Wolfgang Amadeus Mozart: LA CLEMENZA DI TITO – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Mozartův Titus v mistrovském koncertním provedení ve Stavovském divadle.

 

 

Dirigent: Marc Minkowski

Tito: Bror Magnus Todenes

Vitellia: Inga Kalna

Sesto: Ambroisine Bré

Annio: Lea Desandre

Servilia: Markéta Böhmová

Publio: Jan Šťáva

 

Národní divadlo ve Stavovském divadle, 11.5.2018 v 19:00

 

 

Kamarád mi dopoledne zavolal, že zřejmě dostane dva volňásky na mimořádné koncertní provedení Mozartovy opery La clemenza di Tito ve Stavovském divadle a zda bych s ním nechtěl jít. Naštěstí jsem zrovna žádný pevný plán na večer neměl, tak jsem rád souhlasil a těšil se o to víc, že už jsem delší čas na žádné opeře nebyl, a tak jsem byl už docela „vyhládlý“. Tuto operu složil Mozart jako jedno ze svých posledních děl, pouhé tři měsíce před svou smrtí, ke korunovaci českého krále Leopolda II. a premiéru tehdy měla právě ve Stavovském divadle, podobně jako slavnější Don Giovanni. Někdy v devadesátých letech jsem ji už ve Stavovském divadle viděl a moc se mi tenkrát líbila, dokonce víc než ve stejné době tamtéž právě Don Giovanni. Byl jsem proto zvědavý, zda na mě udělá podobně dobrý dojem jako tenkrát.

 

Divadlo nebylo kupodivu zaplněné do posledního místečka, jak bych očekával v případě, že dirigentem byl Marc Minkowski, Francouz, který je považován za současně nejlepšího mozartovského dirigenta, a navíc při tak skvělém mezinárodním pěveckém obsazení a pouhých dvou plánovaných představeních (10. a 11. května). Možná to bylo tím, že se jednalo „jen“ o koncertní provedení. Orchestr proto neseděl v orchestřišti, ale přímo na jevišti, za ním bylo několik vyvýšených stupňů pro pěvecký sbor a občas se tam objevil i některý ze sólistů, kteří jinak většinou zpívali na poměrně úzkém volném pruhu před orchestrem a dirigentem. Jakýmsi doplňkem scény byl nízko svěšený klasický lustr, který po předehře vyjel nahoru do provaziště a už se pak neobjevil. Hloubka pódia byla asi v polovině zmenšena celoplošným plátnem, na němž se promítaly jen různobarevné odstíny pro jakési podkreslení příslušné atmosféry, a scéna byla zpestřena už jen pár rekvizitami, jako byl například malý, takový spíš polní trůn vzadu uprostřed mezi ženským a mužským sborem, dýka, hůl, sedátko, kazeta se zlatým náhrdelníkem, a to už je snad téměř všechno.

 

Sólisté na sobě měli spíš současné společenské šaty, dvě sólistky v kalhotkových rolích samozřejmě mužského střihu, ovšem obě měly drobné a štíhlé postavy, takže působily víceméně věrohodně chlapecky. Na scénu jednotliví zpěváci nakráčeli postupně z různých míst v hledišti vždy těsně předtím, než začal jejich sólový part, takže bylo od počátku zřejmé, že toto koncertní provedení nebude vysloveně statické a že bude mít i jistou pohybovou a hereckou dynamiku, i když spíš jen náznakovou, což se ale k takovému pojetí docela hodilo a příjemně to i oživovalo „dění“ na jevišti. Mně to k dokonalému prožitku úplně stačilo, dokázal jsem se do děje plně vcítit a zapojit i svou fantazii, na čemž měla zásluhu i skvělá výrazová mimika a přesvědčivý ponor do svých postav jejich jednotlivých představitelů. Příslušnou atmosféru všemu dodával i zaujatý výkon sympatického dirigenta, který svými gesty, mimikou a posunky k hudebníkům i zpěvákům hudbu doslova prožíval, a dokonce občas i „předzpívával“ jednotlivým sólistům, jako by jim naznačoval potřebnou sílu hlasu, dynamiku, intonaci a důrazy či naopak ztišení jejich projevu. Z boční lóže na prvním balkóně jsem sice viděl jen asi čtyři pětiny jeviště, dirigenta a většinu orchestru i účinkujících jsem měl ale jako na dlani, takže jsem si mohl vychutnat všechny, na něž jsem právě viděl, docela detailně. Tentokrát jsem to ocenil zejména u orchestru, protože jsem si mohl všímat, jak se chovají jednotliví hráči, když zrovna nehrají. A bylo opravdu zajímavé pozorovat, jak měl každý úplně jinou povahu či jiný temperament, jak někteří vypadali při svých pauzách docela nezúčastněně a jakoby lhostejně k dění na jevišti, zatímco jiní naopak vše prožívali podobně jako já, tj. pozorně sledovali sólisty nebo se všelijak ošívali podle hudby apod. Jeden z mladých hráčů mi připadal v tomto směru nejzajímavější (nejen kvůli své pohlednosti), tak jsem se na něj soustředil trochu víc a vypadalo to, jako když občas dělá na jiné hráče nějaké dorozumívací posunky, jednu chvíli jako by se dokonce dusil smíchem a musel s tím zabojovat tak, že sklopil hlavu do dlaní, aby se opět mohl zkoncentrovat. Docela by mě zajímalo, co nebo kdo ho tak rozesmál, ze své „pozorovatelny“ jsem totiž nic tak směšného nepostřehl, takže těžko říct. Přistihl jsem se, že mi vlastně toto koncertní provedení připadá zajímavější než běžné operní představení, že jakoby víc vidím, co se odehrává „za kulisami“, asi jako když člověk sleduje hodinový strojek přes sklo, zatímco běžně bývá skrytý v neprůhledném plášti.

 

Hodně zajímavě také působilo, když dirigent pozval jednoho z klarinetistů přímo před orchestr a ten svým sólem vedl hudební dialog s operní sólistkou jako její rovnocenný partner. Jako hráč orchestru se tím vlastně zařadil také plnocenně mezi sólisty a sklidil za své vystoupení i zasloužený potlesk spolu se zpěvačkou v její mistrovsky provedené árii. Něco podobného si pak dirigent zopakoval i ve druhé části představení s jiným hráčem, tentokrát na žesťový nástroj, který jsme s kamarádem nedokázali pojmenovat – připomínal úzký dlouhý saxofon s jenom krátkým zahnutím. Dokonce se mi ho nepodařilo ani doma vygúglovat. Působivé také bylo, když v jednu chvíli sbor nastoupil nikoliv na zadní stupně na jevišti, ale rozmístil se přímo podél protilehlých boků hlediště. Opět to celé představení krásně oživilo a také zvukově to působilo hodně zajímavě a efektně.

 

Všichni sólisté odváděli dokonalé pěvecké výkony, za něž sklízeli častý potlesk i obdivné výkřiky, zvlášť pak zazářili mezzosopranistka Ambroisine Bré v kalhotkové roli Sesta a norský tenorista Bror Magnus Todenes (1993), který je podle programu jedním z nejtalentovanějších skandinávských pěvců posledních desetiletí. Není důvod tomu nevěřit – byl opravdu vynikající, i když kamarád ho trošku litoval, že s tak krásným hlasem má spíš menší postavu, což ho může znevýhodňovat při obsazování do operních rolí. Mně až tak malý nepřipadal, ale z poněkud ptačí perspektivy to tak neumím odhadnout. Oba ale působili kromě svého nesporného pěveckého umění i nesmírně sympaticky. Skvělé výkony ale odvedli všichni ostatní sólisté bez výjimky, všichni by si zasloužili zde také vyzdvihnout. Poněkud zvláštně působilo jen to, že lotyšská zpěvačka Inga Kalna zpívala svou roli Vitellie většinou z not, zatímco všichni ostatní pouze spatra.  Ale ani to mě nijak nerušilo, i s notami v ruce dokázala příslušně „hrát“ a do role se patřičně položit.

 

Děj opery je jinak poměrně naivně oslavnou ódou, i když s hodně dramatickými zápletkami, na bezbřehou dobrotu, velkorysost a osvícenost římského císaře Tita, což ovšem není nijak překvapivé, když jde o korunovační operu. Přesto jsem se ale nemohl vyhnout němému povzdechu nad tím, že naši dnešní „demokraticky“ zvolení vůdcové nemají aspoň desetinu oné císařské osvícenosti a člověk k nim stěží může vzhlížet byť jen se špetkou onoho obdivu, s nímž vzhlíželi poddaní v této opeře ke svému Titovi. Ale to už je poněkud mimo rámec mého mimořádného uměleckého zážitku, jímž toto koncertní provedení Mozartova Tita nepochybně bylo. Domů jsem tak odcházel v ještě víc povznesené náladě, než obvykle z divadla chodívám, a kamarádovi jsem za pozvání cestou na tramvaj opakovaně děkoval, až jsem ho už tím přiváděl do rozpaků. Ale zkrátka jsem musel – na tento skvostný hudební zážitek určitě jen tak nezapomenu.

 

 

 

 

Praha, 12.5.2018

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/12179