Heroldovo kvarteto: KOMORNÍ KONCERT – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Skvělý komorní koncert v rámci abonentní řady Sukova komorního orchestru.

 

Klavír – Ivo Kahánek

 

Heroldovo kvarteto

Koncertní mistr – Petr Zdvíhal

Housle – Jan Valta

Viola – Karel Untermüller

Violoncello – David Havelík

 

HAMU, Sál Martinů, Praha, 21.11.2017 v 19:30

 

 

Nevím, jestli mi to snad kamarád dělá schválně, ale stejně jako před Verdiho Maškarním plesem se rozhodl, že mě i v den tohoto koncertu připraví o další zub. Tentokrát se jeho obětí stala osmička vlevo nahoře, když jsem se sice snažil ji statečně bránit, ale neubránil jsem se přesile jeho argumentů. Asi mi nikdy totiž z paměti nevymizí zákrok jiného zubaře před zhruba pětadvaceti lety, který mi protější osmičku vlevo dole nemohl dost dlouho z dásně vypáčit, což se mu sice nakonec nějak povedlo, kdy už jsem v to skoro ani nedoufal, ale následné silné bolesti mě trápily ještě asi tři týdny poté, což bych už věru nikdy zažít nechtěl. Kamarád je ale skutečný zubní virtuos, zaručil se mi, že to tentokrát bude v pohodě, a taky, že jo. Šlo to jak po másle. Ne sice, že by pak o sobě čerstvá rána nedávala večer už vůbec nijak znát, ale na koncert se jít dalo, a dokonce bez prášku.

 

Tentokrát se na něm představilo Heroldovo kvarteto, jehož dva členové jsou současně i členy Sukova komorního orchestru, a po přestávce bylo posíleno ještě o jednoho z našich předních klavíristů Ivo Kahánka. Sál Martinů byl téměř zaplněn, ale kamarádka s manželem nám podržela pěkná místa v 9. řadě (přišli jsme jako jedni z posledních), i když v tomto sále jsou pěkná vlastně úplně všechna místa. Nicméně tahle byla ta úplně nejhezčí právě proto, že jsme mohli celý večer strávit hned vedle této báječné a vzácné kamarádky, což je pro nás s přítelem vždy svátek.  V publiku jsem zahlédl i našeho kamaráda zubního virtuosa mezi jeho dalšími přáteli, kterým se ale věnoval i o přestávce, takže jsem mu ani nestačil poděkovat za jeho skvělý dopolední zákrok třeba pozváním na skleničku vína. Musím to tedy napravit příště.

 

Na úvod večera zazněl Smyčcový kvartet D dur op. 20 Josepha Haydna (1732-1809), což je čtvrtý z řady jeho tzv. „Slunečních kvartetů“. Dílo je to nepochybně svěží a jiskřící brilantními pasážemi, v nichž se všichni hudebníci opravdu blýskli, za což sklidili vřelý potlesk všech přítomných.

 

Následoval Smyčcový kvartet As dur Dmitrije Šostakoviče (1906–1975), který skladatel napsal v r. 1964, tedy v době, kdy již skončily stalinské represe, které se dotýkaly i jeho samotného. Nemusel se již tedy obávat o svůj život a existenční jistoty a zažíval tak pocity uvolnění, kdy mohl opět uvádět i své starší skladby stíhané do té doby nepřízní režimu. Tento kvartet mě hodně oslovil, to je opravdu muzika dle mého gusta plně odrážející modernitu 20. století. A například druhá věta Allegretto furioso, no to byl úplný nářez (viz ukázka dole)! Nesmírně dynamická a brilantní hudba zahraná navíc s plným nasazením a vervou hudebníků, kteří nejen při ní prokázali své naprosté mistrovství. Skladbu Šostakovič věnoval svému kolegovi Mieczyslawu Weinbergovi, který mu byl velmi blízký a údajně je považován za třetího nejvýznamnějšího sovětského skladatele právě po Šostakovičovi a Prokofjevovi. Musím se ale přiznat, že jsem se s tímto jménem setkal poprvé, takže tuhle mezeru v mém hudebním povědomí budu muset ještě někdy zaplnit. I tato skladba samozřejmě sklidila velký potlesk. Jen jsme se s kamarádkou cestou do kavárny na skleničku bílého shodli, že na rozdíl od toho, co uvádí program, nám tato skladba nepřipadala vysloveně pohodová. Byla naopak plná vnitřního napětí a spousty zvratů, i když depresivně rozhodně nepůsobila.

 

Druhou část večera pak vyplnil Klavírní kvintet f moll Johannese Brahmse (1833–1897), při němž Heroldův kvartet doplnil právě klavírista Ivo Kahánek, na kterého jsem byl hodně zvědavý, a rozhodně mě nezklamal. Brahmsův Klavírní kvintet je svěží pozoruhodné dílo dedikované princezně Anně Hessenské a působí patřičně dramaticky. Pouze na začátku čtvrté věty se mi chvíli zdálo, jako by jednotlivé nástroje spolu příliš neladily, a před kamarády jsem po skončení i zavtipkoval, že pokud bych uměl skládat, těch pár taktů bych Brahmsovi asi trošku poupravil.  Ale nikdo kromě mě tam žádnou disonanci neslyšel, takže závada byla evidentně na mém přijímači. S kamarádkou jsme se ale shodli, že se nám trošku zdál upozaděný klavír, což ale její manžel, sám vynikající profesionální hudebník, tak necítil. Takže je vidět, že i hudbu vnímáme každý trochu jinak, což je nejspíš taky dobře. Každopádně však aplaus byl po Brahmsovi z celého večera ten největší a nejbouřlivější. Pro mě osobně ale největší lahůdkou celého koncertu zůstal stejně Šostakovič.

 

Po bouřlivém a vděčném přijetí poslední skladby z programu přidali muzikanti ještě Dvořákova Furianta, což bylo o to sympatičtější, že na koncertech abonentní řady SKO nejsou přídavky většinou zvykem. Tentokrát se ale některým horlivým tleskačům nevyplatilo, že začali nadšeně aplaudovat ještě do posledních tónů zdánlivého finále skladby, protože ve skutečnosti ještě neskončila a po určitém ztišení se naplno dále rozběhla, takže jsem v řadě za sebou zaslechl i rozpačité vysvětlování jedné z dam, proč se takto spletla, čímž zároveň pokračovala v nemístném rušení skladby. Inu, kdyby tihle horlivci nechali každou skladbu řádně doznít až do ticha, což teprve svědčí o skutečně procítěném a pokorném vztahu k hudbě, nemuseli se takto ztrapnit. Dobře jim tak! Třeba nebudou příště kazit hudební prožitek ani ostatním. Hudebníci se ale nenechali naštěstí nepatřičnou reakcí části publika vůbec vyvést z míry a pokračovali jakoby nic, aniž by byť jen hnuli brvou. Jsou to zkrátka profíci. A když pak doznělo už skutečné finále tohoto bravurně provedeného přídavku, následoval další mohutný a bouřlivý potlesk, a to už byl definitivní konec celého zdařilého večera.

 

S kamarády jsme pak ještě v protivném sychravém mrholení počkali na tramvaj a když jim ta jejich přijela o něco dřív, rozloučili jsme se s nimi. Mezitím jsme si ještě čekání zpříjemnili tím, že jsme kamarádce schroupali celé jedno balení Toblerone a ta mi ještě stačila i slíbit, že mi v pátek zavolá, jak dopadlo Poetítko v Jedli, kam se tentokrát bohužel nedostanu, což mě moc mrzí. Ale těším se aspoň na její vyprávění, i když vím, že mě to pak bude mrzet ještě víc, že jsem u toho tentokrát nebyl. Prošvihnu tím i pár mně dosud neznámých tváří z Literu, ale snad bude zase někdy další příležitost k podobnému seznámení. Aspoň se budu těšit o to víc příště! A netradičně aspoň takto popřeju nadcházejícímu Poetítku v Jedli zdar!

 

 

Praha, 22.11.2017

 

https://www.youtube.com/watch?v=MSSGHslqKf0