Stephen McNeff: BEYOND THE GARDEN – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Opera povera nezklamala ani na letošním festivalu OPERA 2022 a přivezla do Prahy nádherné a nádherně provedené současné komorní dílo.

 

Venuše ve Švehlovce, Praha, 29.1.2022 v 19:00 v rámci festivalu OPERA 2022

 

Dirigent: Iztok Kocen

Režie: Rocc

 

Ottilia (mezzosoprán): Susan Bickley

Klara (soprán): Katja Konvalinka

 

Součástí festivalu OPERA 2022 je i řada současných projektů, které vybočují z běžné produkce kamenných operních divadel. Prvním z těch letošních byla komorní ghost opera o prologu a 7 scénách, volně inspirovaná komplikovaným vztahem Almy Mahler (1879-1964), femme fatale, která okouzlila a inspirovala řadu význačných umělců konce 19. století a první poloviny 20. století, ať už to byl Gustav Mahler, Gustav Klimt, Alexander Zemlinsky, Oskar Kokoschka, Walter Gropius, Franz Werfel, Arnold Schoenberg, Igor Stravinskij, Thomas Mann, Benjamin Britten či Leonard Bernstein, a její dcery Manon Gropius (1916-1935), která zemřela předčasně v 18 letech. Britský skladatel Stephen McNeff zdůrazňuje v programové brožurce, a opakoval to i v živé besedě po pražském představení, že opera není životopisem Almy Mahlerové ani její dcery Manon. Legenda o Almě „nejkrásnější dívce Vídně“ však byla jejím výchozím bodem. Skladatel pravidelně spolupracuje s básnířkou Aoife Mannix a ta mu navrhla, aby toto téma společně zpracovali jako strašidelné příběhy, aniž by jim v tom bránily skutečné historické postavy. Jde tedy v podstatě o různé aspekty vztahu dvou protagonistů a je jedno, zda jde o matku s dcerou, milence, přátele nebo dvě strany stejné osobnosti. V procesu vzniku opery stále víc krystalizovalo, že jde o univerzální zkušenost subjektivní paměti, z níž se skládají naše životní příběhy, přičemž vzpomínky jsou často nepřesné, někdy smyšlené a často bolestivé. V besedě to skladatel formuloval asi tak, že jsme všichni vlastně složeni z vrstev vlastních vzpomínek. Jde tedy o jakousi studii intenzivních mezilidských vztahů a osamělosti.  

 

Do Venuše ve Švehlovce jsem pohodlně došel pěšky od svého bydliště za slabou čtvrthodinku, přesto jsem v ní byl vůbec poprvé, a byl jsem tak víc než mile překvapen, o jak zajímavý art decový divadelní prostor v suterénu vysokoškolské koleje nedaleko Náměstí Jiřího z Poděbrad se jedná. Je sice již hodně vybydlený a má proto jakýsi až undergroundový charakter (zejména jeho temná vstupní část s barem), ovšem interiér sálu s balkonem a původními architektonickými zdobnými prvky včetně rámování a výplní oken a dveří mě doslova uhranul. Však také režisér Rocc, absolvent JAMU v Brně, který se svými projekty sjezdil řadu evropských zemí a dlouhá léta nyní působí v různých důležitých pozicích zejména na hudební scéně ve slovinské Lublani, si právě tento prostor v závěrečné diskuzi velice pochvaloval a prohlásil, že se právě k této opeře asi hodí nejvíc ze všech, v nichž ji zatím tvůrčí tým uváděl. Dlužno podotknout, že Rocc založil spolek „opera povera“ (chudá opera) v r. 2013 na základě své inspirace během studií v Curychu a od té doby uvedl řadu mezinárodně oceňovaných inscenací, s nimiž se tradičně představuje na různých evropských festivalech včetně festivalu Opera v Praze.

 

Název opery BEYOND THE GARDEN je inspirován názvem hotelu v Benátkách, jenž se nachází v domě patřícím kdysi Almě Mahler. Skladatel jej i s autorkou libreta navštívili a byli okouzleni barevností tamějšího prostředí, která se odrazila i v hudbě a textu opery. Přeneseně zároveň dílo sahá až za zahradu, kde spolu Otýlie a Klára mohou sedět a verbálně i nonverbálně komunikovat. Příběh je přitom stavěn v chronologicky opačném pořadí. Nejdřív Klára v prologu vzpomíná na Benátky před mnoha lety, načež se scény (od první až po sedmou) odehrávají nejdříve v New Yorku o Vánocích 1964 až po Vánoce 1946, aby se přes útěk do Kalifornie v r. 1940 přesunuly na Francouzskou Riviéru v r. 1938 a v tomtéž roce i do Vídně a Benátek během Velikonoc. Ve všech scénách spolu postavy vedou vzrušený dialog nebo jsou naopak pohrouženy do vlastních monologů, v nichž nahlížejí různé přelomové situace svého života i vztahy k osudovým mužům. Na konci už je Klára jen duchem připomínajícím fragmenty dřívější hudby a Otýlie si uvědomuje, že se Klára již nemůže vrátit.  Nyní je – a ve skutečnosti i vždy byla – sama.

 

Šestičlenný komorní orchestr (klarinet, housle, kontrabas, harfa, perkuse, klavír) neuvěřitelně barevně interpretuje skvělou ryze současně znějící hudbu, která jednak vytváří živý podklad pro hlasy obou zpěvaček a jednak i sama o sobě evokuje nesmírně plastickou atmosféru, přičemž mění mistrovsky podle potřeby rytmus, barvu i styl hudby. V jeden moment dokonce zaznívá i temperamentní swing. Jak v následné besedě podotkl skladatel, tvoří takovým způsobem, že prioritou jsou pro něj vokály a teprve následně k nim komponuje instrumentaci, která se zpívanému textu přizpůsobuje. A nutno zdůraznit, že libreto je i v českém překladu velmi kvalitní současná poezie plná nápaditých a originálních metafor. Nejen samotný zpěv, který obě zpěvačky zvládaly opravdu bravurně, ale i promítaný text tak pro mě představovaly kromobyčejný umělecký zážitek, kdy se slovo i hudba spolu kongeniálně proplétaly a vzájemně umocňovaly. To se u většiny klasických oper často říct nedá, když úroveň zpracování libreta za úrovní hudby mnohdy silně zaostává a je někdy lépe se nad ním příliš ani nezamýšlet. V tomto případě jsem naopak pociťoval až nedostatek času na to, abych si mnohé metafory ještě víc vychutnal. V závěrečné diskuzi s diváky také Rocc prozradil, že tvůrčí proces vzniku opery byl opravdu zajímavý a že i skladatel mnohdy ještě i v průběhu zkoušek upravoval hudbu tak, aby se všechny prvky dokonale sladily a vytvořily co nejharmoničtější celek. Což se určitě i na pražském představení jednoznačně potvrdilo.

 

Po více než hodině představení, které ale proběhlo v naprostém diváckém soustředění, a tudíž dost svižně, sklidili všichni účinkující neutuchající ohromný aplaus zaplněného hlediště a po kratší přestávce se pak ještě pokračovalo i za přítomnosti autora a celého tvůrčího týmu v diskuzi, kterou moderoval Josef Herman, předseda Jednoty hudebního divadla, která festival tradičně pořádá. Mí hudbymilovní kamarádi mě na této besedě nejdříve zdrželi, ale pak sami v jejím průběhu postupně odešli – jeden kvůli hladu na večeři i s kamarádkou, druhého chvíli poté přepadl záchvat kašle po nedávno prodělané viróze (nebyl to ale covid), aby tedy nerušil. Já jsem tak z nás setrval nejdéle, také proto, abych vám mohl zprostředkovat i některé momenty přímo od těch nejpovolanějších. Když už ale asi po hodině některé operní kritičky začaly klást dotazy, kterými se chtěly nejspíš zviditelnit hlavně ony samy, zvedl jsem kotvy i já. Domů jsem si ovšem odnášel jen ty nejlepší dojmy a měl jsem pocit, že jsem možná byl svědkem jednoho z vrcholů letošního festivalu. Ale do jeho konce ještě zbývá drtivá většina představení, tak snad se budu podobně radovat i při nich. Ostatně v umění se těžko určuje nějaké pořadí – to koneckonců všichni dobře víme ze svého vlastního působení na Literu. Protože každý má rád a každého oslovuje něco trochu jiného. Nicméně se domnívám, že i mnozí ctitelé operní klasiky by po shlédnutí tohoto představení museli uznat, že opera krásně žije i ve své ryze moderní podobě!

 

 

 

 

Praha, 1.2.2022

 

http://www.festival-opera.cz/#program