Fabrice Roger-Lacan: ANI SPOLU, ANI BEZ SEBE – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Jana Paulová s Davidem Suchařípou se v kvalitní odlehčené francouzské komedii v Divadle Kalich vytáhli a připravili divákům príma odpočinkový večer, plný osvobozujícího smíchu.

 

Režie: Lída Engelová

Scéna a kostýmy: Ivo Žídek

Hudba: Milan Svoboda

 

Ona: Jana Paulová

On: David Suchařípa

 

 

Divadlo Kalich, Praha, 17.1.2018 v 19:00

 

 

Když jsem si na webu divadla v předstihu přečetl, že se jedná o největší komediální hit současné Paříže a že režie se ujala Lída Engelová, chtě nechtě jsem si vybavil podobně vychvalovanou hru Začínáme končit  a raději se začal připravovat na nejhorší. Na druhou stranu jsem si podle stručného obsahu, že to má být o vztahovém jiskření mezi marketingovým manažerem a psycholožkou, kteří mají byty vedle sebe a občas se potkávají na společné chodbě, aby se přes svou naprostou rozdílnost a vzájemné antipatie nakonec spolu dali dohromady, uchovával jistou malou naději, že by to snad tak úplná blbost být nemusela.   Janu Paulovou jsme navíc snad ještě v divadle naživo neviděli, tak jsme i na ni byli docela zvědaví.

 

Divadlo bylo opět téměř do posledního místečka zaplněné a už samotná scéna vypadala přeci jen o něco sofistikovaněji než ve výše zmíněném docela tristním představení. Na jakýchsi dvou otáčivých kruhových konstrukcích byly umístěny náznaky předsíní bytů obou protagonistů a mezi nimi se v pozadí nacházely klasické dveře od výtahu. Konstrukce byly otáčivé proto, aby se interiéry bytů mohly průběžně pouhým otočením proměňovat ve vchodové dveře do nich a děj se tak mohl střídavě odehrávat na společné chodbě před byty nebo přímo v nich. Příběh začíná tím, jak On poslouchá doma hodně hlasitě Brucknerovu 7. symfonii, a ještě přitom divoce tančí, takže na něj Ona důrazně zazvoní a asertivně ho žádá, aby hudbu ztlumil, že to ruší její pacienty v soukromé ambulanci, kterou má ve vedlejším bytě. Rozvine se mezi nimi uštěpačná hádka, při níž se vyjeví, že On je marketingovým manažerem firmy vyrábějící jogurty, na které  připravuje reklamní kampaň právě s využitím Brucknerovy hudby. Ona mu následně vmete, že Bruckner byl oblíbeným skladatelem Hitlera, což ho náležitě vyděsí, protože mu dojde, že by to mohla využít ve své antikampani konkurenční firma. Už při tomto dynamickém úvodu se blýskl Suchařípa svými skvělými téměř baletními pohybovými kreacemi a parádními grimasami neurotického cholerika, zatímco Jana Paulová se předváděla bezvadně uštěpačnými a jízlivými replikami a neméně podařenými grimasami a gesty, jimiž dováděla svého souseda téměř k šílenství a ten jí to neméně jízlivě vracel. Původní obavy tak ze mě začaly rychle opadávat a vzhledem k opravdu vtipným a dobře vystavěným dialogům jsem postupně roztával a stále častěji jsem se podařeným replikám a situacím i hlasitě smál, stejně jako ostatní diváci.

 

Ukázalo se, že tomuto francouzskému autorovi na rozdíl od svého předešlého kolegy smysl pro vtipný a inteligentní humor rozhodně nechybí, a navíc jej dokáže vystavět na situacích takříkajíc dobře odpozorovaných ze života, přičemž umí skvěle podtrhnout a patřičně vygradovat i specifické profesionální deformace typické pro profese psycholožky, respektive marketingového manažera. To se to pak mohlo oběma protagonistům hrát skoro samo a také toho plně oba využili. V představení to patřičně jiskřilo nejen mezi Janou Paulovou a Davidem Suchařípou, ale i mezi jevištěm a hledištěm.  Oba herci se totiž nejen s velkou chutí vžívali do svých rolí, ale také se mezitím obraceli směrem do hlediště s vtipnými komentáři o tom druhém či publiku sdělovali své interní pocity, často se obraceli i ke konkrétním lidem v publiku s řečnickými otázkami nebo si je brali za svědky. Myslím, že to byl opět jeden z dobře vynesených trumfů autora, kterým dokázal dění na jevišti ještě více opepřit různými ironickými poznámkami a postřehy, což dodávalo hře opravdovou šťávu. Občas se také dalo odhadnout, že oba protagonisté zřejmě improvizují a snaží se jeden druhého i mírně zaskočit, s čímž si ale vždycky protějšek dobře poradil a pro změnu zaskočil toho, který si začal. Vzhledem k tomu, že oba herci opravdu skvěle zvládají své role i široký rejstřík uvěřitelného komediálního herectví, bylo o dobrou zábavu neustále postaráno a nikdo neměl čas se nudit. Jak jsme si s přítelem později řekli, v mnoha předváděných situacích jsme se i vzájemně poznávali. Tedy ne přímo sami sebe – přítel poznával v jistých situacích mě a já zase v jiných jeho. Což nás tím pádem bavilo ještě víc a bylo jasné, že autor dobře rozumí partnerskému stýkání a potýkání a umí nejrůznější vztahové situace s humornou nadsázkou skvěle podat.

 

Nemá smysl, abych snad prozrazoval děj, i když základní dějová linka byla už předem jasná. O ni však ani tolik nejde, jako spíš o to všechno kolem a o to, jak je vše skvěle vykresleno a podáno. Samotné potýkání obou představitelů mezi sebou bylo vhodně prokládáno i hláškami, které oba pronášeli, když se každý sám přihlásili na stejnou internetovou seznamku a hlasitě probírali svou korespondenci s těmi, které jim seznamka vytipovala jako jejich nejvhodnější potenciální partnery. V některých případech publikum doslova řičelo smíchy tak, že oba herci občas museli čekat, než se diváci vybouří, aby mohli pokračovat dál, přičemž sami se pak někdy neubránili spontánnímu smíchu.

 

V takovémto představení se samozřejmě nešlo vyhnout ani různým lechtivým situacím a replikám, s přítelem jsme se však jednoznačně shodli, že na rozdíl od jiných podobných komedií, které jsme v posledních letech viděli třeba ve Studiu DVA i jinde, to nikdy nesklouzlo až k trapně podbízivé vulgaritě, přestože se v náznacích nikdo ničemu choulostivému nevyhýbal a všelijakým dvojsmyslům se vydatně smálo nejen publikum, často se tomu neubránili ani sami herci. Je docela možné, že leccos z toho bylo opět i pohotovou improvizací – zdálo se totiž, že si Paulová i Suchařípa opravdu rozumí a dokáži si navzájem dobře přihrávat a uvádět se i do nečekaných situací, z nichž ale dokázali vždy dobře vybruslit. Celá inscenace zkrátka měla svižný spád a vyznačovala se příjemnou lehkostí, jaká se na našich divadlech v tomto žánru jen tak nevidí. Rozhodně k tomu ale kromě kvalitní předlohy přispělo i herecké mistrovství obou protagonistů. O Janě Paulové jsme sice věděli, že je výborná herečka, ovšem její výkon předčil i naše očekávání, jako by v televizi takový prostor ani nedostávala. Davida Suchařípu jsem viděl zatím snad jen jednou v nějakém divadelním představení, jinak jsem o něm ale zatím příliš povědomí neměl. Tady byl ale opravdu naprosto rovnocenným partnerem Janě Paulové a jasně prokázal, že i on je skvělý herec s výborným komediálním potenciálem. Mimoděk se také musím zmínit, jak zejména svými obličejovými grimasami už nezapře, že je synem svého otce. Přitom se v obou případech nedá mluvit o nepatřičném přehrávání, ani o nějaké křečovité podbízivosti, jakých jsme často byli právě v jiných představeních podobného žánru svědky. Vše bylo servírováno s patřičným citem pro míru a tak, aby se divák přirozeně a dobře bavil a mohl se zcela uvolněně smát.

 

Při odchodu z divadla se mi hodně ulevilo, že už druhé představení ze čtyř, které mi nadělil Ježíšek v Divadle Kalich, se opravdu povedlo, a určitě se ulevilo i jemu samotnému. Teď nám tedy nezbývá než doufat, že tím čtvrtým, které nás ještě čeká, se výsledný poměr nevyrovná na konečných 2:2. Držte nám tedy palce!

 

 

 

 

Praha, 20.1.2018

 

http://www.divadlokalich.cz/repertoar/71-ani-spolu-ani-bez-sebe/