Miroslav Donutil: Ptejte se mě, na co chcete, já, na co chci, odpovím - trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Parádní výkon Miroslava Donutila v jeho vlastní „one man show“ na zámku ve Valticích.

 

 

Zámek Valtice, vnitřní nádvoří, 17.8.2017 v 19:00

 

 

Cestou na dovolenkový letní pobyt na Moravu jsme se s přítelem nejdříve zastavili v Brně, abychom odtud podnikli pár výletů po hradech a zámcích Jižní Moravy, ale také si užili Miroslava Donutila s jeho “one man show“ na Zámku Valtice. Ještě předtím jsme ale stačili udělat krátkou zajížďku k zámečku Pohansko v Lednicko-valtickém areálu. K tomuto dříve knížecímu lichtenštejnskému saletu sice vede z Břeclavi úzká asfaltka, ale asi 2 km před ním už je zákaz vjezdu a musí se jít dále pěšky. Což v krásném letním počasí vůbec nevadilo, spíš naopak. Zámeček je to moc pěkný, prohlédli jsme si archeologickou expozici v něm umístěnou a stačili si dát i rychlé občerstvení u venkovního grilu, abychom na Donutila nejeli hladoví. Čepovali tam i báječnou bezinkovou limonádu, která v tom horku přišla náramně vhod. Když jsem se při odchodu zeptal obsluhy na toaletu, protože ani v tom vedru se všechny tekutiny jen nevypotí, bylo mi s omluvou řečeno, že bohužel vyschla studna, a proto mi nezbyde než si odskočit při zpáteční cestě do lesíka. Jak je tedy vidět, sucha opravdu jih Moravy sužují, i když to třeba není na první pohled tak úplně znát.

 

Při příchodu na vnitřní nádvoří valtického zámku jsme si pak ještě stačili dát deci výborného vína z Valtických vinných sklepů – přítel Chardonnay a já Sauvignon – za slušných 30,- Kč i s pohárkem, což za pozdní sběr je cena docela přívětivá.  Ještě jsem stačil milým hosteskám zdvořile odmítnout papír a tužku pro případný dotaz, protože na otázkách z publika je celé představení založeno. Chvíli jsem o takové možnosti sice zauvažoval, ale pak jsem si uvědomil, že banálních dotazů dostane herec jistě dost od jiných a nic dostatečně vtipného by mě asi nenapadlo. A pak už jsme se usadili v první řadě kousek od pódia, takže hvězdu večera jsme si mohli vychutnávat opravdu z detailu. Byl jsem přinucen vzít si i v tom horku alespoň dlouhé kalhoty, když jdu přece „do divadla“, takže poprvé jsem se alespoň pro sebe v duchu zasmál, když Miroslav Donutil usedl do přistaveného zámeckého křesla v kraťasech a tričku.  Faktem ale je, že jsme nebyli mezi diváky jediní „decentně“ oblečení, i když většina to pojala podobně letně turisticky, jako sám herec. Nicméně mnohé dvojice či celé rodinky nejspíš patřící k místní honoraci byly oblečeny ještě o stupínek společenšťeji, než my dva, i když vkusně a adekvátně počasí, žádné obleky s kravatou (až na jednu výjimku) či večerní róby.

 

Přiznám se, že jednu dobu bylo v televizi a médiích už Donutila tak moc, že se mi prostě přejedl (stejně jako například Bohdalka), a tak už ho řadu let vůbec nesleduju. Nicméně mě zajímalo, jaké to s ním bude naživo, a bez velkého napínání prozradím hned na začátku, že jsem z něj byl doslova unešen. Nepochyboval jsem o tom, že je to ohromný improvizátor a bavič, ale to, jak od počátku ze sebe chrlil při odpovědích na dotazy, které si vytahoval z mísy před sebou, jednu vtipnější repliku než druhou, aniž by to vypadalo, že se alespoň na zlomek sekundy nad něčím chvíli zamýšlí, to bylo naprosto nepředstavitelné. Vůbec si neumím vysvětlit, jak někdo může tak neuvěřitelně rychle a přitom s tak většinou inteligentním humorem reagovat úplně na cokoli. Troufám si tvrdit, že v tom nemá u nás nejspíš vůbec žádnou konkurenci. Nehledě k tomu, jak u toho dokáže zároveň opravdu hrát, předvádět všelijaké gagy, mimická gesta, měnit intonaci hlasu, vystihnout charakteristicky kohokoliv, o kom zrovna mluví a koho předvádí. To byl opravdu nevídaný zážitek, kdy jsem jeho naprostou profesionalitu a ohromné charisma musel v duchu s náležitou úctou obdivovat. Tohle se snad nedá ani naučit, což koneckonců i sám v jedné odpovědi potvrdil, že hercem se člověk rodí, že ho z něj žádná škola neudělá.

 

Chtě nechtě jsem ale musel přemýšlet nad tím, do jaké míry jde o čistou improvizaci, a co už má předem nacvičené a umí to v pravou chvíli použít. Nejspíš je to tam přítomno obojí, ale skloubené a podané tak přesvědčivě, že to jako čistá improvizace na první pohled, respektive poslech, opravdu vypadá. Ovšem tato moje úvaha jeho výkon nikterak nesnižuje, ba právě naopak – v tom je podle mne právě to jeho ohromné mistrovství, že to nelze od sebe prakticky rozpoznat. Přeci jen už mám ale nějaký ten křížek na krku a mám inteligentní humor odjakživa rád, tak alespoň při jedné „výpůjčce“ jsem ho myslím přistihl. A sice, když připisoval Karlu Gottovi, o kterém mluvil velmi přátelsky, humornou situaci, kdy Mistr při nějaké ochutnávce vína zkušeně kroužil v ruce s nalitým vzorkem, posuzoval znalecky barvu, přičichával k buketu, trochu upil a dlouho malý doušek válel po patře a po jazyku, aby po jeho polknutí uznale před všemi prohlásil – „Ano, je to bílé víno!“.  Tak přesně tohle jsem jako student slyšel už od Horníčka na jednom jeho vystoupení na naší koleji počátkem 70. let, kdy to ovšem vyprávěl sám o sobě, a mně se to tak líbilo, že tuhle anekdotu od té doby jednou za uherský rok někde dávám k dobru i já, protože si skoro žádnou jinou ani nepamatuju.  I tak ale musím říct, že jsem se během večera smál tak často a od plic, jak se mi to už pěkně dlouho nestalo. Sice většina dotazů byla opravdu banálních, ale Donutil z každé odpovědi i na sebetriviálnější otázku dokázal udělat malou humornou show, ovšem s vtipnou a inteligentní zápletkou. Nic vysloveně lacině estrádního či vulgárního, i když o lechtivé a dvojsmyslné poznámky samozřejmě nouze nebyla.  

 

Pokud jde o samotné otázky, vlastně mě zaujala jediná, kdy její autor údajně zahlédl Donutila v Praze v tramvaji, a tak se ho ptá, zda si myslí, že to byl opravdu on. Úsměvně také působilo, když jedna z mladých hostesek přišla k pódiu a položila několik lístků s otázkami na jeho okraj tak, že by herec musel vstát z křesla a shýbnout se pro ně. Chvíli se na to nevěřícně díval a pak vyzval dívku, ať mu je podá přímo. Ta si je tedy rozpačitě vzala zpátky, přešla pod pódiem blíž k mikrofonu a snažila se mu je podat s nataženou rukou, která ovšem neměla opět šanci dosáhnout až k němu. Donutil ji tedy pár vtipnými replikami přiměl k tomu, aby se nebála vyjít po schodech až k jeho stolku, za což sklidila od publika potlesk a kompliment od herce k tomu. Během představení jsem ale dvakrát zaznamenal i stín hercovy hořkosti, kterou měl potřebu prezentovat, a sice když odpovídal na to, jak přijal stažení Sluhy dvou pánů z repertoáru Národního divadla po šesti stech reprízách a 22 letech nepřetržitého uvádění. Netajil se tím, že to vnímá jako osobní křivdu, protože hra byla stále vyprodaná, a nepřímo se přitom se zjevným despektem vyjádřil i o současném vedení a směřování naší první scény.

 

Během přestávky si lidé měli možnost také zakoupit hercovy knihy a CD, které pak zájemcům u stolečku v protilehlém koutu nádvoří ochotně podepisoval. S přítelem jsme se po skončení shodli, že po přestávce mělo představení přeci jen trošilinku rozpačitější průběh a spád, možná už se malinko projevila únava, ale i tak byl Donutil stále nesmírně vtipný, profesionální a jeho výkon lze označit za excelentní a místy až strhující. Byl jsem moc rád, že mě přítel na toto představení vzal, oba jsme si ho dokonale užili, a pokud smích skutečně léčí, byla to lázeňská terapie par excellence. Miroslav Donutil je zkrátka Pan Herec!

 

 

Brno, 18.8.2017

 

http://www.donutil.cz/kalendar.php?rok=2017&mesic=8