HODNĚ SMÍCHU A PÁR SLZ – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Další představení ve Viole, které nás rozhodně nezklamalo.

 

 

Hrají: Carmen Mayerová, Tereza Kostková

Režie: Jiřina Tejkalová

 

Divadlo Viola, Praha, 28.2.2019 ve 20:00

 

 

Před návštěvou tohoto představení jsem se na jeho obsah nijak nepřipravil, takže jsme s přítelem byli zpočátku doslova jako nepopsaný list a vůbec jsme netušili, na co to vlastně jdeme. Místa jsme měli těsně u pravé strany jeviště, na kterém byla připravena dvě rozložitá starodávná čalouněná křesla s vyřezávanými opěradly a u každého z nich pak malý stoleček s připravenou parukou – jednou stříbřitě šedivou a druhou temně zrzavou. Jako první pak na scénu vešla Carmen Mayerová a po uvítacím potlesku se představila jako autorka vzpomínkové knihy na svou nejlepší kamarádku už od školních let a slavnou spisovatelku Betty McDonaldovou. Poté se posadila asi metr a půl od nás s přítelem, nasadila si tu stříbrnou paruku a začala nám (tedy samozřejmě nejen nám dvěma) líčit životní příběh Betty McDonaldové a potažmo i ten svůj pod zorným úhlem jejich celoživotního přátelství.

 

Přiznám se, že jsem se se jménem Betty McDonaldové dosud nikdy nesetkal, proto jsem ji od začátku považoval jen za fiktivní postavu, stejně jako jsem za fiktivní považoval celý příběh, a teprve později ve mně začalo hlodat podezření, snad kvůli tomu, že hra nebyla nijak zvlášť dramatická a neměla ani žádnou pozoruhodnější zápletku, že by mohlo jít o skutečné postavy, což se mi později podařilo googlováním i potvrdit. Ti sečtělejší z vás by tedy asi věděli rovnou, že Betty McDonaldová byla opravdu slavná spisovatelka, která sepsala několik humorných autobiografických románů, přičemž hra se opravdu opírala o skutečné momenty z jejího života. Jak už jsem ale naznačil, nejednalo se o žádné drama, ale celé mi to připomínalo spíš jakési nostalgické listování albem starých zašlých fotografií v příjemně laskavém tónu. Tedy hlavně v těch pasážích, kdy své vzpomínky na různé epizody ze života obou kamarádek vyprávěla Carmen Mayerová coby údajná autorka oné vzpomínkové knihy. Brzy po ní se totiž na scéně objevila Tereza Kostková, aby se převtělila právě do energické Betty McDolnaldové a svými vstupy rozehrávala v dialozích s Carmen Mayerovou nejrůznější epizody z jejich života. A dařilo se jim to oběma opravdu náramně, v takovýchto oživlých vzpomínkových sekvencích bylo naprosto uvěřitelné, že se po scéně pohybují dvě věkově rovnocenné vrstevnice, a nikoliv matka s dcerou, jak je tomu v civilním životě obou skvělých hereček.

 

Carmen Mayerovou jsem zatím znal jen z několika menších rolí ve filmu a televizi, a vnímal jsem ji proto dosud spíš jako manželku svého mnohem slavnějšího životního partnera Petra Kostky. Potěšilo mě proto, že jsem ji nyní mohl poprvé vidět naživo na divadle a k tomu hodně zblízka, přičemž jsem s chutí mohl ocenit její nesporné herecké mistrovství (škoda, že je tak málo využité třeba právě ve filmu), ale i nespornou noblesitu této velice sympatické elegantní starší dámy, která z ní zcela přirozeně vyzařovala.  A jelikož nesleduju v televizi Star Dance, neznal jsem vlastně dosud pořádně ani Terezu Kostkovou, a také ona na mě zapůsobila víc než sympatickým dojmem, nevtíravým osobním šarmem i zřejmým hereckým uměním, které evidentně zdědila po obou svých rodičích. Po Petru Kostkovi pak o malinko víc i svou obličejovou mimiku, i když samozřejmě v mnohem něžnějším a naprosto svébytně ženském provedení. Obě herečky se na scéně bezvadně doplňovaly a vytvořily tak opravdu živě jiskřivou atmosféru, kterou samotný nepříliš dramatický děj posunuly o několik úrovní výš, než nabízel text sám o sobě. O vtipný a dobře načasovaný rozruch se před přestávkou navíc postarala Tereza Kostková, když přinesla košík pouťových frkaček a začala je rozdávat zájemcům, aby je pak na její pokyn použili jako zvukovou kulisu při svatbě, která se měla v příběhu právě odehrát. Když už měla v ruce poslední, přišlo mi líto se do této hry s tak mile působící herečkou také nezapojit a přihlásil jsem se o ni. Poté jsem ji ale nejdřív nabídl příteli, který to ovšem striktně odmítl, a jelikož se mi zdálo, že někdo za námi byl smutný, že se na něj nedostalo, nabídl jsem ji galantně i někomu v řadách za námi, ovšem také bezúspěšně. Tereza Kostková si to ale vyložila nejspíš tak, že o frkačku sám asi nestojím, tak mě k všeobecnému veselí vyzvala, abych ji předal vedle sedícímu příteli s tím, že pro mě pak bude mít zcela specifický úkol. Načež mě po chvíli vyzvala, abych si stoupl k ní na pódium a přednesl publiku třeba nějakou báseň. Přítel mě začal v tu chvíli popichovat, ať jdu a přednesu něco ze své tvorby. Jenže já si bohužel žádnou svou básničku, třebas i sebekratší, ani žádnou jinou, zpaměti vybavit neumím, tak jsem se začal usilovně bránit, že na pódium rozhodně nepůjdu, což Tereza Kostková opět k všeobecnému veselí okomentovala nějakými vtipnými poznámkami na mou adresu, kterým jsem se pochopitelně s chutí zasmál i já, což naštěstí sama také ocenila. A tak jsem bohužel promarnil svou první a možná i poslední životní hvězdnou minutu, kdy jsem se mohl proslavit na prknech, která znamenají svět. Podobná příležitost se mi už nejspíš sice nikdy nenaskytne, přesto jsem se po této zkušenosti zařekl, že alespoň jednu svou básničku se za domácí úkol někdy budu muset zpaměti naučit, neboť štěstí, jak se právě opět ukázalo, přeje připraveným. Určitou náplastí mi tak bylo jen to, že alespoň přítel si s velkou chutí s ostatními šťastlivci zafrkal, a ještě mu zůstala na památku papírová frkačka, o které může všem pravdivě tvrdit, že ji dostal osobně od Terezy Kostkové.

 

O přestávce jsme se pak s přítelem shodli, že obsah hry je poměrně plytký a takřka „o ničem“, přičemž teprve výkony obou protagonistek z ní dělají opravdový divácký zážitek.  Samotný děj tak na mě působil spíš jako typicky ženský román, jaké si ráda v knihovně půjčovala moje máma a přečetla jich i několik týdně, aby si zřejmě alespoň ve svých představách mohla užít povedenější příběhy, než jaký jí osud přihrál s mým tátou, s nímž se k sobě absolutně nehodili, a přesto mu celý svůj život poslušně doslova obětovala, aniž by si toho on vůbec kdy všiml. Ne tedy že bych snad někdy tento druh literatury sám četl, snad až kdysi na docela zajímavý román Olgy Scheinpflugové o jejím životě s Karlem Čapkem, ale tak nějak si ji právě představuji. Proto také asi byla v publiku výrazná převaha především starších žen. Nicméně podle reakcí se dobře bavili i přítomní muži, abych snad někoho od návštěvy tohoto jistě povedeného představení neodradil. Chvilky oddechu jsem také využil k tomu, abych se přítele zeptal, zda podle jeho názoru se na stále krásném vzhledu Carmen Mayerové (letos jí bude 75 let) podílí i zručnost našich plastických chirurgů, má totiž i v tomto směru vynikající pozorovací talent, zejména takto zblízka. K mému potěšení bez jakýchkoliv pochyb prohlásil, že obličej této šarmantní dámy je zcela přirozeně původní a prost jakýchkoliv podobných umělých zásahů. Načež jsem před Carmen Mayerovou smeknul ještě jednou.

 

Po přestávce se pak pokračovalo v ještě příjemnější a uvolněnější atmosféře. O tom, že knihy Betty McDonaldové mohou být zajímavé čtení, mě přitom přesvědčilo například jakési její „desatero“ přednesené Terezou Kostkovou, které věnovala charakteristice dospívající mládeže. Hlasitě mě rozesmálo třeba hned první tvrzení, že není pravda, že by snad dospívající děti své rodiče nenáviděly – ony jimi pouze hluboce pohrdají.  Tento druh smyslu pro humor osobně můžu, tak třeba se s ním někdy ještě seznámím i blíž. Když hra dospěla až k předčasnému skonu slavné spisovatelky v jejích padesáti letech a tím i ke svému finále, diváci odměnili obě skvělé protagonistky velikým a dlouhotrvajícím aplausem, takže se musely jít děkovat nejmíň pětkrát, což bylo vzhledem k jejich výkonu naprosto zasloužené. Víc než spokojeni jsme tak z tohoto doslova milého představení odcházeli i my a libovali si, že to byl opravdu pěkně strávený večer v krásné společnosti.  

 

 

 

 

 

Praha, 3.3.2019

 

http://divadloviola.cz/hodne-smichu-a-par-slz/