DOSHISHA UNIVERSITY ORCHESTRA – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ I přes nevhodnost vynuceného nouzového přesunu koncertu z Obecního domu do Lucerny se japonský studentský orchestr předvedl v dobrém světle.

 

 

Dirigent: Hikaru Ebihara

 

Velký sál, Lucerna, Praha, 4.3.2019 v 19:30

 

 

Tento zahajovací koncert letošního cyklu Musica Orbis 2019 se měl původně konat v důstojném prostředí Smetanovy síně Obecního domu. Následkem dlouholetého kondenzujícího vlhka u stropního světlíku tam však došlo k uvolnění dvou kusů štukové dekorace a jejich pádu do sálu, naštěstí v době, kdy se tam žádná akce právě nekonala, takže nedošlo k žádným obětem na životech ani zranění. Nicméně Smetanova síň tak byla na tři týdny vyřazena kvůli akutním opravám z provozu, takže kdo si objednal vstupenky na tento koncert elektronicky, byl s dostatečným předstihem informován pořadatelem o změně místa. V Lucerně jsem snad na žádném koncertu klasické hudby ještě nebyl, tak jsem byl i docela zvědavý, jak to právě tam dopadne. Již při příchodu mi ale bylo jasné, že toto prostředí, které se od dob (sur)reálného socialismu nijak v interiéru neproměnilo a působí stále stejně vybydleně, se sice ještě možná hodí na všelijaké větší akce zábavního typu, ale postrádá jakoukoliv kultivovanost nebo aspoň neotřelost, která by se lépe snoubila s vážnou hudbou. Člověk si tam připadá spíš jako na tancovačce v nějakém obrovském zaplivaném provinčním kulturáku, kde se čas zastavil už někdy před padesáti lety. Nádherná architektura a dekorativní prvky včetně úžasného stropu to samy o sobě nemohou zachránit a jsou tak jen smutnými svědky dávno zašlé slávy, která zářila skutečnou noblesitou naposledy asi v době první republiky. Veškeré zázemí včetně inventáře působí ošuntěle, nevlídně až odpudivě, chladicí boxy polepené reklamami Coca-Coly u barpultů na ochozech pouťově svítí až do hlavního sálu a dokreslují estetický marasmus, který Lucernu dusí triumfem nevkusu, jenž není už ani kýčovitý, jen uboze laciný a úpící sám nad sebou.  Luxusní je jen dvacetikorunový poplatek za kus u věkem zašlé šatny – zřejmě symbol toho, že tady jde o kulturu opravdu až v té nejposlednější řadě.

 

Ale vzhledem k tomu, co jsem napsal úvodem, pořadatel mohl být nejspíš rád, že vůbec nějaký náhradní prostor na poslední chvíli získal, proto má slova nejsou rozhodně žádnou kritikou na jeho adresu a umím si představit, jak těžká volba to pro něj musela být. Čili s ním naopak soucítím a berte má slova o Lucerně jen jako snahu o vylíčení skutečnosti bez zbytečného zastírání, protože toto prostředí se samozřejmě nemohlo na mém výsledném dojmu nepodepsat, i když to není vina nikoho z aktérů večera, kteří naopak museli sami určitě překonávat všelijaké zdejší nástrahy a budiž jim vzdána čest, že vše nakonec dopadlo aspoň tak, jak to dopadlo. Předpokládám, že většina vstupenek se na cyklus Musica Orbis distribuuje nejspíš již zaběhanými kanály zdarma, čemuž pak odpovídá i skladba návštěvníků, která je velice pestrá – od mladých lidí ve studentském věku, přes střední generaci až po důchodce. Mnozí z nich evidentně nemají s návštěvou klasických koncertů zkušenosti a přenášejí tak na ně své zvyklosti třeba z multikin, ale to už k dnešní době asi zkrátka patří – třeba to není projev úpadku všeobecné kultury, jak se na první pohled může zdát, ale naopak její demokratizace, kdoví.

 

Velký sál Lucerny se postupně zaplnil z asi 80 %, jen místa na ochozech ve dvou patrech nad ním byla obsazená úplně, ale těch není zase tolik. S na Japonce neobvyklým asi desetiminutovým zpožděním se na pódium dostavili mladí hudebníci z Doshisha University Orchestra, který tvoří asi 150 studentů z Doshisha University a je činný především v Kjótu, jednom z historicky nejcennějších japonských měst. V roce 2015 orchestr oslavil 90 let své existence. Byl samozřejmě přivítán potleskem publika, stejně jako posléze dirigent Hikaru Ebihara (nar. 1974), jenž má i řadu mezinárodních zkušeností a je také hostujícím dirigentem Tokijské filharmonie. Jako první pod jeho energickou taktovkou zazněla Akademická slavnostní předehra Johannese Brahmse (1833-1897), kterou skladatel složil v roce 1880 jako poděkování za to, že ho univerzita ve Vratislavi poctila rok předtím udělením čestného doktorátu. Skladba to byla pěkně melodická, v závěru byly i zřetelně rozeznatelné motivy ze studentské hymny Gaudeamus igitur. Krom toho jsou ještě v této předehře zpracována témata ze tří starých německých studentských písní – o Brahmsovi se v souladu s míněním i jiných například Čajkovskij ve své korespondenci zmiňoval, že sice skvěle ovládá kompoziční řemeslo, avšak nikdy ho nenapadne kloudná hudební myšlenka. Mladík sedící před námi si zpočátku s mobilem nad hlavou nahrával několik úvodních sekvencí na svůj mobil a vůbec mu nevadilo, že nám tím zakrývá výhled a ruší naše soustředění na skladbu samotnou, ale po pár minutách toho naštěstí nechal. V ne příliš dobré akustice sálu se nástroje orchestru slévaly do poněkud tlumeného neostrého zvuku, ale jinak se skladba poslouchala docela příjemně.

 

Dále následovala jednovětá Symfonie č. 1 in A, kterou zkomponoval jeden z nejvýznamnějších japonských skladatelů Ikuma Dan (1924-2001) již v roce 1950 a představuje v sobě formální řád evropské hudby v harmonickém spojení s japonskou melodikou. Příjemný dojem z této zajímavé skladby jsem si nenechal pokazit ani dvěma nedaleko sedícími slečnami, které si během ní vylepšovaly z malých plastových lahví svůj pitný režim, což už bohužel není na koncertech v současné době nic neobvyklého. Pořád to ale bylo ještě o něco méně rušivé než zážitek mého známého z jiného koncertu, kdy si jeho soused občas údajně také ladil svůj pitný režim, nikoliv ovšem vodou, ale slivovicí, což pokaždé poškádlilo i čichové buňky návštěvníků v blízkém okolí dotyčného.  

 

Přestávku jsme s přítelem strávili raději na tom nejvyšším ochoze, protože v závěru první půlky večera jsme se začínali vlivem stoupajícího horka a vydýchaného vzduchu v přízemí už nepříjemně potit – nahoře bylo přeci jen znatelně o cosi líp. Na druhou půli se pak zřejmě z těchto důvodů rozběhly v Lucerně hodně slyšitelně větráky klimatizace a zdatně tak soupeřily po celý zbytek koncertu zejména s tiššími tóny Symfonie č. 9 e-moll „Z Nového světa“ Antonína Dvořáka (1841-1904). Ty hřmotnější pasáže ji občas naštěstí dokázaly i úspěšně přehlušit. Při této skladbě jsem se ovšem neubránil čichovým vjemům ani já, protože slečna vedle mě si přinesla s sebou od baru nedopitý kelímek s ne příliš kvalitním bílým vínem (čpělo asi jako laciný krabičák),  který bohužel držela v té bližší ruce ke mně a při každém poměrně častém pohybu této ruky mě pach vína nepříjemně polechtal v nose.  Slečna vedle mého přítele si naopak kelímek odložila na zem a do ruky si ho brala jen tehdy, když z něj upíjela. Všiml jsem si ale, že takových občerstvovačů bylo v sále mnohem víc a rovněž i s jinými tekutinami pořízenými o přestávce, včetně piva. Japonský studentský orchestr se i v takovémto prostředí snažil, co to šlo, líbil se mi i výkon dirigenta, který se do Novosvětské opravdu důrazně položil a občas přitom i povyskočil, což se mi na koncertech klasické hudby vždycky líbí – rozhodně víc než dirigenti, kteří dirigují někdy se zápalem srovnatelným s leklou rybou. Jeden takový kdysi řídil i Českou filharmonii, ale jmenovat ho není třeba, je to ostatně věc názoru. To, že se tleskalo po každé větě mě už vůbec nemohlo překvapit, trochu ale k tomu možná nechtěně přispěl i sám dirigent, který se hned po té první s typickou japonskou zdvořilostí před orchestrem hluboce poklonil a nikdo mu asi předem neřekl, co to může u nezkušeného publika způsobit za reakci. I přes všechny popsané průvodní jevy jsem si Dvořákovu nádhernou symfonii docela vychutnal a studentskému orchestru se jistě dá odpustit i slabší chvilka někoho z dechové sekce v samém závěru, komu se zřejmě smekly po nástroji prsty a jím omylem vytvořené falešné tóny poněkud zatahaly za uši. Jinak se mi ale zdál výkon orchestru velmi solidní a bouřlivý potlesk obecenstva na závěr byl myslím zasloužený. Dočkali jsme se tak i pěkného svižného přídavku, který ale bohužel pojmenovat neumím.  Zahajovací koncert letošního koncertního cyklu Musica Orbis se tak myslím sám o sobě povedl, držím jen pořadatelům do budoucna palce, aby je podobné lapálie s nasmlouvaným prostorem už nikdy více nepotkaly.

 

 

 

Praha, 7.3.2019

 

Ikuma Dan: Symfonie č.1