TŘI ŽENY – TŘI OSUDY - trochu jiná recenze

Anotace: Skvostná barokní hudba ve skvostném barokním divadle na valtickém zámku.

  

dramaturgie, režie – Patricie Částková

 

Armida – Helena Hozová

Agrippina – Andrea Široká

Lucrezia – Stanislava Jirků

 

Anna Veverková – housle

Štěpán Filípek – violoncello

Ondřej Olos – cembalo

Richard Závada – theorba

 

Opera na cestách, Zámek Valtice, 2.9.2017 od 18:00

 

 

Cestou na toto představení v rámci barokních slavností FESTE TEATRALE na valtickém zámku jsme s přítelem zmapovali několik nepřístupných zámků na Vysočině, které nám zatím chyběly, a překvapivě inspirativní pak pro nás byla hlavně zastávka na bohužel stále chátrajícím zámku v Brtnici, kde se ale díky obětavému místnímu průvodci kupodivu provádí. Na prohlídku jsme sice šli jen sami dva, ale to se nakonec ukázalo jako velká výhoda, protože náš průvodce se díky našemu zájmu hodně rozpovídal a vzájemně jsme o všem možném kolem zámku diskutovali, takže se naše zastávka zde protáhla na téměř dvě hodiny. Nakonec si přítel a tento sympatický nadšenec vyměnili na sebe i kontakty kvůli slíbené individuální prohlídce i běžně nepřístupných prostor, za což zazněl z druhé strany příslib podívat se po případných historických fotografiích zámku, který je cenným architektonickým skvostem, v jednom pražském archivu, protože většinu dokumentace si původní majitelé odvezli do Itálie, kde ale za války při bombardování shořela. Poté jsme se ještě chtěli jít podívat do města na řadu dalších zajímavostí, jenže navigace nám ukázala dojezd do Valtic v 17:45, tedy pouhou čtvrthodinu před začátkem představení, tak jsme nakonec zůstali i bez večeře a byli rádi, že jsme i přes řadu nepříjemných zúžení na D1 dorazili do Valtic tak akorát a stihli dokonce i welcome drink v podobě skleničky sektu.

 

Nedávno podle původních plánů znovuobnovené barokní divadlo na valtickém zámku je opravdový skvost, který má u nás obdobu jen v originálně zachovaném barokním divadle v Českém Krumlově. Nikde jinde se v tak dokonale autentickém prostředí u nás nedá barokní divadlo provozovat. Samotné představení bylo složené ze tří Händelových kantát volně uspořádaných do jedné inscenace společně s dalšími barokními skladbami jiných autorů, které tvořily úvod (předehru), spojovací části mezi jednotlivými kantátami a závěr. Vznikl tak velmi působivý celek, který nevypadal nijak eklekticky, ale naopak jako jedno kompaktní představení. Nejprve se na jednoduché účelné scéně tvořené výsuvnými barokními kulisami v podobě lesa objevily za doprovodu skladby Fantasia od Mathewa Locka všechny tři sólistky u jakési rituální kovové mísy na třech podnožkách, v níž hořel věčný oheň, a předváděly zatím bez zpěvu jakési pohybové divadlo, doprovázené zapálením dřevěných tyčinek a zase jejich uhašením a všelijakými tajemnými pózami a gesty.

 

Poté zůstala na jevišti jen Helena Hozová a následovala kantáta Georga Fridricha Händela Armida abbandonata, jedna z osmdesáti italských kantát, které mladý skladatel složil v době svého pobytu v Itálii v letech 1706 – 1710 a jež položily základ k jeho pozdějším jedinečným operám a oratoriím. Mimochodem, konkrétně této kantáty si vážil Johan Sebastian Bach natolik, že si dokonce pořídil její vlastnoruční kopii. Händel v ní mistrně ztvárnil vnitřní zápas kouzelnice Armidy mezi její zhrzenou, ale stále živou, láskou ke křesťanskému rytíři Rinaldovi a touhou po pomstě podle legendy zachycené Torquadem Tassem. Helena Hozová svým jemným, ale hluboce procítěným, projevem dokázala vykreslit širokou škálu citů, které zmítají nešťastnou Armidou, tak přesvědčivě, že jsem si místy uvědomoval, jak silně jsem vtahován do vzniklé emoční atmosféry. Skutečné umění nepotřebuje k dosažení opravdové hloubky zážitku nějaké bombastické a povrchní efekty, o to je ale přesvědčivější a zanechává v člověku trvalejší stopu. Sólistka sklidila po svém vystoupení zaslouženě vřelý potlesk a jako orchestrální mezihra pak posloužila skladba Marina Maraise La Reveuse, kterou mistrně, stejně jako celé představení, odehrál orchestr složený ze čtyř hráčů na historické hudební nástroje.

Následovala další Händelova kantáta Agrippina condotta a morire, v níž se představila Andrea Široká, sólistka ND Brno. S velkou přesvědčivostí i ona ztvárnila širokou škálu citů, jimiž je Agrippina zmítána před popravou, k níž ji odsoudil její syn – císař Nero, protože věděla příliš mnoho o tom, jak se dostal na trůn, a to i za pomoci vraždy, kterou Agrippina v jeho zájmu spáchala (jak stále aktuálně současné, jen v jiných kulisách, že?). Na posluchače se tak z jeviště i z orchestřiště řinuly působivé změny nálad a pocitů vyjadřujících kontrasty mezi nenávistí k tyranovi a zároveň láskou k synovi. Potlesk diváků pak byl opět zaslouženě bouřlivý.

 

Autorem další orchestrální „mezihry“ Lusinghevole passegio byl Belerofonte Castaldi, načež následovala třetí Händelova kantáta La Lucrezia, v níž se představila Stanislava Jirků, sólistka Národního divadla v Praze. I ona kongeniálně s Händelovou hudbou ztvárnila okamžiky, kdy se manželka římského generála Lucrezia ocitá na prahu smrti poté, co ji znásilnil Sextus, a ona si před svou plánovanou sebevraždou vymohla u svého manžela slib, že ji pomstí. Před posluchači se pak za pomoci hudby a zpěvu opět dramaticky rozvinul bohatý rejstřík citů, který se na ně působivě přenášel a vtahoval je do vypjaté emoční atmosféry.

 

Celou inscenaci pak uzavřela opět Fantasia od Mathewa Locka, v níž se na scéně znovu objevily všechny tři sólistky ve stylizovaných pohybových kreacích. Po skončení pak následoval dlouhotrvající vřelý potlesk, kdy si diváci i po stažení opony vynutili ještě jednou její vytažení a závěrečnou děkovačku. Celá inscenace ve mně zanechala opravdu silný a hluboký dojem a znovu jsem si potvrdil, že kvalitní umění je nadčasové a že i barokní hudba může působit při jejím mistrovském uchopení nesmírně živě a autenticky.

 

Po celou dobu jsem si také kromě hudby vychutnával atmosféru obnoveného barokního divadla na knížecím zámku Lichtenštejnů  a obdivoval i skvělou akustiku, krásu a důmyslné řešení prostor rekonstruovaných do téměř původní podoby. A to i přesto, že architekti se moc šťastně nevyrovnali s pojetím současného foyer, které působí svým mramorovým obložením ve srovnání s vedlejším dřevěným barokním divadlem nepatřičně stroze a chladně a vypadá, jako by architekti (Hulec, Špička) v tomto směru ustrnuli někde na přelomu 70. a 80. let minulého století. Ale to celkový dojem běžného návštěvníka tohoto barokního skvostu jistě příliš nepokazí, takže jeho návštěvu můžu každému jen doporučit.

 

Sluší se ještě dodat, že Opera na cestách je první putovní operní projekt v České republice. Tento spolek vznikl v r. 2012 a stojí za ním tři milovníci opery: Patricie Částková (dramaturgie), Jana Janulíková (marketing) a Tomáš Pilař (režie). Jeho cílem je při vysoké umělecké kvalitě přivézt operu do míst, která nemají operní divadlo v dosahu, a rozšířit tak kulturní nabídku pro milovníky hudby a divadla v regionech. Obdobné projekty jsou již řadu let úspěšné především v anglosaských zemích, a tak mu lze také u nás jen držet palce a přát, ať se mu jeho poslání pod mottem „opera je vášeň na celý život!“ co nejlépe daří naplňovat!

 

 

 

Vlak EC Jan Jesenius Brno – Praha, 3.9.2017

 

https://www.youtube.com/watch?v=rZFNKHjZWlo