William Goldman: MISERY – trochu jiná recenze

Anotace: @@@ Zoufalý kočkopes s nemožnou Adamovskou ve Studiu DVA, který ovšem nenáročného diváka „kupodivu“ baví.

 

Studio DVA, Praha, 28.1.2020 v 19:00

 

Autor: William Goldman podle románu Stephena Kinga

Režie: Ondřej Sokol

Scéna: Adam Pitra

Kostýmy: Katarína Hollá

 

Annie: Zlata Adamovská

Paul: Petr Štěpánek

Buster, šerif: Petr Meissel

 

 

Přítel dostal darem od kolegyň v práci k loňskému jubileu poukaz na představení dle vlastního výběru ve Studiu DVA, kam už bychom se hned tak asi z vlastního rozhodnutí jinak nevydali vzhledem k tomu, že tamní repertoár je sice hojně navštěvovaný a populární, ovšem naše nároky na kvalitní divadelní umění dokáže uspokojit spíš už jen zcela výjimečně, jako např.  nedávno viděný Malý princ  s výborným Janem Cinou. Přitom hodnota voucheru byla taková, že jsme si za něj mohli pořídit vstupenky dokonce na dvě představení ve střední cenové kategorii. Při procházení programu na několik nadcházejících měsíců jsme bez velkého rozmýšlení většinu titulů museli rovnou vyloučit, takže volba nakonec padla na jediná dvě zbylá představení, která dávala alespoň jakous takous šanci, že by se nám mohla při příznivé souhře okolností třeba i líbit.  Jedním z nich byla právě Misery, o níž jsem shodou okolností zaslechl v nedávném rozhlasovém povídání Jana Čenského s oběma hlavními představiteli z úst Petra Štěpánka samé superlativy, přičemž výkon své manželky Zlaty Adamovské v této hře označil doslova za její životní roli. Sice znám samozřejmě ono okřídlené rčení, že samochvála smrdí, ale protože jsme stejně ani jinou možnost příliš neměli, a navíc mělo jít údajně o horor podle bestselleru Stephena Kinga, nikoliv o bezduchou komediální konverzačku, z nichž už se mi jen při pouhé představě o jejich možné návštěvě začínají dělat alergické pupínky, řekli jsme si s přítelem, proč to tedy nezkusit. A dokonce jsme se na návštěvu vzhledem k slibnému žánrovému zařazení začali opatrně i těšit. Tím spíš, že i samotné divadlo anoncuje tuto hru jako „dokonalou kombinaci temného humoru a dechberoucího napětí“. Zpětně ale musím přiznat, že zmínka o „humoru“ nás mohla přeci jen varovat, asi jsme ji ale nějak nedocenili.

 

Divadlo je samo o sobě krásné a divácky přívětivé, ať už prostornými foyer v prvorepublikovém architektonickém stylu s patřičným zázemím či kvalitním hledištěm s dobrou elevací pohodlných sedaček. Jako obvykle bylo téměř zcela zaplněné, až na pár tu a tam roztroušených volných míst, a z naší cenově přijatelné 13. řady jsme měli dostatečně dobrý výhled na jeviště, takže není ani nutné utrácet přemrštěné sumy (tj. 1200,- Kč za 1 vstupenku) za místa v prvních řadách přízemí, pokud člověk nechce vyloženě demonstrovat před druhými i před sebou samým, „že na to má“. Tato cenová politika divadla je ale myslím docela sofistikovaná – proč nakonec nestáhnout vysokopříjmovou klientelu výrazně víc než ty, kteří přeci jen musí své korunky obracet v ruce s jistým rozmyslem.  Náš počáteční příznivý dojem po usazení na místa se ještě posílil hned na začátku samotného představení, kdy v kombinaci s promítáním na připravené bílé plachty rozvěšené nepravidelně po jevišti byla opravdu zdařilým způsobem navozena sugestivní atmosféra sněhové bouře, při níž havaruje slavný spisovatel bestsellerů ve stylu Červené knihovny, jejichž ústřední postavou je právě Misery. Z havarovaného vozu jej následně těžce zraněného shodou okolností vyprostí jeho fanatická obdivovatelka, jež se sama označuje za spisovatelovu fanynku č. 1, a zachrání mu tak život, přičemž ho ukryje ve svém od okolní civilizace odlehlém domě, aby o něj po nehodě nepohyblivého mohla pečovat a mít ho jen pro sebe. Toto počáteční štěstí v neštěstí se tak pro spisovatele stává postupně doslova peklem a více už nebudu prozrazovat, kdybyste se snad chtěli jít na toto představení někdy i sami podívat. Potud by tedy samotný námět měl opravdu i jistý potenciál avizovaného hororu prošpikovaného i dávkou černého humoru, pokud by se jej ovšem tvůrčí tým v čele s režisérem Ondřejem Sokolem rozhodl v tomto duchu opravdu i rozvíjet, což jsem s jistými nadějemi předpokládal. Velice brzy mi ale začalo docházet, že tudy bohužel asi cesta nepovede, když Zlata Adamovská, stylizovaná i oblečením do role jakési hodně jednoduché osamělé americké venkovanky někde v zapadlých končinách, začala záhy předvádět tak neuvěřitelně histriónské přehrávání, až jsem si nevěřícně pomyslel, že takto křečovitě a nevěrohodně by tuto postavu nesehrála snad ani nějaká ochotnice přivolaná na nouzový záskok za onemocnělou představitelku v okresním amatérském spolku. Nic proti ochotníkům samozřejmě nemám, ale tady jsem čekal přeci jen něco profesionálnějšího. Adamovská naprosto násilně a bez jakékoliv snahy alespoň o nějaký náznak psychologické drobnokresby postavy přecházela zničehožnic z vcelku normální polohy bez nějaké uvěřitelnější příčiny do doslova maniakálního stavu, doprovázeného nepřirozeným vykřikováním až ječením, podupáváním nožičkami a mlácením kolem sebe ručičkami, což nemělo s profesionálním hereckým projevem naprosto nic společného a naplňovalo mě to pocitem zcela nečekané trapnosti. Nevěřícně jsem doslova zíral, co to ta Adamovská proboha na jevišti předvádí. Pokud ji snad do něčeho tak příšerného nutil třeba režisér Ondřej Sokol (čemuž bych se po dřívějším shlédnutí jakéhosi jím režírovaného filmového propadáku ani nedivil), nemohla se mu herečka alespoň trochu vzepřít a místo šíleného a naprosto nesmyslného pitvoření zkusit alespoň trošku doopravdy hrát, pokud to tedy umí?  Takový výkon na úrovni té nejlacinější venkovské zájezdové estrády bych tedy nečekal ani na prknech Studia DVA, kde jsem už jinak zažil opravdu leccos. Navíc její zoufalé přehrávání, které by se dalo označit za ryzí amatérismus, bylo v docela velkém kontrastu s poměrně solidním hereckým výkonem Petra Štěpánka, který své postavě vtiskl vcelku uvěřitelný rozměr a obdařil ji i skutečným dobře nadávkovaným humorem.

 

O přestávce jsme se s přítelem zcela shodli, že máme oba z tohoto představení úplně stejné dojmy, a jen jsme kroutili hlavami, čeho jsme to ve Studiu DVA zase svědky. Bylo nám naprosto jasné, že tohle už se ani ve druhé půli nemůže změnit k lepšímu, a taky že se nezměnilo. Avizovaný horor s prvky temného humoru byl od samého počátku jen beznadějně slaboduchou fraškou, a nic na tomto konstatování nemůže změnit ani fakt, že obecenstvo na tuto hru přistoupilo a smálo se ve druhé části čím dál častěji a hlasitěji. Ale abych jen nekritizoval, v jedné scéně se docela povedlo navodit skutečnou hororovou atmosféru, a sice když Adamovská mrzačila omámeného spisovatele na nohách kuchyňským nožem a elektrickou vrtačkou, aby jí nemohl utéct. To byla i za pomoci zdařilých vizuálních a zvukových efektů podobně sugestivní pasáž, jako ta úvodní sněhová bouře. Ovšem na více než dvouhodinové představení (i s přestávkou) se mi to zdá míň než málo. Když tedy nakonec bylo po všem, docela se nám i s přítelem ulevilo, že už to máme za sebou, většina diváků ovšem nadšeně aplaudovala zejména právě Adamovské a mnozí při tom obdivně téměř hýkali. Herečka si v tu chvíli musela připadat jako ohromná hvězda a šťastné vyčerpání na ní bylo opravdu i znát. Bože, copak dnešní většinový divácký vkus nemá vůbec žádné dno?!

 

Už jen pro svou a přítelovu útěchu jsem cestou domů chlácholivě bručel něco o tom, že skutečné umění asi ani nikdy v minulosti nebylo určeno "nejširším masám", ty potřebují kromě chleba už jenom pouhé hry, tedy lidovou zábavu, při níž se nemusí téměř myslet. Dnes se tomu říká šoubyznys, a to je také to, čemu se i Studio DVA věnuje především. Za opravdovou divadelní múzou se holt musí spíš jinam.

 

 

 

 

 

Praha, 29.1.2020

 

https://www.studiodva.cz/misery/osoby-a-obsazeni/