SUKŮV KOMORNÍ ORCHESTR, I. abonentní koncert 2018 – trochu jiná recenze

SUKŮV KOMORNÍ ORCHESTR, I. abonentní koncert 2018 – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Parádní komorní úvod nové sezóny Sukova komorního orchestru.

 




Karel Untermüller – viola

David Havelík – violoncello

Martin Kos – housle

Václav Mácha – klavír

 

HAMU, Sál Martinů, Praha 7.3.2018 v 19:30

 

 

 

Jak už se stalo téměř pravidlem, v den koncertu mi zavolal můj kamarád s tím, že by mi mohl dát do pořádku další zub. Ochotně jsem souhlasil, toto nečekané okénko v jeho nabitém programu jsem nemohl nevyužít. Netušil jsem však, že v jeho zubařském křesle strávím před obědem celou hodinu a půl doslova hlavou dolů a nohama vzhůru. Dal si totiž s mou šestkou vpravo nahoře neuvěřitelnou filigránskou práci, takže jsem z ordinace odcházel se zubem sice v té nejlepší kondici, nicméně s hubou poněkud nakřivo. Slíbil mi ale, že do večera se to srovná a že na koncertě se uvidíme až po přestávce, protože na úplný začátek to po posledním plánovaném pacientovi bohužel nestihne.


První abonentní koncert letošní sezóny SKO byl pojat v ryze komorním duchu, takže na něm vystoupili pouze tři přední sólisté orchestru, ke kterým se ve druhé polovině večera přidal vynikající klavírista Václav Mácha, žák Ivana Moravce, od r. 2012 člen České filharmonie. S kamarádkou jsme si dali sraz v kavárničce HAMU už hodinu před začátkem koncertu, abychom si měli čas také popovídat, což jsou pro mě vždy vzácné chvilky, které ovšem utíkají nesmírně rychle, takže sotva jsme nakousli pár témat, už byl čas rychle vystoupat do prvního patra a zaujmout pěkná místa v Sále Martinů. Pěkná jsou tam ale vlastně úplně všechna a tentokrát navíc patrně vlivem teprve rozjezdu sezóny jich nebyla přibližně polovina ještě ani obsazena.

 

Uvelebili jsme se tedy uprostřed 10. řady a těšili se na první skladbu, jíž bylo Divertimento pro housle, violu a violoncello Es dur  Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791), což je jediné smyčcové trio, které Mozart za svůj krátký život zkomponoval. Stalo se tak ve Vídni roku 1788 a skladbu věnoval svému příteli Michaelu Puchbergovi, který ho finančně podporoval. Všechna ostatní Mozartova divertimenta mají veskrze zábavný charakter, zatímco právě toto je považováno za první závažnou hudební skladbu coby počátek všech dalších smyčcových trií. Na mne působila typicky „mozartovsky“ svou zdánlivě průzračnou jednoduchostí, příjemně se poslouchala a v mistrovském provedení všech tří sólistů to byl z mého pohledu dramaturgicky velice zdařilý úvod pro patřičné zklidnění mysli a její soustředění k celovečernímu hudebnímu zážitku. Kamarádku skladba a její výborná interpretace doslova nadchla právě pro svou skvostnou čistotu a já se o to víc těšil na následující Serenádu pro smyčcové trio D dur  Ludwiga van Beethovena (1770–1827), od níž jsem si sliboval přeci jen poněkud větší dynamičnost a barevnost.

 

Můj předpoklad mi stoprocentně vyšel, ačkoliv Beethoven tuto skladbu, která byla v pozvánce charakterizována jako mnohem zábavnější, zkomponoval pouhých devět let po Mozartově divertimentu. Mně přišla každopádně výrazově plnější a pestřejší a hezky již podle mne také naznačovala, proč byl Beethoven po své smrti označen za skladatele, který osvobodil hudbu z pout klasicismu, za což byl oceňován autory, jako byli například Berlioz, Wagner, Brahms, Dvořák, Strauss či Čajkovský. Mému vkusu je tato hudba zkrátka bližší, zvlášť v tak mistrovském provedení, jakého jsme byli svědky. Naopak v kamarádce zanechalo hlubší dojem Mozartovo divertimento. Každý je zkrátka ustrojený trochu jinak a jistě hodně záleží i na momentálním rozpoložení, co a jak nás v určitou chvíli zasáhne víc. A je to tak i naprosto přirozené – každé umění, nejen hudba, pokud je kvalitní, se vzpírá zařazení do nějakého pořadí na pomyslném žebříčku. Každé oslovuje svým nezaměnitelným způsobem své příjemce a dotváří onu nezbytnou harmonickou pestrost, bez níž by byl život sotva dlouhodobě snesitelný.

 

Na přestávku jsme tedy odcházeli v příjemně povznesené náladě, do kavárničky jsme to stihli beze spěchu dokonce mezi prvními, a tak jsme měli čas si vychutnat i po decce výborného bílého vína a ještě zapříst náš rozhovor tam, kde jsme ho před začátkem koncertu přerušili. Brzy jsme z něj ale byli příjemně „vyrušeni“ dalšími kamarády a známými, se kterými se na těchto večerech téměř pravidelně potkáváme, a byli jsme rádi, že si s nimi můžeme vyměnit mimo jiné i dojmy z koncertu. A všichni je měli opravdu jen ty nejlepší, na výkony hráčů se pěla pouze samá chvála. Mně zaujala poznámka jednoho z kamarádů, který si Beethovenovu serenádu poslechl předem na youtube, aby se se skladbou ještě před koncertem víc seznámil, a viditelně potěšeně si pochvaloval, že tento večer bylo její hudební provedení výrazně lepší než to, které slyšel na youtube.

 

Přestávka tak velmi rychle uběhla a já se těšil ze všeho nejvíc právě na to, co mělo nyní následovat, a sice na Klavírní kvartet c moll  Richarda Strausse (1864–1949). Tento německý skladatel se proslavil hlavně svými skvostnými operami, které se dodnes hrají na všech světových operních scénách, jako jsou Salome, Elektra, Růžový kavalír, Ariadna na Naxu nebo Arabella. V mládí však složil i několik komorních skladeb, tento klavírní kvartet například již ve svých dvaceti letech.  Není bez zajímavosti, že premiérově jej v r. 1885 uvedli spolu s autorem ve Výmaru členové Halířova kvarteta – Karel Halíř byl vynikající houslista původem z Vrchlabí.  Pro mne byla tato skladba skutečným vyvrcholením večera – hudba je to nesmírně živá, dynamicky proměnlivá a bohatá, zkrátka lahůdka. Všichni sólisté se při ní předháněli v parádních výkonech a Václav Mácha se blýskl jako klavírista par excellence. Jednotlivé nástrojové party se krásně doplňovaly a skvěle souzněly, bylo si opravdu co vychutnávat. Dramaturgie večera tak touto skladbou skutečně vygradovala a nadšený závěrečný potlesk svědčil o tom, že to tak vnímali i ostatní návštěvníci. Kamarádka po zásluze ocenila výkony hráčů i svým spontánním „bravo!“. Po třetí děkovačce jsme se dočkali dokonce i skvostného krátkého přídavku, který byl opět odměněn vřelým potleskem.

 

Tento večer se opravdu po všech stránkách vydařil a domů jsme se tak vděčně rozcházeli s doslova svátečními pocity.

 

 



 

Praha, 8.3.2018

 

https://www.youtube.com/watch?v=xmffoF_E8w4

 




Autor Amonasr, 08.03.2018
Přečteno 473x
Tipy 18
Poslední tipující: Iva Husárková, Jort, Nikita44, Kubíno, Anděl, Dreamy, Frr, Philogyny1, Akyš
ikonkaKomentáře (6)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Ami...skvostné. Jak se znám, slzy by mi tekly hned při nástupu účinkujících. Mozart a Beethoven- to muselo být tak nádherné! Oba dva skladatele poslouchám vždy před vánočními svátky. Kolem dokola...Richarda Strausse neznám. Mrkla jsem jak si podává ruku s ďáblem G. a tato doba je pro mne temná, nikdy jsem se o něj moc nezajímala. Ale pustila jsem si skladbu tady z odkazu a musím říct, že mi hned padla do nálady. Úplně vidím kočáry tažené koňmi, slyším jak drnčí po dlažbě měst a víří prach na polních cestách, když zastaví sestupují po schůdkách dámy v dlouhých šatech a lokaj jim podává ruku... no a mám hned slavnostní náladu! Potřebuju ji...zrovna dnes. Mimochodem - zítra dávají Matrix na N.Cinema - tuším....chtěl sis ho nahrát...děkuju Ti...**ST**

09.03.2018 07:33:05 | Anděl

Ty máš, Anděli, neuvěřitelnou představivost – to se Ti to pak píše… ;-)

K Richardu Straussovi ještě připojím úryvek z koncertního programu: „Po nastoupení nacistů k moci v roce 1933 ho bez předchozí dohody jmenovali prezidentem státní organizace na podporu německé hudby. Stárnoucí skladatel se pokoušel od režimu distancovat. Následně byl nucen hledat útočiště ve Švýcarsku, a to bez finančních prostředků, které mu byly zmrazeny.“ Tu fotku sice neznám, ale jakmile je někdo slavnou celebritou, asi se podobným snímkům s pohlaváry v té které době úplně nevyhne – jistá naše populární herečka je zachycena na fotografiích snad se všemi našimi prezidenty počínaje Antonínem Novotným až po Miloše Zemana a její nesporné umělecké kvality to nijak nesnižuje, dokonce to ani o ní nemusí lidsky nic skutečně podstatného vypovídat. Richard Strauss si s nacistickým režimem, jak je vidno, ve skutečnosti nezadal, třeba na rozdíl od asi nejlepšího dirigenta všech dob Herberta von Karajana – ale i tady je podle mne nutné oddělovat umělecké kvality od řekněme osobních selhání. Podobných „nesouladů“ je mezi různými slavnými skladateli, literáty a umělci vůbec nepočítaně, jen se o nich zpravidla raději cudně nepíše, pokud nejsou zrovna na indexu nebo se to někomu nějak nehodí do jeho ideologického krámu. To je ale na samostatné téma, které stejně nemá jednoznačné řešení – život prostě není černobílý, ať to zní, jak chce klišovitě, a každá paušalizace je vždycky tak či onak zavádějící.

Díky za upozornění na Matrix – TV Nova vůbec nesleduju, takže bych na to jinak nepřišel, hned si to nastavím :-)

09.03.2018 10:40:32 | Amonasr

no...teď mně chytla depka...on ten pan Strauss byl pohledný v mládí...ale když vidim co udělá čas s našimi těly, potažmo obličeji....bože co nás čeká....avšak hudba - ta je stále nadčasová! podívej Mozarta a Beethovena a ostatní! to je přece neuvěřitelné! tolik století prošlo a pořád když slšíš ty tóny- je to jako když se Ti naplní plíce rajským plynem, takové dmutí že člověk by nejraděj vzlétnul ale nejdříve by se musel přesvědčit zda jsou zavřená okna.....alespoň na mně to tak působí včetně výronu slz...miluju ty chvíle, člověk aspoň ví, že žije...

09.03.2018 12:44:47 | Anděl

Hudba je pro mne tím úplně nejvyšším druhem umění - pokud je ovšem samozřejmě uměním... ;-) Hudbou se dají vyjádřit ty nejhlubší i ty nejjemnější emoce - ale záleží jako vždy samozřejmě i na příjemci. Tvá empatie je Anděli úžasná nejen pokud jde o hudbu... :-)

09.03.2018 18:11:24 | Amonasr

Ami...děkuji Ti, že to tak vnímáš. Víš ale, že takový člověk je lehce zranitelný? Občas nastanou v životě člověka chvíle - a my nikdy nevíme kdy přijdou - kdy jsou mysl a srdce tak otevřeny, myslím - zcela až na dřeň - že slova, která k nim od určitého člověka proniknou zapadnou do nich jako do hluboké tůně a pak se uzavřou. A ta slova navěky zůstanou uvnitř...a pokud uškodí, již nikdy - opakuji - nikdy na onoho člověka nebudeš už pohlížet tak, jako předtím...můžeš se snažit sebevíc - nejde to...a pokud to je člověk nejbližší...nemám však ráda fňukání...jen jsem tím chěla říct, že to dmutí jak já říkám:) má také druhou stranu. našttěstí u mně převažuje to dmutí:):):) za což jsem vděčna Bohu...děkuju:)

10.03.2018 07:03:49 | Anděl

No to mi povídej, Anděli... :-)

10.03.2018 14:59:43 | Amonasr

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí