TURECKÁ NÁRODNÍ FILHARMONIE MLÁDEŽE – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Svěží hudební zážitek s výborným mládežnickým orchestrem z Turecka.

 

 

Smetanova síň, Obecní dům, Praha, 10.9.2018 v 19:30

 

Dirigent: Cem Mansur

Housle: Alena Baeva

 

Na koncert jsem vyrazil s přítelem a z druhého konce Prahy i kamarádka s manželem, sejít jsme se pak měli před Rudolfinem s tím, že si dáme ještě před koncertem v poklidu společně skleničku. Když už jsme vystupovali z metra, volala mi kamarádka, že koncert není v Rudolfinu, ale v Obecním domě, což mě překvapilo, protože koncerty z cyklu Musica Orbis pořádané The Prague Concert Co. bývají přece vždycky v Rudolfinu. Nevěřícně jsem se tedy podíval na vstupenky a ejhle, skutečně na nich bylo napsáno „Obecní dům“. Moje neuvěřitelná roztržitost mě až tak neudivila, inu zvyk je železná košile, ale že se úplně stejně spletla i kamarádka, to mě tedy rozesmálo. No nic, naštěstí to z Rudolfina do Obecního domu zas taková dálka není, tak jsme místo popíjení skleničky vína podnikli společně ve čtyřech procházku přes Staromák až k Obecňáku a cestou si stačili i popovídat o všem možném. Deset minut před půl osmou však už byla Smetanova síň docela natřískaná, nicméně se nám podařilo objevit čtyři místa vedle sebe v jedné řadě v zadní polovině sálu a jelikož z nějakého důvodu všichni obsazují nejprve místa u uličky, museli jsme celou řadu plnou vesměs dam babičkovského či spíš prababičkovského věku zdvíhat. Některým už se nevstávalo asi úplně nejsnáz, protože jsme zaslechli i povzdech jedné z nich – ještě jde jeden! Kdyby si začaly sedat z opačné strany, nemusely by ovšem vstávat vůbec – ale to by zas asi pro nás nezbyla ona čtyři místa vedle sebe. Takže jsme jim za jejich tělocvičné úkony vlastně mohli být vděčni.

 

Turecká národní filharmonie mládeže byla založena právě mezinárodně ostříleným dirigentem Cemem Mansurem v roce 2007 a sestává ze stovky 16 – 22letých hráčů vybraných z konzervatoří ze všech koutů Turecka. Předcházela ji skvělá reputace už z loňského vystoupení v Praze, proto asi taky ten nával v sále, i když nemalou zásluhu na tom asi také mělo, že spousta vstupenek se rozdávala zdarma z dobročinných a jiných důvodů. Nicméně ke cti všem přítomných slouží fakt, že ani jednou se tentokrát netleskalo mezi jednotlivými větami uváděných skladeb, což svědčilo o erudovanosti obecenstva a rozhodně to již není v našich koncertních sálech tak samozřejmý jev, jako tomu dříve bývalo.

 

První část večera byla věnována skladbám Leonarda Bernsteina (1918-1990), z nichž jako první zaznělo Divertimento pro orchestr, které autor složil v r. 1980 jako hold ke stoletému výročí Bostonského symfonického orchestru, s nímž ho pojilo mnoho společných zážitků. Každá z osmi vět této kompozice proto evokovala určitá období tohoto orchestru či vzpomínky na jeho dirigenty apod. a všechny se poměrně výrazně od sebe lišily všemožnými styly od valčíku přes mazurku až po burleskní zpracování Radeckého marše. Byl to tedy jakýsi dost nesourodý „slepenec“, nicméně velice svižný a proměnlivý, a téměř všechny části byly také pěkně melodické a úplně všechny pak dobře poslouchatelné. Však se tato skladba také příteli líbila z celého večera nejvíc, a rozhodně nezklamala ani mě. I když musím podotknout, že orchestr zde na mě nepůsobil jako zcela kompaktní a dokonale harmonicky vyvážený celek, spíš mi to připadalo, jako by každá skupina nástrojů hrála hlavně sama za sebe a chtěla se co nejvíc blýsknout. Možná to ale bylo způsobeno poměrně hřmotným vyzněním některých částí skladby, což ale byl nejspíš i záměr samotného autora – oslavy staletých výročí by přece ani neměly být příliš komorní. Publikum bylo ovšem velmi spokojené, což dalo najevo dlouhotrvajícím a vřelým potleskem.

 

Poté následovala od téhož skladatele Serenáda podle Platónova Symposia pro sólové housle, smyčcový orchestr, harfu a bicí, jejíž jednotlivé věty vyjadřují chvalozpěvy různých starořeckých myslitelů na Eróta, boha lásky a mužnosti. Blýskla se zde mladá houslová sólistka Alena Baeva, rodačka z kazašské Alma-Aty, a každá z pěti vět měla úplně jiný charakter, vyjadřující vystoupení toho kterého myslitele od Faidra přes Aristofana a další až po Sokrata. A i když tato hudba je rovněž mnohostylová, přesto na mě působila jako harmonicky strukturovaný jednolitý celek, v němž se pouze střídají různé naturely a přístupy k danému tématu. I provedení orchestru bylo moc zdařilé a byl to tak pěkný hudební bonbónek před přestávkou, v níž pak přítel vystál neskutečně dlouhou frontu na víno, které jsme ale ještě kupodivu s jistými peripetiemi stačili i vypít. Od té doby, co jsem se před již mnoha lety stal téměř abstinentem, jsem schopen skleničku vína usrkávat třeba celý večer. Na koncertech si tedy kvůli délce přestávek dávám zpravidla jen jedno deci, a i tak mám co dělat, abych ho stačil vypít, či si ho spíš vychutnat. V Obecním domě ale znají jen jednu míru – 1,5 dcl, což se v mém případě za zbylých asi osm minut do konce přestávky skutečně zdolat nedalo, proto jsem víc než polovinu odlil příteli, ten se totiž abstinentem ještě stát nemusel, a tak se po jistém zdráhání kvůli mně obětoval.

 

Po příchodu zpět do sálu jsme opět museli, ač neradi, zdvíhat celou řadu (pra)babiček a po krátké chvíli pak Cem Mansur odmávl první tóny Symfonie č. 5 Sergeje Sergejeviče Prokofjeva (1891-1953), jednoho z největších hudebních tvůrců 20. století, jehož osud byl tímto stoletím také neuvěřitelně poznamenán. Po bolševické revoluci nejdřív emigroval do USA, kde ho však znechutila umělecká provinčnost a nepochopení, a proto odjel v r. 1920 do Paříže, kde teprve našel pro sebe správné umělecké klima a založil i rodinu. V roce 1936 se tento člen tamní umělecké smetánky rozhodl překvapivě k návratu do Sovětského svazu, kde zrovna vrcholil stalinský teror. Svou Symfonii č. 5 složil v létě roku 1944, když už byly hitlerovské armády konečně vytlačovány ze sovětského území. Skladatel ji považoval za jedno ze svých nejlepších děl a sám o tom napsal: „V Páté symfonii jsem chtěl oslavit svobodného a šťastného člověka, jeho mohutnou sílu, jeho ušlechtilost, jeho duchovní čistotu. Nemohu říci, že jsem to téma vybral – ono se ve mně narodilo a potřebovalo vyjádření. Napsal jsem takovou hudbu, která zrála a nakonec naplnila mou duši.“ Premiéra ve Velkém sále Moskevské konzervatoře 13. ledna 1945 měla obrovský úspěch a na podzim se hrála i v Bostonu a New Yorku, zazněla i v americkém rozhlase. Nedlouho po válce byl však Prokofjev označen za dekadentního buržoazního skladatele, jeho díla se nesměla v SSSR hrát a jeho žena byla dokonce jako údajná špionka zavřena v gulagu, odkud se vrátila až v r. 1956, takže ji Prokofjev už nikdy nespatřil, protože zemřel 5. března 1953 – paradoxně ve stejný den jako Stalin. Sovětská Pravda se o jeho smrti krátce zmínila na str. 116, když předchozích 115 stran bylo věnováno Stalinovi.

 

Skladba i na mě učinila opravdu silný dojem, orchestr ji zahrál s velkým entuziasmem a nasazením, a i přes zjevnou energii, kterou do ní skladatel vložil, nepůsobila nijak pateticky, prýštila z ní jen mohutná chuť k životu v příslibu nadcházejícího osvobození z válečných útrap a jejich překonání. Turecká národní filharmonie mládeže i sám Cem Mansur sklidili za provedení tohoto nádherného díla zaslouženě obdivný a dlouhotrvající potlesk zaplněné Smetanovy síně Obecního domu. Skvělý dojem mi nepokazily ani dvě mladší dámy sedící v řadách přede mnou, které si během jednotlivých vět vytahovaly z kabelek plastové lahve a usrkávaly z nich nějakou tekutinu. Vzpomněl jsem si na článek, který jsem nedávno četl na internetu a který se doslova vysmíval podobným ženám, které propadly módnímu dodržování „pitného režimu“ a neustále všude na veřejnosti cosi usrkávají. Článek citoval i známého plastického chirurga docenta Měšťáka, který se nad podobným chováním doslova pohoršoval a označil je dokonce za naprosto nesmyslné, ba přímo škodlivé pro pokožku i zdraví. Pít se podle něj má, jen když je žízeň, pokud nejde o seniory, kteří již tento reflex ztratili. Osobně to sice považuji za každého věc, zda se chce před druhými takto znemožňovat nebo ne, ale do koncertních síní podle mne tento zlozvyk opravdu nepatří. Obávám se navíc, že brzy se tak můžeme dočkat při podobných událostech i chroustání popcornu, kvůli čemu už raději ani nechodím do kina, i kdyby se tam něco pořádného hrálo, jako že stejně nehraje.  Ale to jsem trochu odbočil.

 

Po nadšeném dlouhotrvajícím potlesku následovaly ještě dokonce dva brilantně provedené přídavky – nejdříve předehra k Bernsteinově opeře Candide a poté skladba od Sergeje Prokofjeva. Ne, že bych to snad sám poznal, ale prozradil mi to kamarádčin manžel, který sám býval koncertním mistrem u jednoho z našich význačných orchestrů. A po dalších vděčných ovacích jsme se pak už začali rozcházet domů, aby v nás ještě dlouho dozníval pocit z krásné hudby tohoto povedeného večera.

 

 

Praha, 16.9.2018

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=F83-z4vnO74