Giacomo Puccini: TURANDOT – trochu jiná recenze

Anotace: @@@ Turandot v provedení Národního divadla důstojně zakončila 14. ročník Festivalu Opera 2020

 

Dirigent: Zbyněk Müller

Režie, scéna a světelný design: Zuzana Gilhuus

Kostýmy: Boris Hanečka

Choreografie: Martin Dvořák

Světelný design: Martin Bronec

 

Turandot: Jelena Michajlenko

Timur: Jiří Sulženko

Kalaf: Sergej Poljakov

Liu: Alžběta Poláčková

Perský princ (taneční role): Jiří Flekač

a další

 

 

Národní divadlo, Praha, 2.3.2020 v 19:00

 

Před návštěvou posledního představení 14. ročníku Festivalu Opera 2020 jsem si stačil doma pustit záznam Turandot z Metropolitní opery z r. 2011, abych si pak mohl obě provedení srovnat. Spíš tedy po režijní a scénické stránce – pokud jde o pěvecké hvězdy, na ty světové, a tudíž i nejdražší, samozřejmě naše Národní divadlo nemá, což mi ale nijak nevadí, protože si dokážu užít i sólisty na našich jevištích, když nejsou vysloveně podprůměrní, což se ale zas tak často nestává. Alespoň z mého pohledu.  Jeden z kamarádů „operožroutů“, s nímž jsem tentokrát vyrazil na toto představení, mě ale naopak varoval, že uslyším v roli Kalafa toho nejhoršího tenora, jakého si jen lze představit. Pochopitelně dobře znám jeho přehnané nároky dané tím, jak moc operu hltá (toto už byla například jeho čtvrtá návštěva této inscenace, jež měla premiéru teprve na konci ledna) a také tím, že má na rozdíl ode mne opravdu vytříbený hudební sluch. Byl jsem tedy sice zvědavý, jak takový „nejhorší tenor“ asi bude znít, nicméně jsem tomu po předchozích zkušenostech s jeho enormní kritičností zas až takovou váhu nepřikládal.

 

Nejdříve se ale zastavím právě u té režijní a scénické stránky pražské Turandot.  Na rozdíl od Metropolitní opery, kde byla scéna a kulisy opravdu bombastické, s neuvěřitelnými stavbami kulis evokujících prostředí čínského císařského paláce a jeho okolí, a kde se vše vyznačovalo opulentní honosností a hýřilo zlatem a neskutečným množstvím a mumrajem postav, vsadila režisérka Zuzana Gilhuus na poměrně minimalistickou koncepci, při níž si vystačila s temným zapuštěným prostorem na jevišti, do nějž umístila početný sbor v tmavých kostýmech. Přes tento prostor se pak klenul mírným obloukem stříbřitý svítící most – rampa, po které se občas pohybovaly ústřední postavy opery a který jsem si sám pro sebe metaforicky nazval jakýmsi mostem mezi životem a smrtí. Turandot je vlastně pohádkový příběh o kruté čínské princezně, která svým urozeným nápadníkům dává tři otázky a jakmile nějakou z nich neuhodnou, jsou nemilosrdně odevzdáni katu, aby jim sťal hlavu.  Posledním nešťastníkem byl perský princ, jehož uťatou hlavu nechal slavný režisér Franco Zeffirelli velmi naturalisticky napíchnout na kůl, aby si diváci v newyorské Metropolitní přišli na své se vším všudy. Že se to dá udělat i jinak, a pro mě jednoznačně mnohem zajímavěji, ukázala režisérka pražské Turandot tím, že vložila do inscenace taneční roli Perského prince, jehož choreografie dokázala v osobě Jiřího Flekače ztvárnit tragický osud této postavy mnohem zajímavějším a umělečtějším způsobem, byť  samozřejmě spíš metaforicky než naturalisticky, obešlo se to tudíž i bez krve. I celkové estetické vyznění scény mi přišlo mnohem čistší a ve výsledku naléhavější než v oné opulentní americké verzi. Místo bombastických kulis vsadila režisérka na balet, v němž poloobnažené mužské postavy v zajímavých kostýmech, evokující jakési starodávné ozbrojence, vytvářely poměrně expresivní náladové situace, které velice působivě dotvářely děj a byly také v dokonalém souznění s hudbou, stejně jako baletky v průsvitných závojích, které svými ladnými pohyby vytvářely jakýsi snový kontrapunkt onomu „silovému“ mužskému elementu.  Chtě nechtě jsem si přitom musel vzpomenout na onu „režii – nerežii“ Jiřího Menzela v předchozí festivalové košické inscenaci Verdiho Falstaffa . Pražská Turandot byla pro mne v tu chvíli jednoznačným vzorem, jak by měla soudobá operní režie vypadat, aniž by to bylo vysloveně o penězích. Ovšem i ve srovnání se Zeffirelliho inscenací bych vcelku jednoznačně upřednostnil tu pražskou, i když konzervativní publikum by se mnou možná nesouhlasilo. I kamarád „operožrout“ mi potvrdil, že se mu toto scénické pojetí líbí, ale až to budu vidět podobné ve druhém i třetím jednání, bude mne to prý už nudit. Rovnou však dodám, že nenudilo. A musím také říct, že ani výkon ruského tenoristy Poljakova mi nepřišel tak špatný, jak kamarád předpovídal.

 

O přestávce mě pak pozval na skleničku vína, a tak jsem se ho zeptal, co mu na tom zpěvákovi tak vadí. Začal mi tedy vysvětlovat, jak tlačí tón jen odkudsi zezadu a nezapojuje do toho hlasivky, jak by správně měl. No, to je samozřejmě už nad rámec mého chápání, ale nemám důvod mu to nevěřit. Jen si nejsem úplně jistý, jestli jsem jeho výklad trochu nezkreslil – pokud ano, tak mi to snad jako naprostému laiku prominete. Faktem je, že jsem mu přiznal, že mi připadá Kalafův zpěv poněkud „přidušený“, na což reagoval, že to je právě tím. No budiž, asi bych si uměl představit špičkovějšího sólistu, což se mi později potvrdilo zejména při jeho přednesu slavné árie Nessun dorma  (Pavarotti to prostě není), ale jinak mě jeho výkon nijak neurážel a nebránil mi v tom, abych si celé představení i tak vychutnal. Zkrátka nezávidím těm, co mají až absolutní hudební sluch a s tím spojené přepjaté nároky – co potom z těch navštívených oper mají, když jsou věčně s něčím nespokojení…  Po druhém jednání se podobně nespokojeně (i když ne tolik) vyjadřoval i o představitelce Turandot, ale když to rozhořčeně sděloval známému dirigentovi z jednoho oblastního operního divadla, s nímž jsme se dali do řeči, ten mu opáčil, že jemu se naopak Jelena Michajlenko moc líbí – myslel tím samozřejmě v této souvislosti především její pěvecký a herecký výkon. Kamarád „operožrout“ pak po skončení představení nakonec také připustil, že třetí dějství odzpívala opravdu skvěle. Aspoň že tak – já naštěstí žádnou změnu nepozoroval, tak jsem si mohl zachovat svůj vstřícně otevřený postoj k  inscenaci po dobu celého jejího trvání.

 

Ani režijní a scénická koncepce mě až do konce nudit nezačala, jak už jsem výše naznačil. Ve druhém dějství se zapuštěné jeviště změnilo jen v jakousi šikminu a v zadním plánu byl nad oním obloukovým „mostem“ ve výšce zavěšený císař Altoum v jakési obrovské bílé kartuši ve tvaru bohatě zřasené hedvábné růžice, což působilo nejen patřičně vznešeně a impozantně, ale tvořilo to v kontrastu s jinak tmavou scénou (kromě stříbřitého mostu) opravdu harmonický a esteticky krásně vytříbený celek. Vše samozřejmě opět promyšleně provázáno s tmavě oblečenými dvořany, což byl sbor, polonahými těly tanečníků v silově působící choreografii i s éterickým vzezřením a pohybem tanečnic. Na poslední dějství zmizela z jeviště i ona šikmina a zůstal jen motiv mostu, což ale v kombinaci zajímavé choreografie a důrazu na rodící se milostný vztah mezi Kalafem a Turandot v komornějším soustředění na tyto dvě postavy, někdy i pouze na forbíně před spuštěnou oponou, vůbec nevadilo. Vše pak gradovalo mohutnou sborovou scénou oslavující manželský svazek obou ústředních postav.

 

Téměř zaplněné Národní divadlo přijalo tuto inscenaci se vstřícným nadšením, které ale nepřerostlo naštěstí až v tolik dnes již zprofanované ovace ve stoje, byť se jedna návštěvnice v přízemí o ně pokusila, zůstala však osamocena. V průběhu děkování se několika sólistům dostalo i výkřiků „bravo!“, nejvíc kupodivu představiteli Kalafa, a potleskem trvajícím asi tři opony dali návštěvníci účinkujícím najevo svou celkovou spokojenost. Po dnešní odpolední tiskové konferenci sice už vím, že pražská Turandot nezískala žádné z festivalových ocenění, ať už od odborné poroty či samotných diváků, ale při opravdu mimořádně vysoké úrovni letošní přehlídky to kvalitu této inscenace nijak nesnižuje. Naopak bych ji všem milovníkům kvalitní opery bez váhání doporučil. A pokud se do Národního divadla opravdu vydáte, nemusíte se ani bát pozvat někoho na sklenici vína, vyjde vás zde jen na velmi přijatelných 50,- Kč, na rozdíl od nesmyslně snobských 120,- Kč ve Státní opeře. Inu, ani když dvě operní scény jedné a téže instituce dělají totéž, nemusí to být vždy opravdu totéž.

 

 

 

 

 

Praha, 3.3.2020

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/turandot-premiera-2020-1520412