BÁRA HRZÁNOVÁ ČTE, VYPRÁVÍ A ZPÍVÁ – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Má o řadu desetiletí odložená návštěvnická premiéra.

Účinkují: Bára Hrzánová, Mário Bihári, Hana Kofránková, Robert Tamchyna

 

Divadlo Viola, Praha, 17.1.2017 od 20:00

 

 

Když mi Ježíšek loni nadělil vstupenky do Violy, a dokonce hned na dvě představení, udělal mi tím velikou radost. Jednak jsem o návštěvě Violy „snil“ už od studentských let, přičemž jsem se tam bůhvíproč dosud nikdy nevydal, a jednak to bylo naprosto nečekané překvapení, protože přítel považuje mé veršování na Literu jen za moji rafinovanou vypočítavost, jak se ulít z domácích prací a jiných povinností, takže podobný dárek bych od něj opravdu nikdy nečekal. Ne, že by nerad chodil do divadla, ba právě naopak, ale prostě bych se až do minulých Vánoc vsadil o cokoli, že už jen přídomek „poetická vinárna“ mu spolehlivě vezme jakoukoliv chuť k návštěvě tak podezřelého zařízení. Takže tím u mě fakt zabodoval – asi jako já občas u něj zaboduju tím, když třeba z něčeho utřu prach, protože bych něco takového sám pro sebe taky nikdy necítil potřebu udělat. Asi mě má tedy i po 16 letech stále ještě rád, lepší důkaz mi o tom přinést nemohl. A vlastně už asi i vím, proč jsem se do Violy ještě nikdy nepodíval – nechodím totiž do divadel sám a zatím jsem neměl blízko sebe asi nikoho, koho bych do ní mohl vzít s sebou.

 

Na první představení jsme se vydali ve čtvrtek 12.1., nevěděli jsme ještě, jak to v takové poetické vinárně chodí, tak jsme šli raději s půlhodinovým předstihem, abychom se stačili aklimatizovat, koupit si občerstvení a tak. Zápasil jsem sice už více než týden s dost ošklivou virózou, ale z nejhoršího jsem už byl venku, tak jsem jen doufal, že nedostanu během večera nějaký nezvladatelný záchvat kašle. Nedostal jsem však k tomu ani příležitost. Protože hned u vchodu byl plakát na představení „Jako zázrakem / Jak dělat podobiznu ptáka“ přelepen nápisem „DNES SE PRO NEMOC NEHRAJE“.  Virová nákaza se tedy nejspíš nevyhnula ani Josefu Somrovi či někomu jinému z účinkujících. To nám bylo sice líto, ale protože nám vstupenky v pokladně usměvavá paní ochotně vyměnila za totéž představení 6. února, alespoň jsem i já získal ještě trošku času na doléčení. A za pět dnů jsme se tedy vydali znovu na naši odloženou návštěvnickou premiéru do Violy. Tentokrát bylo jen kvůli absenci Jany Bouškové nahrazeno původně plánované představení „Šunen Romale / Poslyšte Romové“ jiným pod názvem „Bára Hrzánová čte, vypráví a zpívá“, které s tím původně plánovaným má asi také leccos společného, jak jsem pak z různých replik během něj vytušil.

 

Po vstupu do divadla jsme se nejdřív ocitli v jakési malé kavárničce s pár stolečky umístěné vlastně v prostorách divadelního foyer, z něhož se teprve vchází do hlediště. I v něm jsou všude stolečky, obklopené židlemi a pohovkami, ale jelikož nikdo u nich ještě neseděl, i když dveře již byly otevřené, neodvážili jsme se vstoupit do sálu s občerstvením pořízeným u baru jako první a raději jsme se posadili k volnému stolku v předsálí. Ještě, než jsem ale stačil dopít svůj svařák, dvojice od vedlejšího stolku se zvedla a odnesla si do hlediště i své nápoje. Shodou okolností k našemu stolku č. 1 v první řadě hned u pódia, tak jsme se vydali za nimi a přisedli si. U stolu mají být podle schématu čtyři židle, ale když je představení vyprodané, přidávají se další dvě, takže pak už je u něj poměrně těsno, ale při troše dobré vůle se dá posadit tak, že se nás všech šest nakonec slušně vešlo, jen mi přitom přítel dýchal zezadu na krk a já ho během představení tak ani neviděl. Zato jsem měl ze všech diváků naprosto nejblíž k Báře Hrzánové, která byla na jevišti zhruba dva drobné krůčky ode mne, takže chtě nechtě se mnou občas navázala i bezprostřední oční kontakt, což mi nebylo vůbec nepříjemné. Nevím, jak jí, to se nějak nedalo poznat. Kromě ní seděl skoro stejně blízko ode mne u ještě asi prvorepublikového pianina značky Scholze Mário Biháry, jehož slepecký pes sice původně na jeviště také vběhl, ale příliš se mu tam asi nelíbilo, tak zase odběhl někam do zákulisí a už tam zůstal. Uprostřed pódia seděl u stolu ještě Robert Tamchyna, který celý večer tak trochu moderoval, a Hana Kofránková, známá rozhlasová režisérka. Bylo tak pro mě docela fajn, že jsem si k těmto dvěma osobnostem z Českého rozhlasu mohl doplnit i jejich tvář při živém vystoupení.

 

Celé představení na mě působilo tak trochu improvizovaně, což ale nemíním ani trošku kriticky – atmosféra naopak byla možná o to bezprostřednější a celé to ve mně vyvolávalo pocit, jako když jsem u dobrých přátel na návštěvě a poslouchám s pusou otevřenou jejich zajímavé postřehy, vyprávění, písničky apod., až jsem občas měl sám chuť se do toho vložit a přispět nějakou replikou, vždycky jsem se ale naštěstí stačil včas zabrzdit. Bára Hrzánová se občas i odkazovala na původně plánované představení s Janou Bouškovou a vyprávěla některé zajímavé příhody, které se jim při něm staly během různých hostování po republice. I tento večer byl věnován hlavně romské tematice, ale podávané nesmírně volným, samozřejmým a přirozeným způsobem, takže to nepůsobilo nijak křečovitě, výchovně či jakkoliv jinak strojeně. Už v samotném úvodu Bára Hrzánová zdůraznila, že herci, artisti, prostitutky, cikáni a nevím kdo ještě, jsou součástí jednoho „cirkusu“ a měli by proto spolu cítit sounáležitost a pomáhat si. K tomu přidala i spoustu zážitků ze svého dětství u babičky v  Českých Budějovicích, kde měla řadu cikánských spolužáků (tehdy prý ještě Romové neexistovali) a pohybovala se mezi nimi i na ulici, kde si dokonce získala jejich respekt a náklonnost.  Přičemž to nijak neidealizovala a podávala vše velice uvěřitelně a plasticky i včetně různých tehdejších alotrií. I v těchto dětských vzpomínkách se ale nezapomněla několikrát otřít o „bolševika“, zejména soudružky vychovatelky v družině jí k srdci evidentně tenkrát nijak nepřirostly a ona jim nejspíš taky ne.

 

Její vyprávění prokládal svým procítěným zpěvem a hrou na pianino nebo na harmoniku Mário Bihári, známý hlavně z vystupování se Zuzanou Navarovou, občas na něj také Bára Hrzánová nebo Hana Kofránková vznesly dotaz, aby potvrdil nebo přiblížil to či ono ze života romské komunity a on na to se sympatickou otevřeností a vtipem odpovídal. Robert Tamchyna se snažil tu a tam směrovat průběh vyprávění Báry Hrzánové cílenými otázkami a večer velice povedeně ozvláštňovala Hana Kofránková zejména čtením z romské knihy pohádek. Zaujalo mě, jak moc se liší romské pohádky od těch našich, jak jimi prolínají znatelně odlišné kulturní kódy od těch našich gadžovských, ale jak jsou také mnohem přímočařejší a otevřenější. Přitom mají své nezaměnitelné kouzlo a vtip a do značné míry jsou z našeho pohledu takříkajíc pro dospělé, i když choulostivé věci podávají velmi originálními metaforami a narážkami, jimž se nejde od srdce nezasmát, takže publikum v hledišti občas reagovalo velmi spontánně. Až tak, že místy měl Robert Tamchyna snahu Hanu Kofránkovou trochu brzdit, když jí připomínal, že na dnešním představení jsou přítomny také děti z Klubu divadelního diváka.  No, v televizi nebo rozhlase by možná některé pohádky před 22. hodinou sice jít nemohly, ale nemyslím si, že by v nich bylo řečeno cokoliv, co už dnešní děti nejmíň tisíckrát někde neslyšely a o čem se běžně i mezi sebou nebaví. Nemám sice nijak vynikající paměť, ale každopádně si pamatuju, že ani já jsem si nemyslel, že děti nosí vrány nebo čápi, už mnoho let předtím, než jsem dostal svou první občanku. A za těch 50 let myslím osvěta dětí v tomto směru pokročila ještě mnohem dál přímo mílovými kroky. 

 

Nemá smysl, abych tu reprodukoval různé historky, kterými nás osvěžovala celý večer svým nezaměnitelným způsobem Bára Hrzánová. Ale jednu si neodpustím – a sice její setkání s tehdejším premiérem Vladimírem Špidlou poté, co převzala v roce 2003 Cenu Thálie za svůj famózní výkon ve hře Hrdý Budžes. Pro gratulaci od něj si musela dojít do jeho lóže, kde jí Špidla podal svou „leklou rybu“ s typickým výrazem „studeného čumáka“, jaký si ostatně většina z nás pamatuje ještě z dob jeho premiérování. A s vážnou tváří si postěžoval, že svou replikou o Rusácích, kterou herečka při přebírání ocenění doslovně ocitovala ze jmenované hry, mu způsobila nepříjemnosti, protože bude muset poslat omluvnou nótu na ruské velvyslanectví. Bára Hrzánová to prý nejdřív považovala za jeho suchý humor, na který cítila potřebu odpovědět podobně, a utrousila něco ve smyslu, že snad tím nerozpoutala novou studenou válku. Až teprve poté, kdy se Špidla zatvářil ještě odtažitěji, jí došlo, že to jako humor rozhodně nemyslel. Ani tím ale důsledky jejího vystoupení při přebírání Thálie ještě neskončily. Po pár dnech byla předvolána k policejnímu výslechu na základě trestního oznámení o podněcování národnostní nenávisti, které na ni podal bývalý agent StB Zifčák, jenž se proslavil svou památnou rolí mrtvého studenta Šmída při studentské demonstraci 17. listopadu 1989 na Národní třídě, která spustila sametovou revoluci. Oznámení bylo sice nakonec policií odloženo, ale Bára Hrzánová nad tím, jaké jí to způsobilo tenkrát nepříjemnosti, kroutí nechápavě hlavou ještě i dnes.

 

Kromě povídání také během večera sama zazpívala několik romských písní za doprovodu Mária Biháriho a musím říct, že zpívá opravdu dobře. Vůbec působila během celého večera velmi svěže, nenuceně a sympaticky, často se nakažlivě smála a kontakt s námi diváky si tak vytvořila velmi bezprostřední a nebojím se říct, že i oboustranně přátelský. Nesmírně sympaticky a usměvavě působila také Hana Kofránková, čtením pohádek i vlastním vyprávěním o svých různých zkušenostech se s Bárou Hrzánovou krásně doplňovaly a večer tak plynul víc než příjemně. Když už se pak muselo končit, byl divácký potlesk opravdu vřelý a všichni účinkující se museli několikrát vrátit k děkovačkám, které si také patřičně a zaslouženě užívali.

 

S přítelem jsme tak oba z naší první návštěvy Violy odcházeli nadmíru spokojeni a já jsem poznamenal, že jsem za to moc rád, protože aspoň teď oba víme, čím se dají dobře nahradit ty už často dost nestravitelné rádobyhumorné slaboduché konverzačky v mnohých jiných divadlech, na které už nás úplně přestalo bavit chodit. Je fajn, když se i na stará kolena (moje) dokáže člověk něčím ještě příjemně překvapovat a má i stále co dohánět.

 

 

 

 

Praha, 25.1.2017

 

http://www.divadloviola.cz/index.php?p=pred&ID=5&SID=11&d=147