SUKŮV KOMORNÍ ORCHESTR, II. abonentní koncert 2019 – trochu jiná recenze

Anotace: Strhující mistrovské sólo Martina Kose ozdobilo II. abonentní koncert SKO.

 

 

Sál Martinů, HAMU, Praha, 9.9.2019 v 19:30

 

 

Je to už poměrně dlouho, co jsem naposledy navštívil abonentní koncert Sukova komorního orchestru (SKO), proto jsem již pociťoval téměř abstinenční příznaky po podobném oduševňujícím hudebním zážitku. O to víc mě tedy potěšila pozvánka na druhý letošní abonentní koncert SKO, který se mi tentokrát naštěstí časově nekryl s žádnými jinými aktivitami, a když jsem si přečetl, že na programu bude i Bachův houslový dvojkoncert d moll, má míra těšení se ještě zdvojnásobila. Je to už totiž více než 30 let, kdy jsem měl tento skvostný kus možnost slyšet naživo v Čajkovského sále Moskevské konzervatoře v přednesu jednoho z Oistrachů a dalšího špičkového houslisty, jehož jméno jsem už ale bohužel zapomněl, přičemž dodnes si dokážu vybavit tu neuvěřitelně silnou emoci ze vzrušeného dialogu obou sólových houslí, která mě doslova přikovala do sedačky a při níž se mi tenkrát tajil dech a běhal mi příjemný mráz po zádech. Radoval jsem se zároveň také z toho, že po delší době opět potkám řadu kamarádů a známých, a snad ještě víc, že především z tohoto důvodu se rozhodl mě doprovodit i můj přítel, který se jinak bez klasické hudby dokáže dost dobře obejít. Dokonce se kvůli tomu ani nezdržel až do pozdního večera v kanceláři, přestože se teprve předchozí den vrátil opálený z týdenní dovolené, takže se mu mezitím nakupila šílená pracovní agenda k vyřizování.

 

Před začátkem koncertu, který byl věnován nedožitým devadesátinám Mistra Josefa Suka, slavného houslisty, jsme se na místě sešli s dostatečným předstihem s našimi dobrými přáteli – manželskou dvojicí, kdy on byl ještě před několika lety koncertním mistrem jednoho z našich předních orchestrů, takže si při podobných příležitostech můžu konfrontovat své ryze amatérské postřehy s jeho profesionálním pohledem. Úvodní skladbou večera byla Meditace na staročeský chorál Svatý Václave od Josefa Suka (1874 – 1935). Napsal ji na počátku první světové války jako jakousi modlitbu za šťastnou budoucnost národa. České kvarteto pak Meditaci ve válečném období často uvádělo na začátku svých koncertů a záměrně tak nahrazovalo rakouskou hymnu. SKO ji přednesl samozřejmě s naprostým přehledem, nicméně v mém vnímání to bylo takové „zahřívací kolečko“ před dalšími mistrovskými kousky, které měly přijít poté. Taková dramaturgie večera je i zcela pochopitelná, protože to nejparádnější se nikdy nedává hned na začátku. Meditace mě tedy patřičně zklidnila a naladila po shonu všedního dne na slavnostnější atmosféru, nicméně skladba jako taková mě příliš svými hudebními nápady nezaujala. Jak už jsem ale zmínil, svou funkci však jistě splnila dobře.

 

Poté už následovalo to, na co jsem se těšil nejvíc, tj. Koncert d moll pro dvoje housle od Johanna Sebastiana Bacha (1685 – 1750) v přednesu dvou houslistek přímo z SKO – Dany Truplové a Daniely Oerterové. Pochopitelně jsem neočekával, že by se opakoval podobně silně niterný zážitek, jaký mě zasáhl před lety v Moskvě v podání tehdy dvou předních světových houslistů, to by bylo jistě poněkud naivní. Orchestr i obě houslistky samozřejmě při této skladbě podali rovněž naprosto bezchybný a profesionální výkon, přesto sólovým partům obou houslí z mého pohledu chybělo to, co z kvalitního přednesu dělá přednes špičkový, mistrovský, ona nezbytná emoce přicházející odkudsi z jiného světa. Kdybych tento Bachův dvojkoncert neznal z dřívějška, asi bych se podobně vůbec nezamýšlel, s jeho poslechem jsem byl nesporně spokojený, přímo nadšení však ve mně tentokrát nevyvolal. Nedalo se zkrátka říct, že by dialog obou sólových houslí vyčníval vysoko z ostatního hudebního doprovodu, spíš s ním místy i téměř splýval. Publikum ovšem bylo spokojené, čemuž také odpovídal vřelý potlesk jak pro obě umělkyně, tak i pro celý orchestr.

 

Co se ovšem ukázalo jako skutečný vrchol večera, to byla následující skladba Otmara Máchy (1922 – 2006) nazvaná Hommage à Josef Suk. Sólového partu se tentokrát ujal koncertní mistr SKO Martin Kos a sotva vyloudil prvních pár tónů ze svých houslí, bylo okamžitě znát, že tady se bude dít něco mimořádného. A skutečně také dělo. Už samotná skladba Otmara Máchy mě víc než příjemně překvapila. Přestože v programu koncertu bylo uvedeno, že tento skladatel nebyl příznivcem experimentálních hudebních směrů, dílo zní naprosto moderně a soudobě, je plné zajímavých hudebních motivů a doslova mě strhlo. Určitě k tomu ale velkou měrou přispěl i skutečně mistrovský výkon Martina Kose. Tak skvostně a úchvatně jsem ho snad ještě hrát neslyšel, jeho přednes byl nádherně emocionální, housle pod jeho rukama doslova ožily a v jejich zvuku se ozývalo cosi až nadpozemského. Nevím samozřejmě, jak by tuto skladbu zahrál třeba již zmiňovaný jeden z Oistrachů, který mě kdysi tak uhranul, ale domnívám se, že sotva lépe, než se jí zhostil právě Martin Kos. Jeho fenomenálnímu výkonu jsem se musel opravdu obdivovat, to jsou přesně ty okamžiky, které povyšují interpretační profesionalitu na špičkové umění, jež člověka hluboce zasáhne a doznívá v něm ještě dlouho po koncertě. A byl jsem zároveň rád, že mi tyto mé osobní dojmy beze zbytku potvrdil i kamarádčin manžel, který se k superlativům jinak odhodlává jen zcela výjimečně. Tentokrát byl z výkonu Martina Kose i on tak unešený, že se mu osobně poklonil i při náhodném setkání během přestávky, a protože jsem u toho byl taky, s chutí jsem se k této pokloně přidal i já. Bylo vidět, že Martin Kos je tím doopravdy potěšený, což bylo příjemné i nám. Však také sklidil za svůj výkon veliký aplaus a musel se opakovaně vracet ze zákulisí. než ho obecenstvo propustilo a odebralo se ze sálu na přestávku.

 

Během ní si mi přítel postěžoval, že ho začíná pobolívat v krku. Navrhl jsem mu proto, že bychom mohli odejít před druhou polovinou koncertu domů, abychom co nejdřív zahájili jeho léčbu. Vím totiž, jak prudký vývoj u něj podobné virózy, či co to na něj zrovna zaútočilo, mívají. Kvůli přátelům se však rozhodl zůstat a vzal si jen od kamarádky, která je jako správný anděl vždy připravena něčím pomoci, alespoň nabídnutou hašlerku.

 

Ve druhé části večera byl na programu již jen Sextet A dur Antonína Dvořáka (1841 – 1904). Rovněž tuto skladbu přednesl orchestr s patřičným nasazením a bez jediné chybičky, takže i zbytek koncertu se nesl v pěkném slavnostním duchu. Po skončení následoval i přídavek ve formě Dvořákova Valčíku A dur, který s SKO kdysi hrál i sám Mistr Josef Suk. Tato svižná a melodická skladba byla příjemnou tečkou za vydařeným večerem a všichni se tak můžeme jen těšit na další abonentní koncert SKO.

 

Po skončení jsme se cestou v tramvaji, která nás dovezla poměrně rychle až před dům, rozloučili s našimi spokojenými přáteli a doma jsem pak okamžitě podal příteli teploměr, protože na něm už byla nemoc patrná i od pohledu. 38,9° C na stupnici teploměru pak potvrdilo, že následující dny budou ve znamení zápasu o jeho zdraví. S touto horečkou sice ještě absolvoval příští den služební cestu, kterou nemohl odložit, a pozdě odpoledne po příjezdu pak i prohlídku STK s naší už desetiletou, ale stále spolehlivou Hondou, ovšem od té doby už je na antibiotikách a bylinkový čaj mu ponesu za chvíli do postele i teď. Z nejhoršího je už ale naštěstí venku.

 

 

 

 

 

 

Praha, 15.9.2019

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=zi439sV5SuY