AI: KDYŽ ROBOT PÍŠE HRU

Anotace: @&@ Světová premiéra první divadelní hry napsané umělou inteligencí

Švandovo divadlo, Praha, 26. února 2021

 

Autor projektu: Tomáš Studeník

Scénář: umělá inteligence

Režie: Daniel Hrbek

Scéna: Martin Šimek

Kostýmy: Paulína Bočková

Hudba: Daniel Hrbek

 

Hrají: Jacob Erftemeijer, Denisa Barešová, Petr Buchta, Andrea Buršová, Marek Frňka, Tomáš Petřík

 

Když jsem se na internetu dozvěděl, že se připravuje on-line přenos první divadelní hry napsané umělou inteligencí a že toto představení bude k dispozici ke shlédnutí až do 1.3., zvědavost mi nedala a ze záznamu jsem si ho samozřejmě pustil. Vůbec jsem si totiž neuměl představit, že by jakási sebesofistikovanější umělá inteligence dokázala napsat divadelní hru, která by mohla obstát ve srovnání s jakýmkoliv jiným repertoárem, který je k vidění na našich divadelních scénách. Zkrátka byl jsem k možnému výslednému tvaru značně skeptický. Ovšem viděné do jisté míry předčilo mé očekávání, byť bych tuto hru rozhodně nezařadil ke špičkám dramatické tvorby. Na druhou stranu jsem byl svědkem určitě mnohem kvalitnějšího představení, než jaká jsou běžně k vidění na pražských komerčních scénách, které začasté uvádějí podbízivé komediální konverzačky ušité pro pokleslý vkus nenáročného většinového diváka, který je především jistým zdrojem příjmů pro divadelní pokladny, byť se skutečným uměním toho nemají mnoho společného.

 

Inscenace „Když robot píše hru“ se skládá z několika relativně oddělených obrazů, které spojuje pouze postava robota, tedy jakoby autora hry, jenž vstupuje v každé scéně do vztahu s jednou mužskou či ženskou postavu, s níž komunikuje jednak slovně a jednak místy (ovšem spíš sporadicky) dochází i ke vzájemnému fyzickému kontaktu. Dialogy jsou zpravidla jakýmsi oťukáváním toho, zda robot může myslit nebo jednat jako člověk a zda je schopen či ochoten plnit i různá přání svého momentálního partnera na jevišti. Představitel robota docela věrohodně imituje zvláštní strojové pohyby i mimiku této postavy, je podle mne velmi dobře i typově obsazen, a soustředí tak na sebe logicky i divákovu pozornost. Ostatní postavy jsou spíš jakýmsi prubířským kamenem toho, jak bude robot reagovat, přičemž ten si uchovává celou dobu jakousi emočně odlidštěnou podobu, ačkoliv evidentně se snaží i po této stránce lidem vyrovnat, má však své logické limity.

 

Samotným textovým obsahem mi celá hra ze všeho nejvíc připomíná jakési absurdní divadlo, jemuž skutečný život vdechuje teprve režijní a scénické uchopení, které bych v tomto případě neváhal obojí označit za opravdu mistrovské. Bez dobrých hereckých výkonů všech postav by ale samozřejmě takto zajímavý a vcelku i kompaktní celek také vzniknout nemohl. Každopádně mě postupně během hodinového sledování má apriorně odmítavá skepse nenápadně opouštěla a přiznávám, že jsem byl rozhodně svědkem vydařeného divadelního experimentu, který mě nijak nezklamal a spíš posunul limity mého divadelního chápání o něco dál a ovlivnil i můj pohled na to, jak důležité jsou jednotlivé složky dramatické tvorby, kde psaný text je jen jedním ze stavebních prvků,  který sám o sobě k dokonalé divadelní architektuře ještě stačit nemůže.

 

Neméně zajímavé pak bylo sledování i následné diskuze s řadou představitelů celého projektu vesměs z Matematicko-fyzikální fakulty UK a režisérem Danielem Hrbkem, která mi umožnila nahlédnout do tajů této svým způsobem revoluční záležitosti. Zejména se mi líbilo, že sám režisér se netajil svou velkou skepsí k možnostem psaní divadelních her umělou inteligencí, do realizace projektu však šel veden svou tvůrčí zvědavostí, přičemž připustil, že byl možnostmi také příjemně překvapen. Nicméně mi potvrdil, že v dotvoření výsledného tvaru je nesmírně důležitá nejen režie a scénické uchopení scénáře, ale i to, jaký život svým postavám na jevišti vdechnou i herci, nezanedbatelnou roli pak hraje i vnímání divákem, stejně třeba jako při čtení poezie. Scénář každé divadelní hry je podle něj stavěný nikoliv hlavně na dialozích, ale především na situacích, které jakékoliv drama postupně rozehrává, přičemž umělá inteligence umí napsat jen dialogy, scény jako takové už však ne.

 

V diskuzi od autorů projektu také zaznělo, že na výsledném scénáři se i tak podílel člověk z asi 10%, který musel zadat nejen počáteční repliky, které pak AI dál rozvíjela, ale občas je „pošťuchovat“ směrem, který by dával hře aspoň nějaký smysl. Navíc AI zatím dokáže pracovat jen se dvěma postavami na jevišti současně. Od režiséra pak zazněla ještě i zajímavá poznámka o tom, že samotný divadelní tvůrčí tým k dodanému textu přistupoval nesmírně pietně, držel se ho mnohem víc, než se většina režisérů často drží předloh žijících autorů, což mě přimělo i k hlasitému výbuchu smíchu, mám totiž svůj názor na „režisérismus“ mnohých „avantgardních“ režisérů, což občas ventiluji i ve svých zdejších (ne)recenzích. O to víc pak Daniel Hrbek ocenil, že se přesto podařilo vytvořit zajímavý tvar z toho, co jim umělá inteligence předložila.

 

Popisované premiéra i se zajímavou diskuzí bude na youtube na připojeném odkazu k vidění až do 1.3 do 23:59, takže pokud byste se o ní chtěli přesvědčit i na vlastní oči, moc času vám už nezbývá. Proto ho nepromeškejte! Jinak bude ale hra snad k vidění přímo ve Švandově divadlo, až skončí to současné covidové běsnění. Doufejme tedy, že se i této možnosti ještě letos dočkáme.

 

 

 

 

 

Praha, 28.2.2021

 

https://www.theaitre.com/