Carl Orff: CHYTRAČKA / MĚSÍC – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Zajímavé představení v Národním divadle, které ale asi není úplně pro každého.

 

Dirigent: Zbyněk Müller

Režie: Jiří Nekvasil

Scéna: Daniel Dvořák

Kostýmy: Simona Rybáková

Pohybová spolupráce: Ladislava Košíková

 

Národní divadlo, Praha, 6.4.2017 v 19:00

 

CHYTRAČKA (Příběh o králi a chytré ženě)

 

Král: Roman Janál

Sedlák: František Zahradníček

Chytračka: Jana Sibera

Žalářník: Lukáš Hynek-Krämer

Oslař: Josef Moravec

Mezkař: Jiří Rajniš

Pobudové: Václav Lemberk, Martin Matoušek, Josef Škarka

 

Na toto představení mě překvapivě pozval můj přítel, nejspíš proto, že se mu na webu Národního divadla líbila scéna a kostýmy, které tam zahlédl, protože má vztah zejména k výtvarnému umění. Takovou příležitost jsem si nemohl nechat ujít, ovšem napadlo mě oslovit zároveň naše dva kamarády, milovníky opery, zda by se k nám nechtěli připojit, aby to nevypadalo, že vždycky musí přemlouvat jen oni mě. Napsal jsem tedy jednomu z nich smskou dotaz, načež mi vzápětí přišla odpověď, kterou zde ocituji doslovně: „Jejda, to ne. To byla hrůza, na to už mě nikdo podruhé nedostane. Bývá málo věcí, u kterých se modlím, ať už to skončí…“.  Tak tomu říkám „doporučení“! Ačkoliv mi pak kamarád ještě radil, ať to příteli raději neříkám, aby si tu návštěvu třeba nerozmyslel, přišlo mi nepoctivé se s ním o tak závažnou informaci nepodělit. Kupodivu se tím ale odradit nenechal, a tak jsme šli. Libreto obou kusů si napsal expresionistický skladatel Carl Orff (1895, Mnichov – 1982, Mnichov), který se proslavil hlavně kantátou Carmina Burana, sám podle pohádek bratří Grimmů a dalších pramenů.

 

V první části večera byla na programu pohádka Chytračka. Začátek vypadal velmi slibně, scéna byla pojata výtvarně moderně, účelně, a esteticky působivě ve třech úrovních nad sebou s řadou zavěšených dekorací a kulis ve stylu přechodu mezi kubismem a art deco, pohybovali se na ní tanečníci v černobílých kostýmech klaunů či pierotů upomínajících na estetiku Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha a také sólisté měli velmi zdařile  pojaté pestrobarevné kostýmy, které vypadaly svou výtvarnou zkratkou a zároveň nekonvenční a nápaditou zdobností a nezvyklými střihy velmi současně, zároveň ale měly v sobě něco karnevalového i pohádkového. Výtvarné řešení tak působilo velice svěže a tvořilo dokonalý a vytříbený harmonický celek, bylo opravdovou pastvou pro oko každého estéta.

 

Příběh byl vysloveně pohádkový, chvílemi ho zpěváci hráli a zpívali, chvílemi spíš deklamovali do rytmu, vizuálně ho zajímavě dokreslovala choreografie tanečníků a vše bylo expresivně pospojováno, podbarveno a zdůrazněno Orffovou hudbou, která místy přejímala sama hlavní roli v akcentování příběhu. Původně jsem si myslel, že jdeme na operu, ale tady se i hodně mluvilo či spíš deklamovalo do rytmu. Práce s hlasem účinkujících byla velmi zajímavá a sugestivní, tak nějak si představuju, že s ním kdysi asi pracoval E.F. Burian. Všechny složky jsou u tohoto díla vlastně naprosto rovnocenné – hudba, zpěv, řeč, choreografie, kostýmy, scéna a vše ostatní je dle mého dotaženo k dokonalé harmonii. Proto jsem vůbec nechápal, jak se u toho mohl již zmíněný kamarád po deseti minutách nudit, jak se mi přiznal po telefonu. Já se tedy rozhodně nenudil a ani na mě vůbec nepadala dřímota, což se mi jinak u operních představení dost často stává, když mě pěkná hudba někdy ukolébá. Tady byly naopak všechny mé smysly stále ve střehu, takže jsem se celou první půlku večera udržel v naprosto bdělém stavu a neustále se těšil, co bude následovat.

 

Mezi jednotlivými fázemi pohádkového příběhu vbíhali na scénu tři „pobudové“, ovšem v tmavých oblecích, takže vypadali spíš jako úspěšní mladí byznysmeni, a jejich úkolem zřejmě bylo aktualizovat pohádkový děj tak trochu na současné poměry – jako například otázky práva a (ne)spravedlnosti aj. – a možná mu dodat i trochu na komičnosti. Tyto vsuvky zřejmě nebyly v původním libretu, nicméně byly do něj zakomponovány tak, že děj nijak nerušily, spíš ho svým způsobem oživovaly a doplňovaly. A tak kromě mluvené řeči všichni tři sólisté předváděli i povedené komické výstupy a rovněž zpívali - mj. známý úryvek „O Fortuna“ právě z Carminy Burana nebo „Ať mír dál zůstává s touto krajinou“ od Marty Kubišové.

 

Celá Chytračka, včetně výkonu orchestru, sólistů, tanečníků i včetně scénického a výtvarného řešení, se mi moc líbila. Jediné, co mě při ní rušilo, bylo hlasité uchichtávání páru ve věku okolo 50 let, který seděl za mnou, takže jsem si kvůli němu tak trochu připadal jako u sledování TV sitcomu s předepsaným smíchem, za což ale samozřejmě tvůrci inscenace nemohli. Vůbec nemám radost, že se tyhle humpolácky rušivé manýry pomalu přenášejí z multikin i do divadla, a jen doufám, že to jednou neskončí i u chroustání popcornu a nohou položených na opěradla před sebou. Nechápu, proč někteří diváci mají takovou potřebu hlasité sebeprezentace během dění na scéně, co si tím potřebují dokazovat.

 

O přestávce mě hlavně zajímalo, jak se to líbí příteli, a měl jsem velkou radost z toho, že je stejně spokojený jako já. Shodli jsme se, že je dobře, že jsme se nenechali názorem kamaráda odradit a že jsme tak o tento pěkný zážitek nepřišli. Přemýšlel jsem, proč se to asi kamarádovi nelíbilo, a dospěl jsem k tomu, že je to tak velký milovník opery, že mu tato forma, kde hudba není přímo ústřední složkou díla, asi úplně nesedí. Orff totiž neskládal opery, ale naprosto specifické „scénické kompozice“, kde je podle mne nutné vnímat onu celkovou harmonii všech složek a vychutnávat si zároveň každou zvlášť, ať už jde o hlasovou deklamaci, zpěv, hudbu, měnící se rytmus, výtvarné pojetí, pohyb atd. atd. Teprve, když všechno do sebe přesně zapadne, stává se z toho znamenitý celek, i když poněkud rozprostřený mezi žánry, což možná ne každému musí vyhovovat, je-li zaměřený třeba hlavně na hudbu. 

 

Po přestávce následoval

 

MĚSÍC (Malé divadlo světa)

 

Vypravěč: Jaroslav Březina

Kluci: Martin Matoušek, Jiří Rajniš, Josef Moravec, Josef Škarka

Petr: František Zahradníček

Sedlák: Roman Janál

Rychtář: Jan Markvart

Tanečníci a mimové, Sbor Národního divadla a Kühnův dětský sbor

 

Těšili jsme se, že uvidíme něco obdobného jako v první půli, ale scéna se tentokrát úplně změnila. Na jevišti stál Trabant s přívěsem, na louce u lesa pobíhali a poskakovali rekreanti v plavkách, v jakémsi hlubokém příkopu na jevišti byl až po prsa zapuštěný mužský i ženský sbor v teplákových soupravách s označením DDR, přes jeviště se spouštěla ohromná obrazovka, na níž se promítaly archivní dokumentární záběry z NDR a celé to zkrátka bylo zasazené do přelomu 60. a 70. let u našich tehdejších severních sousedů. Přitom příběh s ukradeným Měsícem byl svým charakterem surrealistický a v r. 1939, kdy ho Orff stvořil, žádný východoněmecký socialismus ještě nebyl. Smysl zasazení tohoto příběhu do podobného prostředí mi tedy poněkud unikal. Nicméně alespoň zpočátku mi výtvarné řešení scény připadalo také docela zajímavé, hodně barevně pestré a v lecčem i vtipné a Orffova hudba mi přišla ještě expresivnější a dynamičtější než u předchozího díla. S přibývajícím časem mi ale stále další a další odkazy na východoněmeckou sorelu, včetně Waltra Ulbrichta pobíhajícího po scéně s vlastní podobiznou na obrovské poštovní známce a zřejmě Gustáva Husáka mazlícího se s fotografií Brežněva, tanečnic nejspíš z tehdejšího TV pořadu Ein Kessel Buntes, Vinnetoua s Nšo-či  či Včelky Máji, připadaly čím dál víc zbytečné a z celého kusu se tak stávala stále větší slátanina.

 

Nevím, jestli tvůrci chtěli dodat na aktuálnosti postavám oživlých mrtvol, které jsou součástí příběhu, ale působilo to na mě víc násilně a křečovitě než vtipně. Přítel byl tentokrát z výtvarného řešení inscenace doslova znechucen a označil ho za šíleně kýčovité. Ona kýčovitost možná byla i záměrná, nicméně kýč zůstane kýčem, ať už je chtěný či ne, a práce s ním je myslím vždy velmi riskantní. Myslím, že právě zde se to ukázalo docela zřetelně. Některým divákům v poloprázdném hledišti se ale různé gagy líbily a hlasitě se jim občas i smáli. Mně to však připadalo s postupem času už únavné a stereotypní a zhruba od půlky se už dokonce i ta obtěžující dvojice za mnou přestala hlasitě uchichtávat. I na ni už toho asi bylo moc. Takže to pro mě mělo aspoň nějaký pozitivní efekt.

 

Ač tedy ten režijní a scénografický posun (Nekvasil s Dvořákem tvoří spolu už několik desetiletí nerozlučnou dvojici) nepovažuji za příliš šťastný, dokázal jsem ho i tak docela slušně strávit, a i tato půlka večera se mi také poměrně líbila. Mého přítele, kterého reálný socialismus mentálně příliš nezasáhl, protože se zhroutil (ten režim) v jeho deseti letech, však toto ztvárnění doslova otrávilo a zkazilo mu tak bohužel i celý večer.  Celou druhou půlku se každou chvíli díval na hodinky a nemohl se dočkat konce, ten přitom nastal až kolem 22:15. Prý, kdyby seděl na kraji, tak by z té druhé půlky po chvíli dokonce odešel. Docela mě to mrzelo, protože bych byl samozřejmě raději, kdybychom odcházeli z večera spokojeni oba. Nicméně si stejně myslím, že tohle představení za návštěvu rozhodně stojí a nejlépe bude, když si to ověříte sami. Abyste mi však potom nechtěli případně ublížit, sedněte si po přestávce raději někam zkraje, volných míst je tam k podobnému strategickému přesunu totiž dost.

 

 

Praha, 7.4.2016

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/10755?s=308