Giuseppe Verdi: LA TRAVIATA – trochu jiná recenze

Anotace: @@@ Poněkud zmodernizované pojetí slavné verdiovky představili na Festivalu Opera 2020 českobudějovičtí.

 

 

Jihočeské divadlo České Budějovice ve Stavovském divadle, Praha, 11.2.2020 v 19:00

 

Dirigent: Mario De Rose

Režie a choreografie: Veronika Poldauf Riedlbauchová

Scéna: Lucie Škandíková

Kostýmy: Tereza Kopecká

 

Violetta Valéry: Marie Fajtová

Alfredo Germont: Paolo Lardizzone

Giorgio Germont, jeho otec: Svatopluk Sem

a další

 

 

Českobudějovickou La traviatu označila už při zahájení letošního Festivalu Opera 2020 jeho ředitelka Lenka Šaldová za kontroverzní inscenaci (spolu s opavským Čarostřelcem). Byl jsem proto docela zvědavý, v čem bude ona údajná kontroverznost spočívat. Po příchodu do lóže na II. balkoně jsem zjistil, že má kamarádka s manželem zde již mají odložené kabáty, ale jak jsem správně předpokládal, zúčastnili se ještě před samotným představením besedy s tvůrci inscenace. Proto jsem se jich hned po příchodu zeptal, zda už vědí, v čem by mělo být toto představení tak kontroverzní. Na besedě se o ničem takovém prý ale nehovořilo, jen bylo zdůrazněno, že větší akcent je zde položen na psychologii kurtizány Violetty, což je hlavní ženská postava této opery, a že z toho důvodu byly do příběhu vloženy ještě dvě baletní postavy – Duše (samozřejmě Violettina) a Matador.  Nezbývalo mi tedy než se nechat překvapit. Svým přátelům jsem v lóži přenechal dvě lepší místa na židlích přímo u předprsně a sám jsem se usadil na zvýšenou židli za nimi, která vypadá jako barová. I přes její výšku je z ní však pohodlně vidět zhruba jen jedna třetina jeviště v jeho pravé části (lóže byla totiž na levém balkóně). Pokud se tedy odehrávalo něco v levé části scény nebo i uprostřed, nezbývalo mi než zapojit vlastní fantazii jako při rozhlasovém poslechu, který mám ale docela natrénovaný, takže mi to nečinilo větší problém. Domníval jsem se dokonce, že vizuálně vlastně o nic nepřicházím, protože na oné pravé třetině jeviště v mém zorném poli nebylo nic jiného než holá boční stěna, přičemž zadní stěna byla sestavena z jakýchsi poloprůhledných zrcadel, takže když se za nimi rozsvítilo, byly viditelné i postavy, které v pozadí případně defilovaly, což někdy působilo i docela zajímavě. Rekvizity jsem pak v holém prostoru nezaznamenal vůbec žádné, když nepočítám skleničky na podlaze, které tam odložili účastníci jakési společenské párty. Až teprve v krátké pauze mezi I. a II. dějstvím mi přátelé prozradili, že u zadní stěny uprostřed je umístěna vana, v níž a kolem níž provádí různé pohybové kreace právě Duše s Matadorem. O tento vizuální vjem jsem byl tedy v prvním dějství ochuzen, ale zas o tolik jsem asi nepřišel, protože kamarádi stejně podle svých slov moc nechápali, jak si mají tyto kreace vyložit. Naopak jsem nepřišel o jakýsi podivný taneční rej kostýmovaných postav v úvodní části na nějakém plese či večírku, jehož choreografie mě ale moc nenadchla, nejspíš proto, že k tomuto podivnému stylizovanému poskakování a všelijakému křepčení byli dohnání nikoliv tanečníci, ale členové pěveckého sboru, kteří umí nepochybně všichni dobře zpívat, jak jsme se mohli přesvědčit, ale s jejich pohybovým nadáním už to není vždy tak slavné. Možná se režisérka a choreografka v jedné osobě pokusila o něco podobného, co je charakteristické pro inscenace amerického režiséra Wilsona, kdy se všechny postavy včetně sólistů pohybují nepřirozeně strnule, ovšem tady šlo naopak o nepřirozené zmítání se a škubání sebou a vypadalo to spíš jako nějaká nepodařená karikatura, výjev jakoby z blázince (nic proti psychiatrickým léčebnám a jejich klientům ale nemám). V těch okamžicích mi bylo sboristů až líto.

 

O vanu jsem ale nakonec nepřišel, protože na druhé dějství už byla přesunuta doprostřed jeviště, takže jsem ji občas mohl pozorovat i já, když jsem se trochu víc vyklonil přes kamarádčina manžela, který seděl přede mnou. A Duše opravdu ve vaně a někdy i mimo ni zaujímala různé pózy, občas se po scéně pohyboval jako jakýsi přízrak i tanečník v roli Matadora, jehož kostým ovšem připomínal i harlekýna, byť byl celý jen oranžové barvy. Pokud bych měl této postavě přiřadit nějakou vlastní metaforu podle toho, jak na mě působila, nazval bych ji spíš Osudem, asi by se mi to líbilo víc než Matador, jehož smysl mi zde trochu unikal.  Po scéně se opět pohybovala řada postav v různých převážně společenských róbách a oblecích i se škraboškami, které se uplatnily nejen pěvecky ve sborových partech, ale plnili i roli jakési všudypřítomné živé kulisy, žádné jiné totiž na scéně ani nebyly, když pominu židle, na které občas usedaly. Mí přátelé si o přestávce povzdechli, že vždy úplně nechápou úlohu těchto postav na jevišti, zejména když byly přítomny i čistě intimním dialogům mezi Violetou a Alfrédem či jeho otcem. Když jsem tak o tom následně přemýšlel, napadlo mě, že by to třeba mohly být personifikované společenské konvence, které byly pravou příčinou nešťastného Violetina a potažmo i Alfrédova osudu. Sice netuším, zda to tak režisérka opravdu zamýšlela, ale mně se ta myšlenka docela zalíbila, jen jsem se o ni už nestačil s přáteli podělit, protože mezitím přestávka už skončila. Možná mě k takovému dosazovaní vlastních metafor či vlastní interpretaci smyslu viděného vytrénoval i několikaletý pobyt na Literu, což můžu jistě přičíst k jeho kladným přínosům. Těsně před pokračováním další části opery však ještě stačil nahlédnout k nám do lóže jeden z hudbymilovných kamarádů „operožroutů“, aby se nás zeptal, co na to říkáme. Vzápětí si sám odpověděl jedním slovem – „katastrofa!“. Když jsem se ho zeptal, co se mu na tom zdá tak strašné, odpověděl, že úplně všechno. Znectil však zejména pěvecký výkon Marie Fajtové v roli Violetty (a doprovodil to řečnickou otázkou: „Tohle že má být sólistka Národního divadla?!“), a rovněž orchestru a především dirigenta, o kterém prohlásil, že „máchá rukama, ani neví proč“. Nicméně s přáteli jsme se vzápětí shodli, že to až tak špatně nevidíme, i když je fakt, že sólistka asi není úplně ve vrcholné formě a výkon orchestru i dirigenta také není zrovna špičkový, nicméně celkově má představení solidní úroveň. A k tomu jsme vysoce ocenili zářivý výkon Svatopluka Sema v roli Alfrédova otce, který si za něj zasloužil absolutorium. Není jistě náhoda, že právě za tuto roli získal i Cenu Thálie 2017.

 

Ve stejném duchu a na stejné scéně pak probíhaly i zbylé části opery, v nichž zazněla zrovna tak jako v první půli řada nádherných árií, které většinou odměnilo obecenstvo potleskem. A vcelku vřelý potlesk se pak ozval i po závěrečném finále a rovněž při děkování hlavních představitelů, z nichž ten největší, doprovázený nadšenými výkřiky „bravo!“ sklidil právě fenomenální Svatopluk Sem. Když se však přišla děkovat Marie Fajtová coby Violetta, ozvalo se kromě potlesku i hlasité bučení, kterým se prezentoval, kdo jiný, než právě náš kamarád „operožrout“. A když se nakonec přišli děkovat i dirigent a režisérka, přidalo se k jeho bučení pár dalších i z jiných míst. Kamarádčinu manželovi se to ovšem nelíbilo, protože prohlásil, že nejsme v La Scale, kde se vydá za vstupenku i několik set EUR a diváci pak mají právo očekávat opravdu výjimečné pěvecké či orchestrální výkony. Zatímco operní soubor na oblasti působí v úplně jiných (i finančních) podmínkách a nemá to vůbec jednoduché, takže si zaslouží úctu už jen za to, že šíří náročnější kulturu i mimo centra. V tom jsem mu musel dát plně za pravdu. Třebaže si tedy nemyslím, že účinkování českobudějovických bude patřit k vrcholům letošního Festivalu Opera 2020, z jejich představení jsme rozhodně neodcházeli zklamaní a užili jsme si ho. Bučení našeho kamaráda jsme tak považovali za ne zcela na místě a svým způsobem i nefér vůči souboru z oblasti, i když každý má samozřejmě právo i na takto expresivní vyjádření svého pohledu, proti gustu zkrátka žádný dišputát. Možná v tomto směru opravdu s umělci až příliš soucítím, protože vím, že každý z nich chce diváky svými dovednostmi potěšit, nikoliv naštvat. Proto jim umím leccos i odpustit, neboť nikdy nic nepokazí jen ten, kdo nic nedělá.  A nás s přáteli tato La traviata určitě potěšila a přinesla nám pěkný hudebně divadelní zážitek.

 

 

 

 

 

Praha, 13.2.2020

 

https://www.jihoceskedivadlo.cz/porad/2154-la-traviata