Giacomo Puccini: MADAMA BUTTERFLY – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Státní opera se na Festivalu hudebního divadla Opera 2017 vytáhla.

 

Státní opera v Národním divadle v rámci Festivalu hudebního divadla Opera 2017, 24. září 2017 v 19:00

 

 

Hudební nastudování a dirigent: Martin Leginus

Režie: Jiří Heřman

Scéna: Jiří Heřman, Jan Lukášek

Kostýmy: Alexandra Grusková

Světelný design: Daniel Tesař

Videoprojekce: Lunchmeat studio (Larva, Bartoš)

 

Cio-Cio-San: Karine Babajanyan

Suzuki: Štěpánka Pučálková

Pinkerton: Luciano Mastro

Sharpless: Svatopluk Sem

a další

 

 

Po olomouckých Řeckých pašijích jsme s přítelem ve společnosti několika kamarádů navštívili představení Pucciniho Madama Butterfly, s nímž se v rámci 13. ročníku festivalu Opera 2017 předvedla v Národním divadle Státní opera. Příběh japonské gejši Cio-Cio-San, která po svatbě se svým milencem, americkým obchodníkem Pinkertonem, čeká na jeho návrat z Ameriky, aby se po jeho vytouženém příjezdu po třech letech dozvěděla to, co jejich okolí od počátku vědělo, a sice, že je Pinkerton v Americe již jednou ženatý, je často uváděn po celém světě a patří k nejoblíbenějším kusům světového operního repertoáru. Nebylo proto divu, že i tento večer se Národní divadlo zaplnilo až do posledního místečka. Tedy ještě těsně před začátkem to vypadalo, že jedno místo, to po mé pravé ruce, zůstane přeci jen neobsazené, ale doslova na poslední chvíli zvedla půlku naší řady známá operní kritička Radmila Hrdinová, která se nejspíš někde zapovídala, a ono poslední volné místo zaplnila. Vedle sebe se tak ocitli hned dva kritici – jeden ryze amatérský, který hudbě téměř vůbec nerozumí (já), a profesionální znalkyně opery. Oba jsme se tak dívali na inscenaci z téměř identického prostorového úhlu, přesto se naše úhly pohledu vůbec shodovat nemusely. Jak tedy vidno, ani stejné úhly pohledu nemusí být vždy nutně stejné. Tak je tomu ostatně v životě úplně se vším.

 

Heřmanovy inscenace jsou zpravidla nápadité a režijně zajímavé, i když ne přehnaně extravagantní. Tento jeden z našich nejuznávanějších operních režisérů totiž nejspíš myslí víc na diváka a službu dílu samotnému než především na sebezviditelňování, jak se to někdy stává jiným režisérům. Nejinak tomu bylo i tentokrát a vůbec nevadilo, že i on uplatnil hned na začátku momentálně velmi módní operně režijní prvek, tj. že před úvodní skladatelovy tóny zařadil jakýsi vlastní činoherně taneční zpívaný prolog, kdy tanečníci v námořních stejnokrojích rozpohybovali scénu za zpěvu jakési anglické pijácké písně.  Tento mužský balet pak už jen za pomoci tance průběžně dokresloval operní dění a stal se tak jednou z režijních položek, které se staraly o to, aby se divák ani chvilku nenudil.

 

Scéna nebyla nijak přehnaně doslovná a dominovala jí z levé strany obrovská stěna s výklopnými dřevěnými žaluziemi, dají-li se za žaluzie označit mohutné fošny. Vlastně to evokovalo typické japonské obydlí obří velikosti, které se naopak v miniatuře objevilo hned v počátku v rukou Pinkertona, když si plánovali s Cio-Cio-San svou společnou budoucnost. Byl to zajímavý nápad, který rovněž hned zpočátku pomáhal připoutat divákovu pozornost. Vlastně všechny složky tohoto představení – hudba, zpěv, nápaditá scénografie, povedené kostýmy, neustálý pohyb na jevišti, hra světel, videoprojekce atd. – byly moc pěkně dohromady sladěné a vytvářely harmonicky proměnlivý, a přitom kompaktní celek. Na scéně se neustále něco dělo, bylo možné se průběžně soustředit na různé měnící se prvky nebo vnímat vše ve své živé jednolitosti. Nic nebylo statické, nic se ale ani vzájemně nepřebíjelo, vše do sebe účelně a srozumitelně zapadalo, a přitom to působilo zároveň moderně a současně. Zkrátka představení na zcela profesionální úrovni odpovídající soudobému vytříbenému diváckému opernímu vkusu a současným vysokým nárokům.

 

Orchestr byl výborný a na dobré úrovni byly také pěvecké výkony. Arménská sopranistka Karine Babajanyan v titulní roli, které se jinak nedalo co do pěvecké profesionality vcelku nic vytknout, měla alespoň zpočátku poněkud slabší hlas, i když časem se zdálo, že se víc rozezpívala a zněla přeci jen poněkud zvučněji. Přesto jí stále cosi chybělo do ještě přesvědčivější dramatičnosti projevu, aby se její výkon dal označit za opravdu špičkový. Nicméně obecenstvo ji přijalo nadmíru vstřícně, takže na konci sklidila velký aplaus, dokonce ještě o cosi větší než vynikající Luciano Mastro, Ital působící ve stálém angažmá v Národním divadle moravskoslezském, v roli Pinkertona. Po konci představení pak jeden z kamarádů vyšpiónil od ředitelky Opery Národního divadla, že Butterfly měla zpívat původně Maria Kobielska, která však byla indisponovaná, takže se narychlo dva dny před představením hledala důstojná alternace, aby se vůbec mohlo hrát. Z tohoto pohledu se to tedy jistě povedlo a Karen Babajanyan tak patří velký dík za to, že jsme o představení nepřišli.

 

Zajímavé bylo rovněž obsazení 26letého vytáhlého tanečníka Jana Adama do role 3letého syna Butterfly a Pinkertona, který se po scéně pohyboval v jakési symbolistní uhrančivé rovině a podtrhoval tak neblahý úděl hlavní hrdinky a Pinkertonovo špatné svědomí. Úsměvné přitom bylo, že nám o přestávce líčil šéf plzeňské opery, jak těsně před premiérou jejich Butterfly  si právě malý chlapec, který měl v této dětské roli účinkovat, přibouchl ve dveřích ruku a zlomil si prsty, načež na plzeňské chirurgii byli tak vstřícní, že ho vzali přednostně na ošetření a on pak stačil se zafačovanou dlaní premiéru ještě odehrát. Na mou poznámku, že jinak by musel toto dítě ztvárnit sám, se jen zasmál a naznačil chůzi po kolenou. No a vida, v Praze to nakonec jen o 3 roky mladší dospělý skutečně odehrál a šlo to!

 

Vůbec celé představení se dá označit za velmi působivou podívanou, kde všichni do jednoho bezvadně zapadli do dobře promyšleného soukolí a výborně odzpívali i odehráli své role. Rozhodně se neztratily ani sbory, které se rovněž patřičně blýskly a sklízely za to i potlesk.

 

Státní opera se tak na Festivalu hudebního divadla Opera 2017 nepochybně vytáhla a jistě i divácké hodnocení tomu bude nakonec odpovídat. Každý divák má totiž možnost po skončení představení vyplnit anketní lístek a příslušným počtem bodů vyjádřit svůj dojem z něj, přičemž může nominovat i tři zpěváky z každého představení na závěrečné divácké ocenění. Jak dopadla tato Butterfly u kritiky, to ještě nevím, zatím jsem si raději žádnou nečetl, aby to snad neovlivnilo tuto mou vlastní „recenzi“.  Nicméně profesionální kritici bývají často podjatí, protože jsou až příliš úzce osobně spjati s různými operními tvůrci v malinkatém českém rybníčku, a plní i různých vypěstovaných animozit, takže jejich hodnocení je nutné tak jako tak brát vždy s velikánskou rezervou. No nic, vy už jste mezitím moje hodnocení stačili dočíst a já se jdu pro změnu pobavit čtením profesionálů, v čem všem jsem se od jejich vidění odchýlil.

 

 

 

Slezsko, 29.9.2017

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/9393?t=2017-09-24-19-00