R. Medek, J. Havelka, M. Ljubková: PLUKOVNÍK ŠVEC – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Zajímavý a potřebný příspěvek Národního divadla ke 100. výročí vzniku republiky.

 

 

Režie: Jiří Havelka

Dramaturgie: Marta Ljubková

Scéna: Pavla Kamanová

Kostýmy: Andrea Králová

Hudba: Martin Tvrdý

 

Švec: Filip Kaňkovský

Trojan: Matyáš Řezníček

Kaluža: Igor Orozovič

Janda: Pavel Batěk

a další

 

 

Národní divadlo na Nové scéně, 1.4.2019 ve 20:00

 

Můj děda sice byl ruský legionář, ale jako dítě jsem měl jiné zájmy, než abych se ho při občasných setkáních vyptával na jeho zážitky z legií, a on mi sám od sebe nic takového nevypravoval. Což je mi dnes samozřejmě líto, a tak si občas alespoň přečtu nějakou knihu popisující zážitky přímých účastníků, abych si dodatečně udělal nějakou určitější představu, co si můj děda, s nímž jsme se měli jinak hodně rádi, během své neuvěřitelné legionářské anabáze asi prožil. Proto jsem šel i na tuto hru s velkou zvědavostí i s přítelem, který měl v ruských legiích pro změnu svého pradědečka, jehož ale neměl možnost příliš poznat.

 

Hra Plukovník Švec, kterou napsal Rudolf Medek, rovněž aktivní legionář, byla údajně v předmnichovském Československu hodně populární, nicméně po únoru 1948 se stejně jako celá legionářská problematika dostala takzvaně na index, protože nezapadala do „žádoucího“ rámce tehdejších vztahů se Sovětským svazem. Proto je dobře, že se k ní režisér Jiří Havelka vrátil v roce 100. výročí vzniku Československa, neboť právě československé legie v Rusku se o vznik první republiky zásadním způsobem zasloužily. Současná inscenace však není přímo znovuuvedením Medkovy hry jako takové, ale je spíš inscenací o ní, takže jsou pod ní autorsky podepsáni i režisér Jiří Havelka a dramaturgyně Marta Ljubková. Na mne působila spíš jako jakési dokudrama o vzniku a jedné etapě působení čs. legií na Rusi, což je podtrženo i rolí vypravěče, který děj hry různě komentuje a zasazuje i do určitého historického rámce. Výsledný tvar tak do jisté míry postrádá dramatičtější dějovou linku i hlubší dramatické zápletky, stejně jako větší psychologické prokreslení jednotlivých postav. K podobné úpravě možná režisér sáhl i proto, že Medkova hra by už zřejmě z dnešního pohledu umělecky úplně neobstála, protože byla nejspíš poznamenána i přepjatým patosem a jednostranným pohledem autora, který se jako přímý účastník zobrazených dějů možná nedokázal tak úplně povznést k potřebnému objektivnějšímu nadhledu. Alespoň tak jsem si to vyložil z interpretovaných úryvků dobových kritických postřehů, které zajímavým způsobem režisér zasadil přímo do inscenace ve chvíli, než se začíná lámat osud plukovníka Švece, kterému většina vojáků vypoví nakonec vojenskou poslušnost, i když si ho lidsky jinak nesmírně váží. Už zkrátka nechtějí aktivně zasahovat do ruské občanské války na podporu jedné ze znepřátelených stran, ale chtějí se především dostat co nejdřív do Vladivostoku a následně na lodích přes půl světa domů. Tato z jeho pohledu nezvládnutá situace nakonec dožene plukovníka Švece k sebevraždě, v níž vidí zřejmě jediné čestné východisko.

 

Ve hře ale bohužel není téměř žádný prostor k tomu, aby se kromě historických faktů zabývala i tím, co k takovému postoji velkou část legionářů vedlo. Smrt plukovníka Švece tak vyznívá sice jako tragicky heroické a zásadové gesto, nicméně bez pokusu o vysvětlení nálad většiny prostých legionářů zůstává tento moment hodně zploštělý a divák, který nezná blíže legionářskou problematiku z jiných zdrojů, tak podle mě tuto situaci ani nemůže náležitě pochopit a spoluprožít. V tom vidím i největší slabinu této inscenace, že svým způsobem ulpívá jen na povrchu faktů a dějů a nepokouší se více proniknout do motivace jednotlivých postav. Tím vlastně zeslabuje tu nejpodstatnější dramatickou zápletku a namísto živého vnitřně strukturovaného dramatu tak sklouzává spíš k ne úplně zdůvodněné, a navíc jen zčásti nakousnuté a nedotažené moralitě. Divák tak ani nedostane možnost, aby si sám kladl otázky, které se nejspíš honí v hlavách jednotlivých postav příběhu, aby se s nimi mohl zkusit ztotožnit, což je škoda. Emoční účinek hry je tak hodně oslabený. Herecké výkony byly solidní, i když herci měli jen minimum možností vtisknout svým postavám nějaké skutečně životnější rysy. Nebylo tak podle mne jejich vinou, že z nich čišela jistá schematičnost. Také mi příliš nesedělo obsazení Filipa Kaňkovského do role plukovníka Švece, protože jeho fyziognomie ho podle mne předurčuje k hraní spíš nesympatických negativních postav vyznačujících se jistou zákeřnou podlostí. Přitom na jevišti předvedl rozhodně nejvýraznější výkon, který si určitě zaslouží uznání. Nicméně ani přes svou veškerou snahu jsem se nedokázal jeho (nejspíš nespravedlivého) zařazení do předem dané škatulky úplně zbavit…

 

Po formální stránce ale nemám této inscenaci co vytknout – užívá na jednoduché, ale účelné scéně řady zajímavých divadelních prostředků, od promyšlené choreografie hromadných scén, připomínajících nejen vojenský charakter čs. legií, ale zejména asi silnou sokolskou myšlenku, která měla zásadní podíl na pozvednutí a udržování vlasteneckého ducha porobeného národa, přes ilustrativní celoplošné video na pozadí, které významně dotvářelo autentickou atmosféru doby, až po vynikající hudbu, jež dodávala potřebnou emocionalitu a výborný podkres toho, co se na jevišti právě odehrávalo. Především díky těmto prvkům jsem byl do hry místy i poměrně silně vtažen a to, co mi v ní chybělo, jsem si naštěstí mohl dodat tak nějak sám ze svých kusých znalostí. Na rozdíl od přítele, který byl zcela odkázán jen na to, co se na Nové scéně odehrávalo, i když si před začátkem stačil ve foyer přečíst alespoň část Švecova životopisu. Ani to mu však nestačilo k hlubšímu prožitku z této hry a žádný silnější dojem tak v něm nezanechala. Ostatně z hlediska příběhu samotného ho moc nezanechala ani ve mně, přesto její uvedení v Národním divadle vítám jako velice vítaný střípek do mozaiky, kterou si v sobě snažím postupně skládat jako jeden z kořenů, z nichž částečně vyrůstá podhoubí i mé vlastní minulosti a přítomnosti, což si s přibývajícími léty uvědomuju čím dál zřetelněji.

 

 

 

 

 

Praha, 4.4.2019

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/13210?s=309