zřejmě vedeni snahou mě vytrhnout z víkendového osamění, mi navrhli, zda bych s nimi v sobotu nejel na zahájení operní sezony do Plzně. Mám sice zrovna hektické období, kterému musím obětovat částečně právě i víkendy, ale Plzeň není daleko, tak mi to přišlo docela vhod a pozvání jsem s radostí a vděčně přijal. Když jsem se později dozvěděl, že se ale pojede už po obědě a že to bude vlastně celodenní výlet, chtěl jsem z toho vycouvat, jenže volňásek už byl pro mě zařízený a tak by to ode mě nebylo fér. Stejně jsem už ale potřeboval přijít na jiné myšlenky, tak jsem to vzal jako docela příjemné řízení osudu.

 

Cestou do Plzně jsem svým přátelům navrhl zastávku na zámku v Hořovicích, což přijali, a jelikož sám jsem už jeho interiéry viděl, těšil jsem se, jak si během jejich prohlídky posedím sám v pěkném zámeckém parku a vzal jsem si ke čtení pro tuto příležitost i poslední Biblio, přílohu Literárních novin věnovanou knihám. Jak to dopadlo, jsem tu včera popsal už ve verších  MODRÁ NA ZELENÉM POZADÍ , tak se nebudu zbytečně opakovat. Jen dodám, že po skončení prohlídky jsme navštívili ukázku staročeské kuchyně, která se zrovna o tom víkendu v zámeckých místnostech odehrávala a musím říct, že tam byly samé svůdně vypadající dobroty. Byl jsem už ale po obědě, tak jsem si dal aspoň jablko v čokoládě a županu a rebarborový koláč a jen jsem se oblizoval. Od kamaráda jsem pak na špičku lžičky ochutnal trošku pivní polévky a byla taky zajímavá. Tyhle ochutnávky tam budou i příští víkend, tak pokud to nemáte daleko, nenechte si tuhle mlsnou příležitost ujít. Před divadlem jsme stihli navštívit ještě i zříceninu Radyně nad Starým Plzencem a bezva večeři v restauraci kousek od divadla, která zvenku sice nevypadala nic moc, ale vaří tam báječně a za slušné ceny.  Nevšiml jsem si však, jak se jmenuje, abych Vám ji mohl konkrétně doporučit. Pak jsme udělali striptýz přímo na ulici u auta, převlékli se z kraťasů do večerního a měli jsme to na představení tak akorát.

 

Zahajovací koncert bylo takové lákadlo pro návštěvníky, složené z bonbonků z různých představení, která se budou postupně premiérově v nové sezoně uvádět, a konal se pod vedením mladého šéfa opery Tomáše Pilaře už potřetí. Je to myslím báječný nápad, jak posilovat loajalitu diváků ke svému divadlu. Tomáš Pilař a dramaturg opery DJKT Zbyněk Brabec (známý i z častých vystoupení v rozhlasu) diváky v sále přivítali a vlastně celý večer i uváděli. A musím říct, že velmi poutavě, zasvěceně a přitom i vtipně, diváci se při tom občas s chutí a někdy i od plic zasmáli.

 

V úvodu zazněla polonéza z opery Petra Iljiče Čajkovského (1840-1893) EVŽEN ONĚGIN a bylo zajímavé sledovat orchestr přímo na operním pódiu, protože běžně bývá ukrytý v orchestřišti. Seděli jsme ve čtvrté řadě v přízemí, což je dost blízko,  takže i zvuk tělesa byl poněkud jiný a ostřejší, než když se line odkudsi zezdola. Víc tak vyniknou jednotlivé nástroje a zároveň i případné chybičky. Hned u nástupu se mi zdálo, že to někde malinko ujelo, ale to byla jen drobnost, dále už orchestr předváděl solidní profesionální výkon. Následoval sbor venkovanů z 1. dějství opery se sólistou Jakubem Turkem a typicky ruská melodika, která zejména ve sborových skladbách je skutečně strhující, nezklamala ani tentokrát.

 

V árii Lenského se pak blýskl mladý Kanaďan Philippe Castagner, zpíval opravdu skvěle, jen na jeho mimice byla poněkud znát vnitřní nervozita, která se projevovala strnulým, jakoby namyšleným výrazem při příchodu i v pauzách, kdy zrovna nezpíval. Za svůj pěvecký výkon byl ale odměněn zaslouženě velkým potleskem. Mně navíc zaujala i jeho skvělá výslovnost ruštiny, která se ani u našich zpěváků většinou neslyší. Závěrečnou scénu Taťány a Oněgina pak odzpívali a také odehráli  mladá Estonka Katrin Targo, žijící momentálně ve Vídni, a rovněž mladý Jiří Rajniš. Oba se líbili nejen mně, ale i publiku, a rovněž byli zaslouženě odměněni bouřlivým přijetím diváků.

 

Následovaly ukázky z opery Giacoma Pucciniho (1858-1924) MADAMA BUTTERFLY, jejíž děj se odehrává v Japonsku, a tak bylo příznačné, že árii Čo-Čo-San zazpívala mladá Japonka Chihiro Yazaki. Pokud byste si ale představovali křehkou dívenku, tak byste se tentokrát netrefili – proporce této usměvavé sólistky jsou spíš hamburgrově americké než japonské, což její světle červený kostým ještě zdůrazňoval. Když jsme ji pak ale po koncertě viděli vycházet zadním vchodem z divadla v černém kostýmu, slušelo jí to mnohem víc a ještě se na nás mile usmála a sympaticky kývla hlavou. I ona sklidila od diváků za svou árii vděčný potlesk. Po známém sboru z 2. dějství opery si pak stejná zpěvačka přišla zazpívat společně s Janou Foff Tetourovou krásný květinový duet Čo-Čo-San a Suzuki, který byl diváky opět nadšeně přijat.

 

Poslední představenou operou byla před přestávkou RUSALKA Antonína Dvořáka (1841-1904). Nejdříve zazněla polonéza a scéna Vodníka, v níž se blýskl Jevhen Šokalo. Jeho výkon byl přesvědčivější než výkon Jiřího Sulženka, který jsme slyšeli předchozí den v jinak vynikající inscenaci Rusalky v pražském Národním divadle. Po překrásném sboru „Květiny bílé po cestě“ první půlku večera uzavřela árie Prince ze závěru 1. dějství opět v podání kanadského zpěváka Philippa Castagnera. Když zřejmě sešněrován nervozitou vkráčel s hrdě vztyčeným nosem na jeviště, pár divaček za mnou se polohlasem zasmálo, ale po skončení si vysloužil z publika ohromný aplaus, zpívá opravdu skvěle.

 

Přestávku jsme strávili s několika přáteli mých přátel (mají kamarády všude, kde se hraje nějaká opera), rozebíraly se výkony i vizáž účinkujících, přetřásaly se i všelijaké drby nejen z plzeňského zákulisí, ale vlastně mi nic z toho ani v paměti neuvízlo. Prostě se jen tak plkalo, však to znáte, na málokom z propíraných zůstala nitka suchá, jak už to v kruzích blízkých divadlu bývá. To už k tomu zkrátka patří.  

 

Protože k plzeňské opeře patří i balet, hned po přestávce zahrál orchestr introdukci k 1. dějství a mazurku z LABUTÍHO JEZERA Petra Iljiče Čajkovského a není třeba dodávat, že je to krásná hudba.

 

Lahůdkou pak bylo představení ne příliš hrané opery MEDEA Luigiho Cherubiniho (1760-1842), kterou uvedou v Plzni jako českou premiéru. A bude to stát za to, což bylo jasné jak z árie Medey „Dei tuoi figli la madre“ z 1. dějství v podání výborné Kataríny Jordy Kramolišové, tak zejména ze skvěle zazpívané árie Glauce „O amore vieni a me“ rovněž z 1. dějství. V ní se doslova zaskvěla Vanda Šípová brilantním a niterně procítěným zpěvem. Pro mne byl její výkon vyvrcholením celého večera.

 

Finále pak obstaral působivý závěrečný sbor 1. dějství operety Jacquese Offenbacha (1819-1880) PAŘÍŽSKÝ ŽIVOT. Tato opereta se hraje v několika verzích, takže v plzeňské opeře s ní právě zažívají docela horké chvilky, neboť příslušná agentura sice v zahraničí obstarala notový materiál, ten ale k sobě navzájem nepasuje a bude se to muset ještě vyřešit. Podobná neviditelná dramata ale zřejmě také k divadelnímu zákulisí patří, jen divák o nich zpravidla nemá ani tušení. Uvést takové představení do výsledné a pro diváka strhující a příjemné podoby zkrátka vyžaduje nejen velký kumšt, ale někdy i ocelové nervy. Sympatickému plzeňskému týmu ale jedno ani druhé nechybí, tak mu jen přeji, aby mu obojí vždy vydrželo a hlavně, aby se do divadla vracelo čím dál víc jeho věrných diváků a přicházeli stále i noví. Ohlas po skončení večera, frenetický potlesk a výkřiky bravo určené všem, kteří na závěr před vděčným publikem ještě několikrát defilovali, svědčí o tom, že v Plzni tomu tak jistě v blízké i vzdálenější době bude.

 

Praha, 5.9.2016

 

https://www.djkt.eu/zahajovaci-koncert-sezony-2016-17