Jane Austenová: PÝCHA A PŘEDSUDEK – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Klasika v moderním hávu na prknech Národního divadla.

 

Národní divadlo, Praha, 3.2.2022 v 19:00

 

Režie a dramatizace: Daniel Špinar

Scéna: Lucia Škandíková

Kostýmy: Linda Boráros

Hudba: Jiří Hájek

Pohybová spolupráce: Petra Parvoničová

 

Bennetová: Lucie Juřičková

Jane: Jana Stryková

Elizabeth: Magdaléna Borová

Mary: Veronika Lazorčáková

Kitty: Denisa Barešová j.h.

Lydia: Jindřiška Dudziaková

Bennet: David Prachař

Darcy: Pavel Batěk

Bingley: Šimon Krupa

Collins: Filip Rajmont

Wickham: Patrik Děrgel j.h.

a další

 

 

Původně jsme měli jít s přítelem na Maryšu, ale v den představení jsme se dozvěděli, že je změna programu a že se místo toho bude dávat dramatizace románu Jane Austenové Pýcha a předsudek. Namísto české, respektive moravské klasiky jsme tak dostali naservírovánu klasiku anglickou. Svým způsobem se mi ale ulevilo, protože když jsem si před pár dny prohlížel na webu Národního divadla fotografie z Maryši a téměř na všech se povalovaly na scéně samé poházené a rozšlapané plastové kelímky jako by se nehrálo na divadle ale někde na smetišti a Lízalovo sako vypadalo, jako by se na nějakém smetišti ještě k tomu vyválel, přestal jsem se na takto „zmodernizovaný“ kus těšit. Přítel je navíc na podobná scénická pojetí při své až extrémní pořádkumilovnosti zvlášť citlivý a těžce pak takovýto záměrný nepořádek prožívá, skoro jako by mu ho někdo udělal doma. Takže nám tentokrát osud vlastně přál. Fotografie z náhradního představení působily přeci jen mnohem kultivovaněji i divadelněji, i když z nich bylo patrné, že půjde rovněž spíš o současnou stylizaci než snahu přenést na jeviště nefalšovaný rok 1813, tj. dobu, kdy román spatřil poprvé světlo světa. Což je ale v naprostém pořádku, tak se dnes zkrátka inscenuje, že se divadlo přizpůsobuje cítění a vkusu současného diváka. Jen to nesmí být příliš násilné, aby se s modernizací nevytratilo i původní poselství autora, respektive autorky.

 

Posléze mi také došlo, že jsem před časem viděl výpravný anglický film pod stejným názvem, vzhledem k mé mizerné paměti jsem si ale z něj už toho moc nepamatoval. Občas k některým shlédnutým filmům ale zavěšuju krátké komentáře na internetové filmové databázi, což mi pomáhá si je pak po delší době v případě potřeby lépe vybavit. Tentokrát jsem si tuto svoji poznámku naštěstí přečetl až po návratu z divadla, protože jinak bych se asi opět těšil o něco méně. Ale s vámi se o záznam svých tehdejších dojmů podělím už teď: „První polovina filmu byla nuda, i když výpravně a kostýmně bohatá, ve druhé polovině to naštěstí dostalo spád. Film balancoval na hraně červené knihovny, k čemuž dopomáhalo i občasné barvotiskové přehrávání některých herců. Psychologie postav poněkud povrchní, bez větší emocionální hloubky, postupný přerod vztahu hlavní hrdinky k hlavnímu hrdinovi byl ale ztvárněn vcelku zdařile.“

 

Své hodnocení Špinarovy inscenace tedy začnu rovnou tím, že dle mého názoru se s přeci jen už poněkud vyčpělou románovou předlohou vyrovnal mnohem lépe než jeho filmový anglický kolega Joe Wright, když namísto téměř doslovného převodu ságy z počátku 19. století zvolil moderní současnou stylizaci a celý příběh tak výrazně přiblížil mentalitě dnešního diváka. Zápletka spočívá v tom, že manželé Benetovi potřebují provdat pět svých dcer, což není pro nižší nemajetnou šlechtu nic snadného, a hledání vhodných ženichů je víc než náročný proces, tedy samozřejmě ve své době. To, co by bylo ve vztazích mezi mladými muži a ženami dnes bráno jako naprostá samozřejmost, bylo v tehdejší prudérní a kastovně rozdělené Anglii naprosto nemyslitelné, takže dílo Austenové mohlo tenkrát působit odvážně, nikoliv však už dnes. Jádro hry kromě všelijakých dílčích příběhů ostatních děvčat spočívá ve vývoji vztahu poměrně emancipované a bystré Elizabeth a bohatého Darcyho z vyšších kruhů, která jej zprvu jednoznačně odmítá pro jeho arogantní a povýšené chování. Ani on se však do ní nezamiluje hned na první pohled. Po mnoha peripetiích ovšem Elizabeth postupně zjišťuje, že Darcyho arogantní pýcha je jen jakási obranná slupka, která pod sebou ukrývá mladíka s ušlechtilým a dobrotivým srdcem i naprosto ryzími úmysly, a vše nakonec vrcholí rodinným happy-endem ve stylu nefalšované červené knihovny. Což je půvabné zejména v souvislosti se Špinarovým tvrzením, že dílo Austenové bývá občas přirovnáváno k červené knihovně neprávem, že to naopak byla autorka, která uměla skvěle pracovat s psychologií postav. Tím s ním ale nijak nepolemizuji, možná se mé a jeho tvrzení tak úplně vzájemně nevylučují, když si tedy odmyslím samotný závěr hry. Tam si podle mne mohl režisér víc s tím trošku kýčovitým vyzněním vyhrát a třeba to tak nehnat až do krajnosti. Možná to taky měla být jen jakási karikaturní nadsázka, ale vyznělo to bohužel až příliš „opravdově“, že slabší povahy mohly klidně šťastným dojetím i slzet. Ale to je jinak moje jediná vážnější výhrada, celkově se mi naopak Špinarovo pojetí moc líbilo.

 

Režisér si dle mého při dramatizaci poměrně rozsáhlého a spletitého textu správně vypomohl tím, že jednotlivé postavy zarámoval do jakýchsi zkratkovitých hereckých téměř karikatur, jednak každá postava zároveň chvílemi měnila svou původní roli za roli vypravěče o sobě samé, čímž šikovně posouvala děj pomocí těchto záchytných vsuvek. I přesto ale první část představení trvá zhruba hodinu a čtyřicet minut a vůbec by myslím nevadilo, kdyby ji nějakými vhodnými škrty dramatik ještě aspoň o čtvrthodinku zkrátil – určitě by se dala některá místa ve prospěch ještě větší svižnosti hry obětovat. Nicméně karikovaným přehráváním, výtečnou hudbou i hromadným výrazovým tancováním všech postav děj získává docela švih, a to i navzdory tomu, že se prozatím stále více komplikuje a zamotává. Ačkoliv jinak nejsem apriorním příznivcem příliš expresivního hereckého přehrávání, zde podle mě Špinar zvolil vhodnou taktiku, jak předlohu převést do současné stravitelné podoby, a udělal to navíc s velkým citem. Myslím si, že to chce skutečně velké mistrovství balancovat po celou dobu na samé hraně karikování všech postav tak, aby se z jinak víceméně vážně míněného díla nestala jen trapná fraška, jakými bývá například převážná většina současných divadelních komedií. A to se nejen režisérovi a všem hercům beze zbytku opravdu podařilo. Řada gest i replik sice občas vyvolávala smích, ale takový, který neshazoval samotný děj, jen ho příjemně odlehčoval a dělal pro současného diváka stravitelnějším. I tak jsem už ale před přestávkou stejně poposedával a nenápadně vyhlížel, kdy už si půjdeme s přítelem protáhnout tělo a osvěžíme se skleničkami předem zamluveného bzeneckého růžového v ceně 65 Kč za jeden a půl deci. Při současné cenové hladině v pražských divadelních občerstvovnách to je spíš na spodní hranici za skutečně kvalitní moravské víno.

 

S přítelem jsme se během přestávky shodli, že se nám představení docela líbí, i když přímo divadelní bomba to úplně není, což padá ovšem spíš na vrub předlohy než samotného tvůrčího týmu či herců, kteří všichni odvedli výbornou práci. Jen jsem si nemohl odpustit poznámku směrem ke kostýmu Ivy Janžurové, který jí jako jediné na scéně vůbec neslušel, ačkoliv hrála sice menší roli, zato snobské lady z vyšších společenských kruhů. Blůza a extrémně široká kalhotová sukně na ní vypadaly hodně neforemně, což mi zrovna vůči ní přišlo docela líto. Kostýmy všech ostatních totiž byly poměrně standardní a přiměřené, důstojnické uniformy dokonce velmi slušivé a elegantní. Teprve až ve druhé části, když měla Iva Janžurová přes svůj nepovedený kostým přehozené i jakési paleto, byl celkový dojem přeci jen o cosi lepší. Ale to berte jen jako takový malý drb, abych pro vás svou „recenzi“ zpestřil něčím alespoň trošku pikantním. Pochválit lze rozhodně scénu, která se během představení příliš neproměňovala, vytvářela poměrně vzdušný stylizovaný rámec pro různá prostředí a detaily si už pak divák mohl domýšlet lehce sám. Doslova vynikající hudba a skvělá pohybová práce s herci pak dodávaly představení potřebnou gradaci a švih a patřily k jeho velkým přednostem.

 

Závěrečný potlesk z větší části zaplněného divadla a asi tři opony svědčily o tom, že inscenace byla přijata rozhodně vstřícně a divákům se líbila. A na závěr musím vyslovit Danielu Špinarovi ještě jednou velké uznání, s jakou citlivostí, a přitom zcela moderně, dokázal oprášit a mentálně doslova oživit klasickou předlohu, která by jinak už asi sama o sobě stěží dokázala utáhnout potřebnou pozornost v podmínkách stále zběsileji se zrychlující doby.

 

 

 

Praha, 4.2.2022

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/pycha-a-predsudek-cinohra-1520260