NEW ENGLAND CONSERVATORY YOUTH PHILHARMONIC ORCHESTRA – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Další skvělý zážitek s mladými americkými hudebníky v cyklu MUSICA ORBIS.

Dvořákova síň, Rudolfinum, 20.6.2019 ve 20:00

Na další koncert z cyklu MUSICA ORBIS jsem se tentokrát vypravil s přítelem. Původně se mi ho podařilo přemluvit díky tomu, že s námi půjdou i další naši kamarádi, takže když se pak omluvili, v duchu jsem se smířil s tím, že z koncertu nakonec asi nic nebude, protože klasická hudba nepatří mezi oblíbené hudební žánry mého přítele. Nicméně i v dlouholetém partnerském vztahu se dají někdy zažít nečekaná příjemná překvapení. Přítel totiž prohlásil, že mě přece nemůže připravit o hudební zážitek, na který jsem se už těšil, a že mě i přes absenci našich kamarádů na koncert doprovodí, protože ví, že samotnému by se mi tam nechtělo. Tak to tedy u mě zabodoval! Zároveň jsem ale doufal, že vzhledem k Beethovenově Osudové, která byla mj. na programu, se snad tentokrát nebude nudit ani on.

Do Rudolfina jsme se dostavili raději už s dvacetiminutovým předstihem, abychom při očekávaném velkém návštěvnickém zájmu, který se i tentokrát potvrdil, včas zaujali nějaká pěkná místa. Ještě před usazením jsem stačil u baru ve foyer zakoupit na přestávku skleničku Chardonay pro přítele a suché Bohemky pro mě, obojí za jednotnou cenu 70,- Kč za 1,5 dcl.  Touto cenovou úrovní se catering v Rudolfinu řadí mezi pražskými kulturními stánky k těm nejdražším, i tak se ale před barem o přestávce utvořila nekonečná fronta žíznivců. Je zkrátka vidět, že pražákům, těm je hej, a ani takové ceny je nemůžou odradit – neviditelná ruka trhu alespoň zde tedy funguje vcelku spolehlivě. Na rozdíl od drtivé většiny těch méně prozíravých jsme si ale své drinky aspoň mohli vypít v klidu, ne jako ti, kteří ještě stáli ve frontě i ve chvíli, kdy už zvonění ohlašovalo konec přestávky.

Nicméně vraťme se z této odbočky spořádaně na samotný začátek. Když jsme se tedy usadili uprostřed pěkné dvanácté řady, přisedla si ke mně korpulentnější starší dáma a po malé chvíli se na mě obrátila s diskrétní prosbou, zda bych jí nepřidržel na chvíli sedačku, aby si mohla upravit pod sebou sukni. Rád jsem jí samozřejmě vyhověl – inu jsou někdy chvíle, kdy i gentleman smí, a dokonce snad i musí, sáhnout dámě ve veřejném prostoru pod sukni. Snad by mi to tentokrát odpustil i Mister Etiketa, každopádně by to mohla být pro něj zajímavá otázka k roz(h)řešení.  A pak už krátce po osmé zahájili večerní koncert novoangličtí mladí konzervatoristé, kterých je ve filharmonii 90 ve věku 14–18 let a jsou každoročně vybíráni z více než tisícovky uchazečů, skladbou Jubilee z cyklu Symfonické skici od George Whitefielda Chadwicka (1854–1931).  Tento americký skladatel byl více než 30 let od roku 1897 ředitelem právě Novoanglické konzervatoře v Bostonu a není jistě bez zajímavosti, že se prý setkal i s Antonínem Dvořákem v době jeho ředitelského angažmá na Newyorské konzervatoři. Oba skladatelé si také údajně navzájem hudby toho druhého cenili a já se během poslechu energické úvodní skladby chtě nechtě nemohl zbavit dojmu, že je Dvořákem i dosti ovlivněná.  Sympatický postarší dirigent David Loebel, který má za sebou velké zkušenosti z řízení nejrůznějších symfonických orchestrů a nyní působí již čtvrtou sezónu jako hudební ředitel Novoanglické konzervatoře, dovedl své svěřence k nadšenému a skvělému výkonu, takže úvod večera správně rozehřál i návštěvníky, o čemž svědčil i vstřícný potlesk po skončení skladby.

Následovala symfonická báseň Gustava Mahlera (1860–1911) Totenfeier (Smuteční slavnost), která měla premiéru v Berlíně roku 1896, tedy ve stejném roce, jako předchozí Chadwickova Jubilee. Mahlerovu symfonickou hudbu mám obzvlášť rád, ovšem tuto skladbu jsem nejspíš dosud neslyšel, tak jsem byl na ni o to víc zvědavý. A musím říct, že v procítěném podání mladých novoanglických filharmoniků i díky krásným dirigentským gestům Davida Loebla mě doslova nadchla a pohltila, nechal jsem se volně unášet všemi úžasnými proměnami jejích vnitřních nálad. Úžasný zážitek pak ještě parádně vygradoval v samotném závěru, kdy dirigent po posledním tónu nechal obě ruce ještě dlouho zdvižené v závěrečném gestu, takže ani hudebníci neodložili své smyčce a nástroje, jako by byli připraveni ještě dále pokračovat. Dirigent své ruce spustil snad až po nějakých sedmi vteřinách, čímž docílil nádherného dlouhého noblesního ticha, než se spustil divácký potlesk. Takto mistrovsky zvládnuté doznívání hudební skladby do naprostého ticha jsem snad dosud nikdy nezažil ani u těch nejslavnějších světových orchestrů, které jsem kdy měl možnost naživo slyšet. Nesnáším totiž, když ještě pořádně nedozní závěrečný tón a říční nedočkavci v obecenstvu spustí potlesk, kterým tak spolehlivě ublíží konci jakékoliv skladby. Tentokrát jsem byl ale svědkem naprosto mimořádného zážitku, na který už nikdy nezapomenu, to byla opravdová lahůdka par excellence. O to nadšenější pak byl i potlesk, který se po tom krásném tichu rozezněl a vykouzlil šťastné úsměvy na tvářích dirigenta i hudebníků před odchodem na přestávku.

Po ní pak následovala Symfonie č. 5 c moll (Osudová) Ludwiga van Beethovena (1770–1827), jejíž úvodní tóny asi zná úplně každý, i ten, komu jinak klasická hudba vůbec nic neříká. Ovšem asi právě proto, že je tato skladba tak notoricky známá, mě její provedení mladými americkými symfoniky nestrhlo tolik, jako třeba předchozí Mahlerův Totenfeier.  Zejména sekce dechů mi zněla občas dost nezvykle, i když při své hudební nevzdělanosti samozřejmě nemohu tvrdit, že snad nesprávně. Zkrátka jen jinak, než jsem zvyklý. Úplně stejný problém, vlastně ještě větší, s přijetím jsem měl například kdysi i s přednesem podobně slavného Čajkovského Klavírního koncertu b moll, tuším na Pražském jaru, jedním slavným americkým orchestrem se slavným pianistou ve Smetanově síni Obecního domu, kdy jsem byl také zvyklý na poněkud jinou interpretaci zejména při klavírních sólech. V tom právě možná tkví i ošidnost uvádění takto populárních skladeb obecně.  Nicméně i tato část večera se mi líbila, mladí novoangličtí filharmonici rozhodně ani tentokrát nezklamali, jen oním nedostižným vrcholem večera pro mě zkrátka zůstal Mahlerův Totenfeier. A vůbec mě nijak nerozhodil ani úsměvný pád programu z ochozu do přízemí hned při úvodních taktech po přestávce, který si dvě dívky neopatrně položily před sebe. Po jeho svržení do hlediště se pak rychle provinile stáhly hluboko do svých sedaček, aby je ti v přízemí pod nimi, kolem jejichž hlav se listy programu snášely jako papírové vlaštovky, nezahlédli. Bylo to jen takové chvilkové zábavné zpestření. Mnohem víc mě bohužel zklamala menší část obecenstva, která se roztleskala po každé větě Osudové, což bych právě u takto notoricky známé skladby, notabene když si každý mohl vzít k ruce program zdarma, absolutně nečekal. Stále mě tak nepřestává udivovat, že nezanedbatelná část současných návštěvníků koncertů vážné hudby nemá vůbec tušení, že existují jakási elementární pravidla i pro ně. Osobně to považuji víc za narůstající buranství ve společnosti než snad za nějaký projev postupné demokratizace kultury. Přitom určité rozvolnění v oblékání při návštěvách koncertů mi vůbec nevadí, pokud je samozřejmě vkusné. To považuji za přirozený projev změn životního stylu, kdy menší upjatost je mi naopak sympatická. V tomto případě však někteří z posluchačů zbytečně zasadili hloupý šrám do jinak příjemného vyznění celého večera.  I tak se po skončení Osudové rozezněl sálem naprosto zasloužený potlesk, takže evidentně spokojený a usměvavý David Loebl, který trapas části obecenstva přešel s nadhledem, sáhl i k přídavkům.

Tím prvním byla skladba zřejmě české provenience – jako bych v ní občas slyšel rytmus skočné, ale blíže ji určit bohužel nedovedu.  Druhým pak byla velice rozverně pojatá skladba nepochybně některého z amerických autorů, z níž dýchal závan prérie a ozýval se dusot koní. Velmi vhodně tak svou svižnou energií uzavřela celý vesměs povedený večer, který tak končil potleskem vestoje, naprosto zaslouženým. Mladí novoangličtí filharmonici a jejich zkušený dirigent zanechali v Praze víc než sympatický dojem a také přesvědčili, že opravdu umí. I tento koncert tak měl jednu ohromnou devízu, jako i všechny ostatní z cyklu MUSICA ORBIS, že nabil všechny přítomné ohromnou mladistvou energií, kterou si odnášeli s sebou domů, a třeba v nich pak ještě nějaký čas příjemně doznívala, tak jako v nás s přítelem. Ten v tomto případě nakonec opravdu nelitoval, že mě na tento vydařený večer doprovodil.

Praha, 21.6.2019

https://www.youtube.com/watch?v=Zk-pWuhKjLw