Richard Wagner: LOHENGRIN – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Wagnerův Lohengrin v Národním divadle rozhodně nezklamal.

 

Hudební nastudování a dirigent: Constantin Trinks

Režijní koncepce a scéna: Wolfgang Wagner

Režie obnoveného nastudování: Katharina Wagner

Kostýmy: Thomas Kaiser

Adaptace scénografie a světelný design: Marc Löhrer

 

Král Heinrich: Peter Mikuláš

Lohengrin: Charles Kim

Elsa von Brabant: Edith Haller

Friedrich von Telramund: Martin Bárta

Ortrud: Eva Urbanová

Královský hlasatel: Vladimír Chmelo

a další

 

Národní divadlo, II. premiéra 10.6.2017 v 18:00

 

Kamarádi mě už před několika měsíci začali přemlouvat, abych šel s nimi na premiéru Lohengrina v Národním divadle, že to bude událost sezóny. Nerad si ale tyhle věci plánuju dlouho dopředu, protože jeden nikdy neví, co zrovna bude, a v neposlední řadě vstupenky na premiéry v Národním nejsou zase až tak levné, abych nemusel zvažovat, zda mi ty peníze pak nebudou třeba na něco chybět. Tomuto vábení jsem tedy statečně průběžně odolával. Když jsem ale od kamaráda, který už mezitím stačil navštívit zkoušku této inscenace, následně generální zkoušku a pak i první premiéru, dostal nabídku, že bychom spolu mohli jít v sobotu alespoň na 2. galerii za mnohem přijatelnější cenu, to už jsem neodolal a kývl, sobotní večer se mi totiž i nečekaně uvolnil. V pátek mi kamarád ale trochu zklamaně zavolal, že představení je už bohužel kompletně vyprodané, nicméně že zkusí ještě jednu možnost a ať jsem v pohotovosti, že mi zhruba hodinu před představením zavolá a že by to tak na padesát procent mohlo vyjít. A skutečně, sám šel nakonec s kamarádem na volnou vstupenku a mně nechal zařídit alespoň přístavek na 2. balkoně. Bleskově jsem se tedy oblékl, s těmi dvěma jsem se potkal před divadlem a domluvili jsme se, že se o první přestávce sejdeme na vínečko na 1. balkóně. Uvaděčka mi pak určila poslední přístavek (dva malé „bobečky“ vpředu už byly obsazené), který jsem si těsně před začátkem posunul tak, abych mezi dvěma dámami měl jakýs takýs průhled na větší část jeviště. Nebylo to sice úplně nejkomfortnější, ale darovanému koni jsem na zuby samozřejmě nehleděl a těšil se na to, co přijde.

 

Když se po zádumčivé předehře rozhrnula opona, objevila se poměrně jednoduchá a ničím nezastavěná scéna, členěná jen jakýmisi nízkými stupni, aby jeviště nebylo pouze jednotvárnou rovnou plochou. Podlaha i stěny pak byly pokryty modrým dekorativním vzorem, který evokoval jakousi mystickou středověkou atmosféru, což podle mě dobře korespondovalo s charakterem příběhu i hudby. V této souvislosti je asi třeba zdůraznit, že režisérka tohoto nastudování, Katharina Wagner, je pravnučkou Richarda Wagnera a zároveň uměleckou ředitelkou slavného wagnerovského Bayreuthského festivalu. A ještě pro zajímavost dodám, že pracovat na Lohengrinovi Wagner začal při svém pobytu v Mariánských Lázních a že Čechy, které měl ve velké oblibě, mnohokrát navštívil. Ale vraťme se ke scéně, která vlastně ničím neohromovala, a tudíž ani nerozptylovala pozornost, a bylo tak možné se plně soustředit hlavně na krásnou hudbu a rozvíjející se drama příběhu. 

 

Skutečně jsem se taky do hudební atmosféry dokonale ponořil a patřičně si ji vychutnával – čím dál víc jsem tak byl vděčný kamarádovi, že mě na Lohengrina vytáhl, protože nechat si ujít tento zážitek by bylo skutečně škoda. Přestože v 1. dějství je hudba spíš zádumčivá až meditativní, vůbec se o mě kupodivu tentokrát nepokoušel spánek, jak se mi to téměř pokaždé v úvodu oper stává. Možná jsem se tak ale i podvědomě bránil před tím, abych při případném zdřímnutí z toho maličkého „bobku“ nesletěl na zem. Po doznění závěrečných tónů úvodního jednání jsem pak svůj taburetek rychle uklidil ke stěně na své místo, aby nebránil lidem v odchodu z 2. balkónu, a po krátkém potlesku jsem se maximálně spokojený vydal na 1. balkón za kamarády. Do odborné úrovně jejich diskuze a srovnávání 1. premiéry s touto druhou jsem se pouštět nemohl, nicméně se zdálo, že i oni jsou s představením spokojeni, i když možná ne tak téměř bezvýhradně jako já. Podotkl jsem akorát, že se mi hlas Charlese Kima zdá poněkud slabší ve srovnání s ostatními sólisty. Dali mi za pravdu, ale shodli jsme se také, že jinak tento tenor podává solidní výkon a zpívá bezchybně. I když svým vzezřením zrovna příliš hrdinsky nepůsobí – nikoliv snad kvůli svému asijskému původu, ale kvůli celkové fyziognomii. Obě přestávky u této inscenace zaberou neuvěřitelných 40 minut, takže jsme si své vínko mohli srkat opravdu ve velkém poklidu a bez jakýchkoliv stresů.

 

Na chvíli se u nás také zastavil jeden švýcarský milovník opery působící v Praze, s nímž se často na představeních nejen v hlavním městě potkáváme a který už mluví velice obstojně česky. Tentokrát se poměrně kriticky vyjádřil k tomu, že dění na jevišti je příliš statické a tím pádem je to vlastně nuda.  Když pak zase odběhl jinam, poznamenal jsem, že mi ta jistá statičnost zrovna v tomto případě nevadí, protože mi připadá docela v souladu s hudbou. Přitom na statickou režii bývám jindy také dost alergický, tady mi však nějaké případné akční křepčení zpěváků po scéně nebo oslnivé vizuální efekty nijak nechyběly. Na tom jsme se v podstatě také všichni shodli. Především mě ale potěšil návrh kamarádů, abych si po přestávce přesedl k nim, protože ve druhé řadě na 1. balkóně je vedle nich spousta volných míst, mnozí zvaní hosté asi nepřišli. I tuhle skutečnost, že i přes vyprodané představení bývají v hledišti volná místa, která si zájemci nemůžou koupit, Švýcar vlastně kritizoval a prý se to jinde ve světě nevidí. Nevím – já to viděl naposledy v Ostravě, ale to je vlastně taky stále ještě u nás doma. Po třetím zvonění jsme pak od svého stolečku odcházeli jako poslední, ale stejně jsme po usazení na svá místa čekali ještě poměrně dlouho, než začalo 2. dějství. Tentokrát jsem už měl opravdu parádní výhled na celé jeviště a mohl si tak všechny složky opery náležitě vychutnávat v jejich celistvosti. Seděl jsem přímo za Soňou Červenou, která vypadá pořád naprosto skvěle a zdá se být i přes svých devět křížků plná energie. Zaujalo mne také, že byla na představení v doprovodu asi dvacetiletého pohledného mladíka, s nímž živě stále o něčem konverzovala. Pokud si dva lidé, které dělí mezi sebou dokonce tři generace, jako v tomto případě, mají o čem povídat (o čem, to jsem se ani nesnažil odposlechnout, nemám to ve zvyku), působí mi to takovou zvláštní radost. Myslím si, že pro obě strany to může být velmi obohacující, i když pro každou trochu jinak. Koneckonců i já rád čerpám energii od těch mladších a je mi zároveň příjemné, když i oni mají naopak zájem o můj pohled na to či ono a jsou ochotni naslouchat a vyměňovat si se mnou názory. Zatím mě sice od některých známých a kamarádů dělí nanejvýš dvě generace, ale pokud bych se udržel naživu ještě dalších dvacet let, rozhodně bych se nebránil tomu, abych měl kontakt i s těmi o tři generace mladšími. Pokud ovšem k tomu budu mít příležitost. A když jsem už u těch celebrit, zahlédl jsem v první řadě kousek opodál i Tomáše Halíka.

 

Druhé dějství mělo sice kompletně přestavěnou scénu, ale na první pohled to nevypadalo až tak složitě, aby ta přestavba musela trvat tak dlouho. A z mého pohledu, kdyby se celá opera odehrála jen na jedné scéně, asi by mi to nepřišlo nijak zvlášť rozdílné. Už si vlastně ani moc nepamatuju, v čem se ta druhá od té první lišila.  Já ovšem nemám smysl pro detail a kdybyste se mě třeba zeptali, jakou má ten či onen barvu vlasů nebo očí, ačkoliv bych ho znal celá léta, pořádně byste mě tím zaskočili. Každopádně děj už byl mnohem dramatičtější a stejně tak i hudba, krásně se mi to sledovalo i poslouchalo, až tak, že na mě začala padat dřímota, a to, co jsem vnímal, se už odehrávalo někde na pomezí mezi reálným světem a tím druhým. Ale pořád jsem přímo nespal a všechnu hudbu slyšel, abyste si snad nemysleli. Kamarád už mě zná, a tak mě do reálu na základě svého periferního vidění vrátil jemným šťouchnutím, zrovna když běžel krásný sborový zpěv. Poté jsem zůstal víceméně už jen v tom reálném světě, ale do Wagnerovy hudby jsem byl stále cele ponořený, respektive mě dokonale prostoupila. Víc už jsem pak i sledoval výkony jednotlivých sólistů, a musím říct, že jak Martin Bárta v roli Friedricha von Telramunda, tak i Eva Urbanová jako „mrcha“ Ortrud, mi přišli o dost výraznější než Charles Kim jako Lohengrin a Edith Haller coby Elsa. Zvlášť výkon Evy Urbanové mě hodně potěšil, připadalo mi, že zpívá jako v dobách své největší slávy, a bylo to znát i z reakcí publika. Na tom jsme se pak shodli s kamarády i o další přestávce, jen jednomu z nich se nelíbil žlutý kostým Evy Urbanové, který se podle něj vymykal všem ostatním, které měly méně křiklavý charakter a víc podle něj připomínaly skutečně dobově historické oblečení. Mně se tedy kostým Evy Urbanové naopak líbil, ale faktem je, že v tu chvíli byl taky jediný, který jsem si dokázal zpětně vybavit, kdežto ty ostatní mi splynuly do jakési beztvaré šedi či červeně, u Elsy tedy ještě bílé. Nijak mě to ale nepohoršovalo a nevyvádělo z konceptu. 

 

Po opět tedy asi čtyřicetiminutové přestávce jsme pak shlédli i závěrečné dějství, které se mi po všech stránkách moc líbilo, zrovna jako obě předchozí, a po závěrečných tónech se rozezněl bouřlivý aplaus diváků i s výkřiky bravo. Někteří tedy plácali a křičeli už do posledních tónů, na což se já osobně dívám s jistým despektem, podle mne to nesvědčí o tom, že dotyčný v tu chvíli adoruje víc hudbu než sám sebe. Ale to už je asi atribut doby – být netrpělivý a co nejvíc se chtít zviditelnit na úkor všeho ostatního. Ale budiž – za každého operního diváka, i toho ne úplně dokonale kultivovaného, je asi třeba být spíš vděčný. Tak to zkusím i já. Všichni hlavní představitelé sklízeli při několika děkovačkách velký aplaus, ale ten největší myslím, a zcela zaslouženě, Eva Urbanová a Martin Bárta. A taky dirigent – rovněž nepochybně zaslouženě, orchestr pod jeho vedením předvedl mimořádný výkon.  Zkrátka zážitek, který ve mně doznívá ještě i teď, když se ho snažím zaznamenat. A raději ani nebudu číst, co o představení napsala třeba Věra Drápelová, abych si zbytečně nezvyšoval adrenalin, když nejsem adrenalinový typ. Pokud jsem ovšem nalákal k návštěvě Lohengrina i vás a milujete Wagnerovu hudbu, nebudete myslím zklamáni. Nečekejte ale žádný akční thriller – v roce 1967, kdy se tato nyní obnovená inscenace objevila na Bayreuthských slavnostech poprvé, světu stačily k životu ještě méně povrchní hodnoty, než je tomu dnes. Není špatné si to možná připomenout a zkusit vnímat víc opravdovou hloubku než vnější efekty.

 

 

Praha, 12.6.2017

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/10761?t=2017-06-14-18-00