Miloš Orson Štědroň: DON HRABAL – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Don Hrabal stojí na Nové scéně určitě za návštěvu – přinejmenším těch, kdo mají rádi pěknou hudbu, soudobé inscenační postupy a zároveň i hrabalovskou poetiku.

 

Hudební nastudování a dirigent: Jan Chalupecký

Režie: Linda Keprtová

Scéna: Martin Černý

Kostýmy: Tomáš Kypta

Pohybová spolupráce: Ladislava Košíková

Světelný design: Daniel Tesař

 

Hrabal: Roman Janál

Matka: Lenka Šmídová

Pipsi: Jana Sýkorová

Múza: Jukiko Kinjo

 

Národní divadlo na Nové scéně, 3.1. ve 20:00

 

Don Hrabal byl v krátké době už druhou zbrusu novou českou operou, kterou jsme s přítelem na Nové scéně navštívili. Původně bych ani nečekal, že na ni bude chtít se mnou zajít, ovšem poté, co se mu docela líbil Kadeřábkův Žádný člověk, souhlasil k mé radosti i s návštěvou této opery. Mezitím jsem se ale od jednoho z našich hudbymilovných kamarádů, který ji viděl dřív než my, dozvěděl, že se mu moc nelíbila, protože ani pořádně nepochopil, co se na scéně vlastně odehrává, a navíc mu to připadalo místy spíš jako muzikál. Právě to mi ale přišlo docela nadějné, protože by to tím pádem mohlo být příteli i trochu bližší, když klasickou operu zas tak moc nemusí. Ve tři čtvrtě na osm jsem tedy na něj čekal před Novou scénou, nestačil se totiž přijet domů ani převléct, protože se musel naléhavě zdržet v práci. Jenže se tam zdržel déle, než měl, a z tramvaje vyběhl teprve asi dvě minuty před začátkem představení. Tím mi moc radost neudělal, nemám rád podobný stres před návštěvou divadla, navíc jsme museli ještě zdolat několik pater mramorových schodů a odložit si kabáty v šatně. Naštěstí jsme ale měli kliku, že se nezačínalo úplně včas, takže jsme udýchaní ještě stačili zaujmout svá místa v krásné čtvrté řadě a několik návštěvníků nás dokonce ještě párkrát i zdvíhalo, protože přišli až po nás. Dost dlouho mi pak ale kvůli tomu trvalo, než jsem se mohl do hudby a děje patřičně ponořit, nejsem totiž ten typ, který umí přepnout svou mysl během jedné vteřiny, stále ve mně ještě nějaký čas doznívala naštvanost na přítele za jeho nedochvilnost.

 

No nic, po několika minutách se mi přeci jen podařilo odpoutat se od svých odvádějících pocitů a začal jsem se konečně pořádně soustředit na to, kvůli čemu jsme do divadla přišli. Hudba byla opravdu jiná, než taková ta klasická či i současná operní, byla krásně melodická i rytmická, řekl bych až taneční, připomínala mi melodický jazz a nejspíš i řadu jiných hudebních vlivů a odrážela dle mého jakési tempo a paralelního ducha doby, v níž Hrabal žil a tvořil – tím myslím jakési její alternativní tempo a vnímání, tolik odlišné od jinak všudypřítomného socialistického realismu, údernictví a nevím čeho všeho ještě, vycházejícího z tehdejší oficiální doktríny. Nazval bych toto skladatelovo zpracování trefným hudebním vyjádřením Hrabalovy svébytné poetiky, která byla jakousi příjemnou oázou přirozené lidskosti, jež se obejde bez frází, patosu či sterilní nabubřelé vznešenosti, o to víc ale pulsuje skutečným životem.

 

Scéna byla velice jednoduchá, představoval ji jen jakýsi třemi stěnami polepenými balícím papírem ohraničený prostor, v němž se mohlo odehrávat cokoliv, a jednotlivé obrázky z Hrabalova života tak dokreslovaly spíš rekvizity, jako například vyvržené zabíjačkové prase visící na řeznické rozporce apod.

 

Opera skutečně neměla nějaký souvislý děj, bylo to spíš různorodé střídání obrazů z Hrabalova života od dětství až po jeho sebevraždu skokem z nemocničního okna, která ovšem nebyla ztvárněna nijak explicitně a drasticky, ale také „hrabalovsky“ jako poeticky laděný útěk z nesvobody k volnosti holubů. A vůbec mi nevadilo, jako třeba již zmiňovanému kamarádovi, že Roman Janál nijak neměnil kostýmy ani líčení, ať představoval zrovna Hrabala – žáka či už starého muže. Podle mého role Hrabala naturelu i zevnějšku tohoto zpěváka pěkně sedla a líbilo se mi nejen, jak ho zpíval, ale také jak ho hrál a dokonce tančil, protože i v jeho případě se dalo bez nadsázky hovořit o svérázné taneční choreografii. Z nejrůznějších rolí, v nichž jsem tohoto výborného sólistu v Národním divadle i jinde již viděl (a nebylo jich rozhodně málo), se mi snad právě v této líbil herecky i typově nejvíc.

 

Nejsem až takovým znalcem Hrabalova života a jeho tvorby, abych si bez přečtení programu dokázal úplně všechny obrazy, které se na scéně postupně střídaly, někam přesně zařadit, ale i tak pro mě byl obsah opery dostatečně sdělný, tím spíš, že všichni zpívali poměrně srozumitelně a zároveň jsem mohl sledovat i obrazovku s běžícími titulky. Určité minimální povědomí o Hrabalovi je ale asi k plnohodnotnému sledování této opery přeci jen potřeba, což se dá ale v případě nutnosti jistě lehce dohnat právě zakoupením a přečtením programové brožury. Jeden z mých kamarádů, mladý operní režisér, jistě nenabádá zbůhdarma své známé, aby na každé operní představení chodili s půlhodinovým předstihem, aby tak dokázali svou mysl plně naladit na příjem uměleckého zážitku, nasáli třeba i u sklenky vína atmosféru divadelního prostředí a alespoň si prolistovali program. Ovšem zcela upřímně – dělá to tak někdo z vás v dnešní hektické době? Nicméně představa je to určitě povznášející a alespoň snažit se přiblížit tomuto ideálu by bylo jistě fajn.

 

Krom samotného dění na jevišti jsem ale mohl docela dobře sledovat díky blízkosti orchestřiště i některé hráče v orchestru a občas se mi dokonce zdálo, že si mého zájmu některý z nich i všiml a zadíval se pro změnu na mě. Ale třeba jsem si to jen namlouval. Zaměřil jsem se tentokrát zejména na sympaticky působícího mladého hráče na bicí nástroje, do nichž se ťuká všelijakými paličkami, ale které kromě xylofonu nedokážu pojmenovat. Bylo nesmírně zajímavé sledovat, jak se dívá střídavě soustředěně do not a na dirigenta, aby věděl, kdy má tu a tam do něčeho udeřit nebo ťuknout. Neuplatnil se možná tak intenzivně jako někteří jiní hráči orchestru, ale jeho tóny byly pro výsledný hudební dojem nesmírně důležité, v tomto typu hudby pak obzvlášť. A občas kromě not i dirigenta stačil šlehnout pohledem i do obecenstva. Bylo tak zajímavé pozorovat, že nejen návštěvníci sledují dění na jevišti, ale jsou vlastně i sami sledováni. Možná jsou reakce publika pro účinkující stejně zajímavé, jako jsou jejich výkony zajímavé pro nás diváky.

 

Kromě sledování samotného představení jsem ale občas mrkl i na přítele, abych zjistil, zda se mu inscenace líbí či ne, ale asi v polovině představení už bylo zřejmé, že ho pohodlná sedačka a únava z práce uvedly sice do naprosto blaženého stavu, ovšem zcela mimo realitu toho, co se na jevišti právě odehrává. Myšlenku na to, že bych ho snad budil, jsem po chvíli zavrhl, a udělal jsem dobře, protože mi po skončení, kdy ho probudil závěrečný potlesk, prozradil, že se mu tato opera vůbec nelíbila a že je rád, že se při ní aspoň trochu prospal. To bych to byl tedy pěkně schytal, kdybych ho byl budil! Dokonce neváhal označit Dona Hrabala za slátaninu, ovšem na rozdíl od nedávného Spalovače mrtvol jsem s ním tentokrát naprosto nesouhlasil. Mně se tato opera naopak docela líbila, je to podle mne velice svěží dílko, dobře poslouchatelné i odrážející onu hrabalovskou poetiku. Navíc trvá bez přestávky jen asi hodinu a dvacet minut, což je z pohledu současného životní tempa také velice komfortní. Věřím, že by se tak mohlo líbit i mnohým návštěvníkům, kteří by jinak na klasickou operu nešli. U přítele mi sice tento předpoklad nevyšel, nicméně proti gustu žádný dišputát. V tomto případě ho totiž zřejmě neupoutalo především výtvarné řešení, které v jeho vnímání hraje dost podstatnou roli. Tak to ale nemusí mít zdaleka každý, například já jsem si se svou vlastní imaginací v tomto případě docela vystačil, a jako celek se mi tak jednotlivé složky opery vzájemně propojily docela příjemně a harmonicky. A zdálo se, že spokojena byla i většina ostatních přítomných – závěrečný potlesk byl poměrně vřelý a odpovídal spíš tomu, aby se představení dalo označit za divácký úspěch.

 

 

Praha, 5.1.2017

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/11987?s=308